Vyhnání

Doprostřed sídliště padl večer. Jarní, náhlý. Po zdi se rozvětvil kouř ovocného tabáku, namodralá jabloň. Na balkóně jako na žebříku stojí sadař ve vzpomínkách. Kdysi dávno byl v jinačí zahradě, slunce tam pálilo svou rozpustilou muziku, nálada sládla a když už jí bylo moc, prostě jen kypěla. Tak jako ona. A pod tím blízkým sluncem zlátla a voněla. A pak zas jiná, další, to byli jen o málo starší.

Vyhnání pak nebylo dílem osudného okamžiku, přišlo časem. A tak jak vzpomínky dohořívají, umačká oharek svého posledního jablíčka a vrátí se do obýváku. Ona po něm z křesla jen šlehne, ať z plechovky vysype popel, až se jí z toho na hlavě zachvěje švestkový přeliv. On se vrátí, pokolikáté už vyhnán, a pietně ho rozptýlí do betonové krajiny.