Výpověď

Neměl to rád. Nikdy si nezvyknul na to, že musel někomu říct, že už ho společnost nepotřebuje, že nebude mít z čeho uživit rodinu. Ani tentokrát se necítil ve své kůži, ale musel.

„Pane Hanáku, společnost si vaší dosavadní práce velmi váží, ale bohužel vás budeme muset propustit. Vaše pozice byla zrušena a stal jste se tedy, promiňte mi to slovo, nadbytečný,“ řekl ředitel rázněji, než zamýšlel.

Petr se nechápavě díval na svého nadřízeného a přemýšlel, co mu vlastně řekl. Jeho mozek nedokázal tuto informaci tak rychle zpracovat, jako kdyby ji nechtěl přijmout. Něco takového, jako bylo vyhození z práce, nečekal.

„To budu bez práce? Vždyť mám dvě malé děti, ještě chodí do školky. Nemůžu zůstat bez práce.“

„Pane Hanáku, výpovědní lhůta vám normálně poběží a já myslím, že za dva měsíce, si jistě nějakou práci najdete. S vaší kvalifikací a praxí nebudete mít problém. Tomu věřím. Nejsou všechny dny černé. Ten jste si dnes vybral na dlouhou dobu dopředu. A třeba si najdete práci lepší, než jste měl tady. To už tak v životě přece chodí. Odstupné taky bude.“

Petr nebyl schopen slova, seděl na židli jako hromádka neštěstí. V hlavě slyšel jen svůj vnitřní hlas: Obětovali tě. Oni tě obětovali. Sprostě tě vyhodili. Ředitel ještě chvilku čekal na jeho reakci, a když pochopil, že se žádné nedočká, podal mu papír a pero. „Tak, tady mi to, prosím, podepište.“

Petr vzal bezmyšlenkovitě pero do ruky a podepsal se na vyznačené místo.

Nějakým způsobem se potom z ředitelny dostal ke svému stolu a celý zbytek dne jen tupě zíral do monitoru, nemohl se na nic soustředit, nevěděl, co by měl dělat, co si o tom má myslet. Občas postřehnul soucitné pohledy svých kolegů, taky zaslechnul šeptaný rozhovor ze vzdáleného koutu:

 „Pěkně ho to vzalo, co?“

„A divíš se?  Vždyť má rodinu. Jsem ráda, že nemusím být na jeho místě.“

Jak to, že o tom všichni věděli, jen on ne? Jen si přemítejte. Vás to nepotkalo, pro vás se nic nemění, kdežto pro mě úplně všechno.  

Mimo jiné přemýšlel taky o dvou měsících, které mu zde zbývají a které sem bude muset ještě docházet. V jeho představách se jednalo o dva měsíce mučení. Jak je mezi svými, stále ještě kolegy, přežije? Proč by tu měl ještě něco dělat? Kdyby bylo na něm, nepřišel by už zítra. Vydrží jejich pohledy, aniž by nepocítil křivdu a nespravedlnost? Nesmí dát najevo žádné emoce, ani když ho budou plácat po rameni anebo říkat slova útěchy. Nesmí. Není žádná bábovka. Ještě to by mu scházelo. Stačí, že se musí vypořádat s tímto podrazem, jakákoli nepřiměřená reakce by byla důvodem k tomu, aby ho litovali. Bez toho se obejde.

Proč zrovna on? Oč jsou lepší Michal s Honzou, že zůstali?  Ti dva si prý rozdělí všechny lidi, které měl pod sebou. Takoví mladí svobodní hejsci. Místo práce tu většinou jen tak postávali, nebo chodili kolem, pronášeli průpovídky a vtípky. Petr prý není tak společenský a dravý jako oni, a už vůbec není flexibilní. Kecy! To neumí říct česky? Tomu důvodu nevěřil. Potřebovali nějaký mít, tak si ho vymysleli.

Kolik let života v této bance vlastně obětoval? Deset? Ne, jedenáct. Jedenáct let sem pravidelně chodil každý den. Za celých těch jedenáct let si vzpomínal jen na jeden jediný pozdní příchod. Pamatoval si to, jakoby to bylo včera. Narodilo se mu první dítě. Dcera. Natálka. Čekal v nemocnici celou noc, než Monika konečně nad ránem porodila. A on pak spěchal z porodnice přímo do práce. Tenkrát dostal na starosti jeden důležitý projekt a nedovolil si nepřijít. Jak byl hloupý!  Narození dítěte je přece důvod vzít si volno, jiní toho využívali.  Jen tak zavolali šéfovi: „Sorry, já dnes nemůžu přijít, narodil se mi syn,“ a prošlo to. Měl se tak zachovat taky, třeba by teď nebyl tam, kde je.

Takovými a podobnými myšlenkami se zabýval, než byl čas jít domů.

Odpoledne se objevil ve dveřích, než obvykle a radostně zahlaholil: „Ahoj rodinko! Už jsem doma! Máte radost, že jsem přišel tak brzy?“

Naproti se mu přiřítily děti. „Táta, táta!“ volaly a objímaly se s tatínkem.

„Tak co? Jak bylo ve školce? Dobrý?“

„Dobrrrý!!!“ vykřikla Natálka a „r“ jí na jazyku pěkně zahrčelo.

„No, ty jsi, Natálko, šikovná!  Ty ses naučila R, a jak pěkně ti to jde. To už budeš moct za chvilku do školy. Tak mi ještě něco pověz,“ prosil a pomalu šel s dětmi do kuchyně a Natálka mu vyjmenovávala všemožná slova, ve kterých se toto obtížné písmenko vyskytovalo.

„Ahoj, tohle slyším celé odpoledne,“ řekla s úsměvem Monika. „Ještě chvilku a bude mě z toho R drnčet hlava. A co, že jsi tak brzy doma?“ zeptala se zvědavě.

„Ty nejsi ráda?“ ohradil se.

„Ale to víš, že jsem ráda. Jen, že vždycky chodíš mnohem později. Ještě není ani pět hodin. Něco se v bance stalo?“ otočila k němu na chvilku pohled. Potom pokračovala v krájení cibule.

Přistoupil k ní a ze zadu ji objal v pase. „Hm, tady se chystá nějaká dobrota. Copak to bude?“ a dal Monice na krk polibek.

„Nebuď zvědavý, budeš brzy starý,“ zasmála se a odehnala od sebe. „Holky si řekly o rizoto.“

„To bude bašta. Pojďte holky, půjdeme si hrát do obýváku, necháme maminku vařit.“

Večer pomohl své dcerky okoupat a uložit do postele a povyprávěl jim pohádku. Dříve, pokud byl doma v čase ukládání dětí ke spánku, byl to on, kdo musel číst a četl nerad. Zakoktával se, vymýšlel si slova, pak se musel vracet a nebylo výjimkou, když odstavec četl i dvakrát. Po pár večerech ho to přestalo bavit a začal si sám vymýšlet. A právě to holky tak milovaly.

Když usnuly, šel si většinou zapnout počítač. V práci nemohl na oblíbené sportovní stránky o relly a tak, aby nepřišel o žádné novinky, sednul k monitoru i přesto, že se do něj díval celý den v bance.

Tentokrát ale neotevřel sportovní stránky. Zapnul Seznam, do vyhledávače zadal heslo „Práce“ a začal s vyhledáváním zaměstnání.

Nechtěl Monice o tom, že jej není potřeba, povědět. Nevěděl, jak by jí to měl vlastně říct. A jak by jí měl vysvětlit, že je nadbytečný. Nejspíš by se propadnul, kdyby musel to slovo vypustit z úst. Z nějakého důvodu ho nedokázal vyslovit.

Petr patřil k těm mužům, kteří byli rádi, že mají manželky doma. Zakládal si na tom, že jeho žena nemusela pracovat, že celou rodinu uživil sám. Částečně to vyplývalo z jeho obavy, že by si z práce přinesla manýry svých kolegyň. Takhle zůstala neovlivněná řečmi a názory jiných ženských a byla jen jeho. A když bylo potřeba, ovlivňoval její myšlení a názory sám. A šlo mu to dobře. Tu potupu, že by jeho žena musela začít pracovat, by nepřežil. Byla by to byla známka toho, že selhal. Monice by to možná nevadilo, je společenská, milá, a mezi lidmi by jí bylo pravděpodobně dobře. Ale to, co budoval tolik let, se mu najednou hroutilo a ještě pracující manželka? To by byla katastrofa. Ne, neřekne nic. Má nějaké úspory, odstupné taky dostane a práci si najde určitě brzy.

Postupně se s tím vyrovnával a smiřoval. Vlastně si už nějaký čas pohrával s myšlenkou změnit místo. Slyšel, že po sedmi letech by měl člověk změnit prostředí. Petr tomu dával čím dál tím víc za pravdu. Víc a víc si uvědomoval, že to nejsou jen plané řeči, ale že jsou tato slova naopak hodně pravdivá. Tady ho to už nebavilo. Práce ho přestala na tom jednom místě a se stejnými lidmi těšit. Stala se monotónní nezajímavou a nudnou rutinou.

Noví lidé a kolektiv mu určitě budou svědčit. Vůbec nepochyboval, že by se pro něj nějaká dobrá práce nenašla. Vysokoškoláka vezmou všude. On se neztratí. I Monika už mu říkala, že se z něj stal starý morous a ptala se, jestli je v práci všechno v pořádku. Jak mohla poznat, že mě to tam přestalo těšit? No jo, Monika, ta na mně vždycky všechno pozná, jako kdyby měla nějaký radar. Někdy to Petrovi lezlo pořádně na nervy. Kolikrát se necítil na nějaké povídání a chtěl být sám se sebou. To se pak na něj vždycky zkoumavě podívala a pak vypálila otázku: „Copak Jaroušku, něco se stalo? Něco v práci?“

Než šel spát, rozeslal žádosti o místo i s životopisem do několika bank, které se vyskytovaly nejblíže. Byl spokojený sám se sebou.  

 

Ráno bylo jako každé jiné. Vstával poslední, snídaně už byla na stole a vůně kávy se mísila s vůní kakaa.

Monika mu právě chystala svačinku, když se Petr podíval na mladší Klárku, jak nešikovně pokládá hrneček s kakaem. Natáhl ruku, aby zabránil pohromě, ale už to nestihnul. Kakao se rozlilo po stole i po Klárce. Na to neměl náladu, mrknul na hodinky: „Moničko, já už budu muset,“ dal každé pusu, sbalil svačinu a šel.

V autě si zapnul rádio a poslouchal zprávy. Informacemi kdo kde a s kým se normálně nezabýval, ale tentokrát je uvítal. I nálada se mu zlepšila. Ovšem jen do okamžiku než dojel k budově. Jen co zaparkoval, padnul na něj stejný pocit křivdy, jaký měl i včera. Nejraději by z auta ani nevystupoval.

 Pohledy kolegů v práci raději nevnímal. A když už si nějakého všiml, pomyslel si, jak jim ukáže. A hned mu bylo líp. Po včerejšku byl překvapený, že se dokázal soustředit na práci. Zabral se to úkolů, které včera nechal být a díky tomu neměl čas zabývat se svými pocity a čas mu i rychleji uběhnul.

Šel domů s tím, že Monice oznámí tu špatnou novinu, ale nenašel k tomu odvahu. Nenašel ji ani den další.

Po několika dnech zvažování různých možností dospěl ke konečnému rozhodnutí. Nic jí neřekne. Nebude ji zatěžovat zbytečnými starostmi. Ještě dva měsíce bude normálně odcházet každé ráno do práce. A pak zase, ale už do nové. Monice jen s úsměvem oznámí, že změnil místo, protože tady ho to už nebavilo. A neřekl jí to dopředu proto, že nechtěl, aby měla starosti. Jo, tak to udělá. Všichni budou koukat! Protože ta nová práce bude lepší a lépe placená.

Jak si usmyslel, tak konal.

Jenže se blížil konec druhého měsíce a on stále žádnou novou práci neměl. Přesněji, nesehnal takovou, která by se mu zamlouvala. Nebylo to tak jednoduché, jak si představoval. Doma se snažil nedávat svou nervozitu z nejisté budoucnosti najevo a dařilo se mu to. Každý večer seděl u počítače jako dřív, ale kdyby se Monika dívala pozorněji, všimla by si, že její Jaroušek nebrouzdá jen tak po internetu, jak bylo jeho zvykem. Postřehla by, že velmi často chodil na portály s nabídkami práce a že téměř každý večer rozesílal žádosti do bank, pojišťoven, spořitelen a když neposílal žádosti, četl z těchto institucí zamítavé odpovědi. Je jim líto… v současné době… bohužel nemůžou vyhovět… a spoustu dalších.

S blížícím se posledním pracovním dnem se Petr stále víc podobal hazardním hráčům. Stejně jako oni stále věřil, že se něco změní. Přesně tak, jak hazardní hráči věří, že příští sázka musí přece konečně vyjít. Stále doufal, co když …

 

Monika, která dál žila bezstarostný život, na jaký byla zvyklá, začala uvažovat o dovolené. Pro větší úspěch a snadnější přemlouvání nalila večer Petrovi i sobě skleničku vína. Jednu podala manželovi se slovy:

„Miláčku, tak mě napadlo, že bychom mohli letos na dovolenou někam k moři. Co myslíš? Děti už jsou přece dost velké a cestu třeba do Tunisu by určitě zvládly. Mluvila jsem s Petrou a ta říkala, že je tam moc hezky.“

„No, já nevím. Podle mě jsou na takovou cestu ještě malé. A malé děti by u nás neměly chodit na slunko, natož v Africe. Myslím, že když ještě rok počkáme, že se nic nestane. Vždyť Klárka má teprve tři roky.“

 „Jaké malé? Petra byla loni s Jiříčkem, který je jen o půl roku starší. Cesta letadlem trvá dvě tři hodinky, tu taky zvládnul. To přece nic není. Prý hned jak letadlo začalo rolovat po ranveji, usnul. Cestou tam i zpátky. A na co bys řekl, že se vyrábí opalovací krémy s vysokým filtrem?“

„Když prý budeš pít jen balenou vodu, nebudeš mít žádné střevní potíže.“

„Balená voda tě nezachrání.“

„Jo, na to je prý dobré vzít si s sebou pro jistotu slivovici, nebo aspoň vodku.“

Petr povytáhnul obočí. „Jo? To ti poradila taky ona?“ bylo mu jasné, že Monika by něco takového nevymyslela. Tvrdý alkohol nepila. Výjimečně, když byla nachlazená, jí uvařil čaj s rumem nebo grog. Podle něj je takové léčení mnohem účinnější, než její oblíbený vitamín C a paralen. Po chvilce přemlouvání to nakonec s odporem a otřepáním vypila. Nedovedl si ji představit, jak do sebe každé ráno obrací panáka vodky. „To chceš holkám každé ráno nalít na vypálení červa vodku?“

„No, jen trošku na lžičku. Podívej, jak už jsem říkala, dnes jsem ve městě potkala Petru, a protože jsme se dlouho neviděly, zašly jsme na kafe. Povídala, že s manželem si ráno dali po štamprli a Jirkovi nalili trošku na lžičku, a byli v pohodě celou dovolenou. Všichni tři. Ale ostatní, kteří si nic nevzali, to odskákali. A protože my si její rady vezmeme k srdci, tak si dovolenou užijeme stejně hezky,“ s těmito slovy vytáhla katalog a ukázala mu pár hotelů, které už si předběžně vybrala.

„Tak se aspoň koukni,“ nechtěla se tak lehce vzdát. „Mimoto si myslím, že dovolenou potřebuješ hlavně ty. Nevypadáš vůbec dobře, celé dny prosedíš u počítače v kanceláři a pak i doma. Měl by ses víc hýbat a chodit na sluníčko, toho budeš mít v Tunisu habaděj.“

Petr koukal jedním okem do katalogu, druhým na Moniku a přemýšlel. Když viděl, jak je nadšená, neměl to srdce jí říct, že letos žádná dovolená být nemůže. Nakonec odkýval, že Monika může zájezd objednat.

 

Nastal den, kdy nemusel vstávat ráno do práce. Jednou přijít musel. V noci špatně spal. Měl dojem, že nespal skoro vůbec a jen co zamhouřil oko, zazvonil budík. Monika vyskočila jako vždy a šla chystat snídani. Petrovi se ale z vyhřátých peřin nechtělo, ještě chvíli ležel a přemýšlel, jestli má vstát a dál dělat jakoby nic, nebo jestli má konečně vyjít s pravdou na světlo.

Nakonec vstal. Děti už seděly u stolu a cpaly se jejich oblíbeným rohlíkem s nutelou, on měl připravenou křupavou topinku se sýrem. Jen co se všichni najedli, odešli spolu z domu. Monika zamířila s dětmi do školky a Petr jako obvykle nasedl do auta a jel. Ale ne do práce, jen do města, zajel na parkoviště k obchodnímu domu a odtud se vydal pěšky na úřad práce. Šel a rozhlížel se, jestli cestou nepotká někoho známého. Nechtěl, aby ho viděl otvírat dveře právě tohoto úřadu. Chvilku počkal, než mohl vejít do určených dveří. Paní v kanceláři mu mohla momentálně nabídnout pouze práci u přepážky na poště. U přepážky? Na poště? Tam on přece nepůjde. Přebírat drobné za složenky. Paní asi nepochopila, že on je inženýr ekonomie, a že má jasně v životopise uvedeno, že doteď vedl tým o patnácti lidech. Vyšel ven z toho příšerného úřadu a přemýšlel co dál. Cítil, že potřebuje chvíli klidu, chvíli jen pro sebe a rozhodl se zajít do blízkého parku.

Posadil se na lavičku a sledoval cvrkot kolem. První jarní paprsky vytáhly ven maminky, které se tu procházely s kočárky, támhle někdo venčil psa, vedle na lavičce seděly dvě babičky a povídaly si o vnoučatech a krmily ptáky. Všichni vypadali tak spokojeně. Jen on jakoby sem nepatřil. V obleku, s aktovkou, s ustaraným obličejem. Á, už si mně všimli, zaznamenal babičky z nedaleké lavičky. No jen se podívejte na jednoho propuštěného nadbytečného pracovníka. Možná mě tu ještě párkrát uvidíte, tak si mě pořádně prohlídněte, protože moc příležitostí mít nebudete. Brzy budu mít práci, lepší než dosud a lépe placenou. Ale ne na poště. Nejsem jen tak někdo.

 

V tom se ale spletl. I když v hledání neustával, nemohl stále najít nic, co by mu vyhovovalo. Každé ráno odcházel z domu stejně, jako tolik let předtím. Každé ráno si bral připravenou svačinku, kterou v parku, kam si zvykl chodit, snědl místo oběda. Když už byl bez práce asi čtyři měsíce, musel nemile konstatovat, že úspory se zatraceně ztenčily. Neviděl jiné řešení, než si vzít půjčku – bylo nutné doplatit dovolenou. Zašel do jiné banky, než ve které byl tolik zaměstnaný a peníze dostal bez problémů. S tím, jak je bude splácet, si hlavu zatím nelámal. To se mu zdálo být ještě hodně daleko a mohla se spousta věcí změnit.

Větší strach měl o to, že by Moniku mohl ztratit. Hlavní je, že o ničem neví a že je šťastná. Kdyby nepřinesl domů peníze, určitě by ho nechala, našla by si jiného a děti vzala s sebou. To, že by neviděl každý den svoje holky, by bylo to nejhorší, co by ho mohlo potkat. To by mu pak nezůstalo už vůbec nic. To nemohl dopustit.

 

Po návratu z dovolené, kterou si vůbec neužil, zapochyboval, že celou situaci zvládne. Neměl z čeho splácet půjčku a začaly mu chodit upomínky. Zase zašel do jiné banky a vytloukl klín klínem. První půjčku splatil celou, ale potom se scénář opakoval. Nesplácel a znovu přišla první upomínka, pak druhá…

Monika mu naštěstí dopisy nikdy nečetla. On si obálky vzal, schoval do aktovky a neotevřené cestou hodil někde do koše. Co oči nevidí, to srdce nebolí…

Potom, co se banka s Petrem nemohla spojit a dohodnout na dalším postupu, předala celou věc exekutorovi. Exekutor poslal dopisy hned dva. Jeden jemu, který opět vyhodil. Druhý, úplně stejný, byl adresován jeho ženě.

 

 

Monika otevřela obálku a nevěřila svým očím. Muselo snad dojít k nějakému omylu. Vždyť Petr přece pracuje jako manažer v bance. Takoví nemají problémy s exekutory. I přesto, že je doma,  všechny je uživí, mají se dobře. Pak ale přemýšlela a začínaly jí docházet některé souvislosti. Například to, že najednou přestali kupovat značkové věci. Dřív pomalu nesměla ani dětem koupit jiné oblečení, než světově proslulé značky a teď to bylo vyhazování peněz. A on si už taky dlouho nic nového nepořídil, ani žádnou knížku si nekoupil. Když mu dala k posledním narozeninám jeho oblíbený parfém, přišlo jí, že se mu nezavděčila.  Za chvilku se ptal na cenu. A tenkrát, jak málem vybuchnul, když si koupila ty boty... Jak si mohla takových signálů nevšimnout? Skoro na ni křičel, že tolik botů nepotřebuje a že kupuje zbytečnosti a že by s tím mohla konečně přestat. Zlobila se na něj, ale měl vlastně pravdu. Kolikrát si ty boty obula? Dvakrát? Opravdu je nepotřebovala. Jenže to netušila, co ví teď.

Seděla v kuchyni za stolem a čekala, jestli za ní přijde. Nebylo běžné, že by večer nebyla s ním v obýváku u televize. Za ty roky už ho znala a věděla, že se u ní za chvíli objeví. Když přišel, neřekla ani slovo, jen mu podala dopis, který dosud držela v ruce.

Petr si přečetl pár prvních slov a ztuhl. Chvilku se na sebe mlčky dívali, až to Monika nevydržela a zeptala se:

„Co mi k tomu řekneš? Co to je?“

„Miláčku, já nevím. Tohle vidím poprvé. Určitě se jedná o nějaký omyl, který se vysvětlí. Uvidíš, že se nám ještě budou omlouvat.“ Po chvíli se zeptal: „To bylo na tvé jméno? Víš, kolik existuje Marií Hanákových? Já bych se tím ani nezabýval.“

Monika zvedla hlavu od stolu: „Nezabýval?! Vždyť tu píšou něco o exekuci! Tím se zabývat musíme. Zítra tam zavoláš. A pokud jde o nějaký omyl, tím líp. Když ale budeš strkat hlavu do písku, tak se ani nedozvíš, jestli o omyl opravdu jde.“

Jen stál, nevěděl, co by měl odpovědět. Monika tedy změnila téma:

„A jak bylo v práci?“

„No, víš miláčku, já už s tebou chtěl dlouho mluvit. Musím ti něco říct,“ dál nemohl pokračovat. V krku měl sucho, hlas se mu zadrhl, slova nemohla ven.

„Tak povídej. Jsem zvědavá,“ řekla trochu ostřeji, než zamýšlela. Nějak se jí nelíbil tón jeho hlasu, ve kterém nešlo nepostřehnout nejistotu.

„Jsem bez práce. Vyhodili mě,“ řekl a přitom zíral na ubrus.

„Vyhodili?“ zalapala po dechu. Nohy se jí podlomily a musela se znovu posadit. „A kdy? Proč jsi mi to neřekl?“

„Asi před půl rokem,“ odpověděl. Cítil se jako malý kluk, kterému přišli na hodně velký průšvih. Chtěl ji chytit za ruku, ale jakmile se o to pokusil, vysmekla se mu.

„Cože? Před půl rokem? A kam každý den chodíš? Našel sis něco nového a zapomněl mi to říct, nebo co?“ nechápala, co jí právě řekl.

V Petrovi jakoby se něco zlomilo a začal povídat. Řekl jí všechno. Řekl také, že neměl to srdce jí něco z toho, po čem toužila, nedopřát. Že doufal a věřil, že co nejdříve bude zase pracovat. A on bude. Ale musí pochopit, že přece nemůže vzít jen tak ledajakou práci. A mluvil a mluvil a Monika ho nepřerušovala, jen tiše poslouchala. Postupně ho poslouchat přestala a přemýšlela. Myslela na to, jak je možné, že to nepoznala, proč jí dřív nic neřekl, hlavu by mu přece neutrhla. Vždyť mohla jít pracovat. Vždyť věděl, že chtěla do práce. Dokonce ho několikrát žádala, aby jí pomohl nějakou najít, měl přece kontakty. Jak jí mohl tak dlouho lhát? Může mu teď ještě věřit? Celou rodinu uvést do takové situace. Proč jí lhal? Copak jí nevěřil? A v čem vlastně? Že nezvládne domácnost, když půjde každý den do práce? Zvládají to všechny, proč by to nezvládla ona? Pan inženýr! Lhář je to!

Podívala se na něj přes stůl. Pořád ještě něco mlel. Nejspíš lže sám sobě, pomyslela si a beze slova se zvedla a šla si lehnout. Usnout ale nemohla, stále myslela na to, jakým způsobem se z dané situace dostanou. Myslela na to, co udělal a jak moc ji zklamal. Na to jestli mu vůbec někdy bude schopná odpustit.

Zítra zavolá exekutorovi na číslo uvedené na dopise sama a poptá se na podrobnosti. Dopis byl na její jméno, určitě jí řeknou, co dělat. Taky si koupí noviny a pročte inzeráty s nabídkami, možná zajde i na Úřad práce. Rozešle žádosti a životopisy. Až si vše v duchu ujasnila a připravila plán, povedlo se jí usnout.

 

 

 

S Petrem stále nemluvila, nemohla. Prostě to nešlo, nedokázala se na něj ani podívat. Jakmile na něj jen pomyslela, vyvstaly jí okamžitě v mysli slova jako zrada, lhář, zklamání… 

Připravila snídani jen dětem, sama je odvedla do školky a začala jednat. Zašla na Úřad a koupila si noviny. Byla ráda, když přišla domů a zjistila, že Petr tam nebyl, ani ji nezajímalo, kam a kdy odešel. Chtěla být sama, až bude s exekutorem mluvit. Vytočila číslo.

Dozvěděla se, že dlužná částka představuje více než půl milionu, že Petr nekomunikuje ani s bankou ani s nimi. A pokud by jí mohl poradit, bylo by dobré se rozvést. Protože tak jí zůstane jen polovina dluhů. Není první ani poslední manželka v podobné situaci a dle jeho zkušeností vyplavou na povrch další částky. Bývá to velmi časté, ba přímo běžné.  Pokud s tím manžel neudělal něco dosud, je málo pravděpodobné, že teď začne cokoli podnikat.

Zdrcená tím, co slyšela, zapnula počítač. Zaktualizovala si životopis a pustila se do rozesílání žádostí o místo. Kromě toho si našla kontakt na právníka a domluvila s ním schůzku.

Petr zatím absolvoval svou obvyklou denní trasu. Zastavil se v parku, prohlídnul si výlohy, a pak i on zašel na Úřad práce. Zase mu nabízeli jen podřadná zaměstnání a s pohrdavým výrazem tuto instituci opustil.  Vyšel ven a šel, kam ho nohy nesly.

Tentokrát ho zavedly do kostela. Bylo tam ticho a klid a on mohl v klidu přemýšlet. Trápilo ho, že s ním Monika nemluví, ale předpokládal, že ji to zas přejde. Nikdy se na něj nevydržela zlobit dlouho. Ve svém rozjímání strávil v kostele několik hodin. Dokonce se on, ateista modlil k bohu a požádal ho, samozřejmě jestli je to v jeho moci, aby už všichni pochopili, že za to v jaké je situaci, nemůže sám. Že by se k němu měli lidi chovat jinak.

Stále ze všeho vinil ostatní, jen ne sebe.  Přiznat svou vinu ho ani nenapadlo. Je snad tato situace nějaká zkouška? Nebo trest? A za co? On přece nikomu neublížil.

V kostele tak pohroužil do svých myšlenek, že ho nedokázali vyrušit ani příchozí věřící.

Když ho přepadla únava a pocítil chlad a ztuhlé klouby, zvednul se. S překvapením po nějaké době zjistil, kolik tu bylo lidí, kteří stejně jako on hledali útěchu. Myslel si, že dnes už do kostela lidi nechodí a že tu bude sám. Prostředí zde v lidech vyvolávalo pocit vyrovnanosti a naději. Proč sem nešel už dřív? Možná by nebyl v takových problémech, v jakých se ocitnul.

Doma ho přivítaly jen děti. Monika stále mlčela. Hlavu měla plnou myšlenek, a dokud nebude mít jasno, nebude mít o čem mluvit. Tichá domácnost u nich vládla až do doby, než navštívila advokáta. Ten jí poradil to, co exekutor. Najít si v první řadě práci, bez ní by neměla šanci dostat děti do péče. Potom rozvod, a až nakonec řešit jak se dostat z dluhů. Ty si budou muset rozdělit spolu s majetkem při rozvodovém řízení. Je možné, že se s exekutorem domluví a dlužnou částku by mohla splácet.

Celý tento scénář byl běh na dlouhou trať. Ale co jiného jí zbývalo. Dva lidé, nezávisle na sobě jí radili to stejné. A ti o tom museli přece něco vědět. Dnes a denně se pohybovali v prostředí, kde o podobné případy nebyla nouze, a všechny si byly podobné. To ji překvapilo. Nikoho s podobnými problémy osobně neznala, jako kdyby dosud žila v jiném světě. Byla manželem ochraňovaná jako skleníková květinka. Aby ji náhodou neofouklo. To se teď změní. Ona do skleníku nepatří. Půjde a přidá se k normálním obyčejným květinám a rozšíří řady pracujících matek.

Trochu ji uklidňovalo, že nebyla v takové situaci sama. Nebyla sama, ale sama se s tím bude muset vypořádat. Petrovi už nevěřila. Doma se snažila ho nevidět, nevnímat a byla vždycky jinde než on. Chodila kolem něj, jakoby tam nebyl.

I přes to, že se Petr Monice se vším svěřil, odcházel každé ráno z bytu. Kdoví kam. Nic jí neřekl. Bál se na ni promluvit, nechtěl ji rozhněvat ještě víc a ona se ho neptala. Nechápala, jak může stále hrát takové divadlo. Nepoznávala ho. Jako by byl nějaký cizinec. 

Plán, který jí před několika dny připadal nereálný, pomalu získával konkrétní podobu.

Našla si místo v jedné reklamní agentuře. Vyřizovala telefonáty, přijímala a vydávala objednávky. Pracovní doba jí vyhovovala, bez problémů zvládla obstarat děti, školku i nákupy. S advokátem sepsala žádost o rozvod i s návrhem na péči o děti a rozdělení majetku a čekala, až Petr všechno obdrží poštou.

„Moničko, ty se chceš rozvést?“ řekl nevěřícně. V třesoucích se rukou držel úřední papíry s kulatým razítkem.

„Ano, chci,“ odpověděla a dál se věnovala přípravě čočky.

„Ale proč? Vždyť bychom to zvládli. Vždyť se máme rádi a děti potřebují otce.“

„Kdybys nás měl rád, tak bys nikdy něco podobného nedopustil. Takže mi prosím o lásce nic nepovídej.“

„Však já si práci najdu. A zase bude dobře. Půjčku v pohodě potom splatím. Vždyť já si ji vzal kvůli vám. Potřebovali jste tolik věcí a chtěli jste přece k moři.“

„Tak kvůli nám? Tak nakonec za to za všechno můžeme my? Ne. Ty jsi to dělal kvůli sobě. Spíš bych řekla, že kvůli sousedům. Záleželo ti víc na tom, jak budeš vypadat na veřejnosti, když tvoje rodina nepojede na dovolenou k moři. Ty si myslíš, že bychom se bez moře neobešli? Kdybys něco řekl, pochopila bych, snažila bych se ti pomoct. Ale ty jsi na nás radši ušil takovou boudu a jejím výsledkem je, že se bojím, že skončíme bez střechy nad hlavou.“

Zavolala děti ke stolu. Říkala si, že pro něho už vařit nebude, ale pak mu neodkázala říct, že s nimi povečeřet nesmí. Co by asi odpověděla, kdyby se jí děti ptaly, proč táta nejí s nimi a sedí v obýváku?

„Ale to snad ne, to přeháníš. Spousta lidí má větší půjčky. Přece si nemyslíš, že by nám, s malými dětmi, vzali byt.“

„Cože? Uvědomuješ si vůbec co se děje? Vždyť my máme vyloženě existenční problém! A proč? Protože ty jsi byl příliš hrdý vzít podřadnou práci. Takže díky tvé hrdosti z nás budou bezdomovci. To ti zřejmě připadá lepší. A ano, máš pravdu. Spousta lidí má možná větší půjčky, ale taky chodí do práce a splácí je. A vůbec, už máš práci? Ty si myslíš, že ta lednička se plní nějakým kouzlem?“ Monika se rozčilila. Slova se z ní jen hrnula. Ten příval se nedal zastavit. Po tak dlouhé době mlčení a zvažování mu musela říct, o čem vlastně přemýšlela.

Děti ani nedutaly a sledovaly maminku. Takovou ji neznaly.

On naopak žádná slova dlouho najít nemohl. Jen seděl s hlavu opřenou v dlaních. Pak řekl:

„Tak mi odpusť a dej mi šanci. Slibuju, že zítra vezmu první práci, co mi nabídnou.“

„Slibuj si, co chceš. Já už ti nevěřím. Byls v bance, byls u exekutora, nebo jsi tam aspoň telefonoval? Snažil ses to dát nějak do pořádku od té doby, co přišel ten dopis? Nepohnul jsi prstem. Chováš se, jako kdyby ti na nás nezáleželo. Jako bychom my byly cizí, nebo jsi žil sám“ sebrala prázdné talířky, opláchla je a dala do myčky. Spolu s dětmi pak odešla z kuchyně.

Děti instinktivně cítily, že něco není v pořádku, že se děje něco, co maminku hodně trápí a byly hodné. Okoupala je a uložila bez jakýchkoli řečí. I ona si šla brzy lehnout, snažila se číst, ale myšlenky jí neustále odbíhaly k Petrovi.

Věděla, že žádost o rozvod pro něj bude další rána. Ale musela to udělat. Když se nesnažil zachránit situaci a rodinu on, zbylo to na ní. Když se vdávala, myslela si, že spolu prožijí celý život. Přesně tak, jak se to slibuje, v dobrém i zlém. Jenomže nepočítala s tím, že by se mohl tak změnit. Kolikrát slyšela, že je zbytečné se snažit chlapa změnit, protože to prostě nejde. Ona ho měnit nechtěla, líbil se jí tak, jak byl, když si ho brala. Změnil se sám. Najednou byl úplně jiný, cizí. A ten cizinec se jí nelíbil, nemohla s ním zůstat, i kdyby chtěla. Nedokázala by se dnes a denně přetvařovat a dělat, že je vše jako dřív.

Od ložnice se otevřely dveře, Petr si chtěl ještě s Monikou o jejím rozhodnutí promluvit, ale ona dělala, že je zabraná do knížky. Že ani nevnímá, že se otevřely dveře. Chvilku tam stál odhodlaný promluvit, ale nakonec zase dveře zavřel.

 

Od té doby, co přišel ten osudný dopis, spával Petr na gauči v obývacím pokoji. Když mu přestěhovala peřiny, bylo to pro něj velké překvapení. Nikdy by si nepomyslel, že by jeho Monika byla něčeho takového schopná. Vůbec mu to k ní nesedělo.

Ani to, jak si našla práci, zašla k právníkovi, už za chvilku věděla, jak vyřešit exekuce. Nechápal, jak se stalo, že z jeho Moniky, která se zajímala jen o módu, nakupování a vaření, se stala taková odhodlaná a rázná žena. S ničím se nepárala, šla rovnou k činům.

Možná, že nakonec to, že se do všeho pustila, bude lepší. Byla milá, lidi si ji oblíbili vždycky hned na první pohled. Jen ten rozvod, kdyby si rozmyslela. Vždyť tolik lidí, tolik rodin má dnes dluhy, kdyby se kvůli tomu měli všichni rozvádět, nemůže existovat skoro žádná úplná rodina.

 

 

Petr se poprvé svěřil svým rodičům a ke všemu se přiznal jen týden před rozvodovým stáním. Babička si chtěla vzít holky na víkend a zavolala Monice. Ta jí do telefonu řekla, že je Petr přiveze sám, protože ona s ním v jednom autě nepojede. Nebyla moc překvapená, že jeho rodiče o ničem nevěděli.

Petr přivezl děti. Babička se hned začala točit kolem nich a děda řekl svému synovi jen:

„Jak jsi mohl?“ To bylo jediné, co vyslovil, pak odešel na dvůr. Holky vyběhly za ním a v kuchyni zůstala matka s Petrem.

Matka po chvilce začala vymýšlet různé scénáře, až ji musel Petr okřiknout. „Monika taková není. Ví moc dobře, jak tě mají Natálka s Eliškou rády, tak nevymýšlej blbosti.“

„Blbosti?! To ty jsi udělal blbost. A největší jakou jsi mohl,“ řekla a zamyslela se. „Kdy se sem hodláš přestěhovat?“

„Co? Přestěhovat? Sem? Proč? Budeme bydlet pořád jako rodina. Já se nehodlám nikam stěhovat.“

„Ty si myslíš, že Monika bude s tebou? Tomu přece nemůžeš věřit. Chceš mi říct, že vám to spolu pořád klape a že se rozvádíte jen tak pro potěšení? Proč sem tedy nepřijela s tebou?“

„Ani nevím, nechtěla. Moc spolu nemluvíme, ale jinak nám to klape.“

„Aha. Tak já ti povídám, že pokud spolu nemluvíte a asi spolu ani nespíte a máte před rozvodem, tak vám to neklape a měl by ses odstěhovat. Když je tak chytrá, že si myslí, že to sama všechno zvládne, tak jí to dopřej. Ona pak za tebou přijde s prosíkem. Uvidíš. Tak kdy se přestěhuješ?“ nedala se jen tak odbýt.

„Nebudu se stěhovat. Já věděl, proč jsem vám nic neříkal.“ 

 

 

Monika neustoupila. Za pár měsíců stáli proti sobě v soudní síni. Ani jeden si nevzal právníka, jen vedle Moniky seděla ještě sociální pracovnice, přestože líčení kvůli péči o děti už bylo dávno skončené. Protože Monika pracovala, získala je do své péče bez nejmenších problémů.

Petr všechno odkýval, proti ničemu neprotestoval, nevznesl ani žádnou námitku. Neměl srdce jí cokoli odepřít, jen ať je po jejím.

Monika si mohla odškrtnout první bod ze seznamu úkolů zachraňujících střechu nad hlavou. Jakmile měla v ruce rozsudek, přešla k úkolu číslo dvě. Tím byla exekuce. Jen díky novým přátelům a známým, které získala v reklamní agentuře, se jí podařilo zařídit hypotéku a dlužnou částku naráz zaplatit. Za normálních okolností by na tak vysoký finanční obnos nedosáhla. Ale její šéf jí nejdříve poskytnul peněžní injekci. Tou vyplatila exekutora a teprve potom, když byl byt takzvaně čistý, mohla v bance žádat o hypotéku.

Myslela si, že z banky bude odcházet s pocitem vítězství, nebo zadostiučinění. Nebo že bude mít minimálně radost, že všechno vyřešila. Ale z banky odcházela s rozporuplnými pocity. Na jednu stranu byla ráda, že už na ni nevyskočí kostlivec v podobě exekuce, na druhou stranu pociťovala tíhu dvacetiletého splácení.

Taky bude muset Petrovi naznačit, že tímto se kruh uzavřel a že by se měl odstěhovat. Hypotéku si vzala sama a sama ji bude splácet. Najednou ji napadlo: Vždyť ona si ten byt vlastně koupila!

Bylo jí jedno, zda Petr půjde za kamarády, kterých už mu moc nezbylo, jak si uvědomila, nebo půjde k rodičům. Ať si dělá, co chce.

„Petře, nezlob se, ale to co jsi provedl, nám hodně ublížilo, opravdu hodně. Nedokážu se na tebe podívat, aby se mi nevybavily události posledního roku. Abych si nevzpomněla na ten dopis, o kterém jsi tvrdil, že jde o omyl, abych si nevybavila, jak jsi mi celý rok lhal. I když nechci, i když se snažím, neustále je tady cítit nepříjemné dusno. A to není dobré ani pro děti, ani pro nás. Myslím, že nejlepší bude, když si najdeš nějaké jiné bydlení a od nás odejdeš,“ dokončila Monika svou řeč a pohlédla mu do očí, do nichž se po dobu, co mluvila, neměla odvahu podívat.

Petr otevřel ústa, ale nevyšla z nich hláska. Raději je zavřel. V očích jakoby se mu zaleskly slzy.

„Ty mi chceš vzít děti? Bez nich nic nedokážu. To mi nemůžeš udělat, jsou moje všechno,“ řekl tichým hlasem, v němž nebyl cítit odpor, nebo zloba, spíš jen rezignace nad svým osudem. Nad tím, že už nežije svůj život, jak si představoval, ale život, který pro něj připravují jiní podle jejich představ.

„Ale já přece nic takového neřekla. Jsi jejich táta a obě dvě tě mají rády. Nebudu jim brát tátu. To by mi mohly někdy vyčítat. Víš, nedovedu si představit sama sebe na tvém místě. Myslím, že to máš dost těžký i tak a nevím jak a jestli vůbec bych já něco takového zvládla. Tak proč bych ti ještě měla brát děti. Ale zase, co si budem namlouvat, zavinil sis to sám. A sám se s tím musíš vypořádat. Takže, prosím, odstěhuj se co nejdřív, bude to tak nejlepší. A pak si můžeš pro děti přijít každý druhý víkend.“

Petr konečně pochopil, že to jen tak neodčiní.

„Jo, já vím, máš ve všem pravdu. Ostatně jako vždycky.“

 

 

Hned druhý den začal balit a během týdne se odstěhoval k rodičům.

Jen, co za sebou zavřel dveře, dolehla na Moniku veškerá tíha, kterou může cítit jen ten, kdo je na všechno najednou úplně sám. Rozhlídla se kolem. I přesto že si Natálka s Eliškou v pokojíku pěkně hrály a stavěly lego, zdál se jí byt tak prázdný. Už vždycky bude sama. Na holky, na domácnost, na všechno. Dokáže je sama dobře vychovat? Děti přece potřebují mít i vzor mužského chování, potřebují vidět i jiný způsob myšlení a jednání. Budou jim na to víkendy, které budou trávit s Petrem jako s mužským vzorem stačit?

Je komické, jak se najednou všichni bojí, že by jim zakazovala vídat se s dětmi. I babička s dědou. Ani v tomto případě nemohla najít důvod, proč by to dělala. Holky měly jednoho tatínka, ať byl, jaký chtěl, a stejně tak měly i jednu babičku a jednoho dědečka. Vlastně dva dědečky a dvě babičky, ale ti druzí žádné obavy mít nemuseli. Nikoho nikomu brát nebude, i když…

V tomto si člověk nevybírá. Musí to respektovat a tolerovat, nebo se přes to přenést, ale určitě děti o prarodiče neochudí. Mají je rády a bydlí na vesnici, takže budou víc na čerstvém vzduchu. Zatím k nim zavítali jen občas, teď tam budou jezdit každý druhý víkend.

Petr se v znovunabytém domově cítil jako malý kluk, který čeká na výprask, za to že sousedům rozbil okno. Děda raději, jen co se podíval na svého syna, odešel. Věděl, že babička to s ním vyřídí i za něj.

Ta mu nejprve nabídla kávu a kousek buchty a teprve potom spustila:

„Petře, a už máš práci?“

„Ne, mami, ještě ne. Vždyť jsem vám oběma říkal, že mi nabízí práce pro lidi s maturitou. Jako kdyby nikoho nezajímalo, že mám nějaké zkušenosti.“

„No, je od tebe hezké, že nechceš zabírat místo někomu, komu by svědčilo víc, jenže bez práce taky být nemůžeš,“ odmlčela se. Když viděla, že její syn nereaguje, pokračovala: „Víš, já už ti jednu takovou malou práci našla. Víš, jen tak do začátku, aby ses začal stavět na vlastní nohy.“

V tom se Petr zarazil a přemýšlel, jestli si z něj matka nedělá srandu. „Jak našla malou práci? Co to je malá práce? A vůbec, proč ty mi něco hledáš? Já si práci najdu sám.“

„Ale to já přece všechno vím. Jenže tady jsme na malé vesnici a práce je tu málo. A tak jsem se zeptala na poště, jestli si už našli někoho místo paní Dvořákové. Víš, té co nám nosí poštu. Otěhotněla a nemůže už celé dny chodit po rajoně a házet dopisy do schránek.“

„To mám jako nosit poštu? Mami, prosím tě, jak tě tohle napadlo?“

„Normálně! Něco dělat musíš. My tě s tátou živit nebudem,“ Petrovi zaskočil kousek koláče, až se rozkašlal. „Snad víš, že důchody jsou malé. Sotva stačí nám dvěma. Jsi zdravý mladý chlap, trocha pohybu na čerstvém vzduchu ti udělá jen dobře. Možná by ses na to měl dívat takhle. A taky můžeš potkat nové a zajímavé lidi. A je možné, že by ti někdo z nich mohl pomoct. Jen nesmíš být pořád naštvaný na celý svět. Jediný, kdo za to v jaké jsi situaci, může, jsi jen ty sám. Tak se konečně seber a přestaň se chovat jako malý spratek!“

Babička svým malým proslovem překvapila nejen syna, ale i sebe. Petr viděl, že se bude muset zase podřídit, že pro něj zase někdo něco přichystal. Tentokrát si ale slíbil, že to bylo naposled.

„Tak dobře, já se na tu poštu zajdu zeptat. Ale neslibuju ti, že tu práci vezmu.“

„Já ti říkám, že vezmeš. A víš proč? Protože pokud chceš vidět děti a koupit jim třeba jen blbé lízátko, tak budeš muset ze svého, protože ode mě žádné kapesné nedostaneš. A pokud chceš jíst, tak to taky něco stojí. Chceš chodit čistý? Prášky na praní něco stojí. A tak dál, a tak dál, mám ti jmenovat všechno? Takže ještě jednou, tu práci vezmeš a basta.“

Ještě dodala, ale už klidným a tichým hlasem: „Já ti to tam nedomluvila jen tak pro nic za nic. Musíš ten dluh začít splácet.“

Petr si povzdychl. Pochopil, že mu nic jiného nezbývá.

Další den, hned brzy ráno se vydal na poštu s životopisem v ruce žádat o místo.

„Pane Hanáku, to myslíte vážně? Vy u nás s vaší kvalifikací žádáte o místo poštovního doručovatele?“ podivoval se vedoucí místní pošty.

Petr se pro sebe ušklíbnul a pomyslel si něco o tom, že kdyby to bylo čistě jen na něm, a kdyby mu matka nevyhrožovala, že by ho tu nikdy nikdo neviděl. Nahlas, ale řekl: „No, to víte, člověk potřebuje znovu nějak začít.“

---