O čaji - fejeton

   Čaj dělím do 2 skupin – sypaný a pytlíkový. Na sypaný nemám trpělivost, každé ráno tedy popíjím ten v sáčcích. Rozhodně nejsem znalec a gurmán, protože jsem schopen rozeznat jen tři základní druhy – černý, ovocný a mátový. Prvně jmenovaný popíjím k snídani, mátový při žaludečních neurózách a střevních kolikách a ovocný dopíjím po dětech.
   Kdysi jsem se pokoušel s čajovými druhy experimentovat, ale poté, co jsem spařil zeměžluč a okusil, vyšla ze mě žluč včetně ostatních tělních tekutin tak rychle, že jsem nevěděl, mám – li zemřít hanbou hned nebo až po patřičném vysvětlení, finančním vyrovnání a omluvě v tisku.
    Není tedy divu, že když můj dávný přítel projevil přání navštívit místní čajovnu, nebyl jsem nijak nadšen. Pokusil jsem se předestřít jiné návrhy jak strávit večer, ale Jiří byl neoblomný. Když nereagoval ani na osvědčená témata „víno, ženy, zpěv“, pochopil jsem, že je, respektive bude, zle.
    V čajovně panovala téměř mystická atmosféra. Z reproduktorů tiše zněla zvláštní hudba, ve které hrály prim bubny a bubínky, návštěvníci seděli u malých stolků, mluvili šeptem a mnozí jen seděli a zřejmě rozjímali či meditovali.
    Obsluha připlula tak tiše, že jsem se toho pána připomínajícího zasloužilého jogína téměř polekal, ale statečně jsem uchopil nápojový lístek a jal se jej pročítat. Mé oči zoufale bloudily mezi neznámými cizokrajnými názvy, které jsem nebyl schopen přečíst, natož vyslovit. Marně jsem hledal záchytný bod.
    Když vrchní čajník vyplul opět z přítmí, aby přijal naši objednávku, pochopil jsem, že nastal okamžik pravdy. Zatímco nad přítelovým výběrem spokojeně zachrochtal, nad mým váháním udiveně povytáhl obočí. Když jsem ze sebe konečně vypravil, že bych rád strávil večer nad šálkem černého čaje z pytlíku, ztěžka polkl a začal si kapesníkem osušovat náhle orosené čelo. Zopakoval jsem své přání hlasitěji a v tu chvíli se v čajovně rozhostilo hrobové ticho. Přítomní milovníci čaje mě počastovali nechápavými pohledy, přítomní snobi se přidali s pohledy přezíravými a odsuzujícími.
    Vyschlým hrdlem jsem zaskřehotal omluvu všem čajovým pijákům, rychle zaplatil nevyřízenou objednávku a vypotácel se ven. Cigaretou jsem se snažil uklidnit sevřené hrdlo i roztřesené ruce, ale nebylo to nic platné.
    Když konečně kamarád vyšel ze dveří spokojen a dobře naladěn, já stále připomínal chvějící se uzlíček nervů. Duševní rovnováhu jsem nabyl až doma, po dvou skleničkách silné výčepní lihoviny.
    Až si zase někde přečtu, že čaj působí na lidský organismus blahodárně a harmonicky, hrozivě se zachechtám a rychle otočím stránku. Jsem holt výjimka, která potvrzuje pravidlo!