*Takový je život...*

V onom týdnu, kdy mělo každým dnem dojít k té radostné události, mě zavolali na operační sál chirurgického oddělení k nutnému  konziliu. Jednalo se o  těhotnou, odhadem v posledním měsíci, při autonehodě vážně zraněnou v obličeji. Chirurgové právě dokončovali komplikovaný obvaze hlavy, při němž byly ponechány pouze štěrbiny pro oči, nos a ústa, takže postižená nebyla k poznání. Nevěděl jsem o koho jde, osobní ani těhotenské doklady neměla, navíc byla ještě v bezvědomí. Nic zvláštního jsem na ní neshledal, těhotenství bylo nehodou naprosto neporušené.

Následující noci jsem právě u jedné rodičky na sále, když ji z chirurgie přivážejí. Je už při vědomí a hned jak mě spatří, tak  cosi naznačuje rukama a nesrozumitelně mluví. Asi poškozené mozkové centrum, myslím si a počítám s obtížnou domluvou.

„Už víte, kdo je ta paní a jak se jmenuje?“ ptám se sestry z chirurgie.
„Víme od ní jenom její křestní jméno, Marie. Má zřejmě i poruchu paměti.“

Jméno mi nic neříká, i když by to mohla být jedna z mých pacientek. Musím mluvit s jejím manželem nebo aspoň znát události úrazu. Podám jí taky  papír a propisku. Nejsem z toho však moudrý, když čtu: Jsem Marie……., ale dál už neví.

„Kdo je váš manžel a kde bydlíte?“ ptám se pomalu a zřetelně.
„Nevím,“ odpoví mi písemně a něco přitom  zamumlá. Vyšetřím ji a zjišťuji, že to s porodem ještě chvíli potrvá. To jméno mě však nenechává v klidu! Je to třeba právě ta  „moje Marie“? Jsem nerozhodný a chce se mi  zavolat k nim domů. Budu vědět okamžitě co a jak! Hned to ale zavrhuji, vždyť je přece hluboká noc. To si nemohu dovolit, ne! A navíc přece by  mi její manžel  už musel  hned včera dát vědět, že se něco stalo a požádal by mě  o přátelskou  intervenci.

Znovu  to s ní zkouším: „Napište mi vaši adresu!“ Nerozumí.
„Kde bydlíte?“ Taky ne. Načrtnu rychle domek a návěští ulice a naznačuji jí, aby doplnila její název a číslo domu. Všechno je marné. Moje podezření mi i nadále nedá klidu. Začnu se  probírat jejím chorobopisem. Hledám bližší údaje o úrazu a o jejím manželovi. Záznam o tom je zcela stručný: včera odpoledne ji na procházce přejel autem opilý  řidič. Její společník  (manžel?) umírá v bezvědomí při příjezdu do nemocnice na vnitřní zranění. Oba jsou bez osobních dokladů.

Chci mít konečně jasno! Ale než bych šel teď na patologii identifikovat mrtvého muže, odhodlávám se, že přece jen zavolám k nim domů. Omluvit se mohu vždycky a natolik oba znám, že budou mít pochopení pro moje obavy. Vytáčím číslo a v duchu si chystám vhodná slova omluvy. Zbytečně! Nikdo se nehlásí! Po dvou minutách zavěšuji. Musím tedy přece na patologii. Ale teď, těsně před porodem? To přece nejde.

Po nějaké době ta první odrodila a zbývá mi jen neznámá s obvázanou hlavou. Uvědomuji si, že vzhledem k její mozkové poruše  bude přísavný zvon, vakuumextraktor, nejvhodnější a nejšetrnější pro ni i pro dítě. Připravuji si pomalu nástroj, zatím co  rodička zhluboka dýchá a hladí si rukama břicho. Přitom teprve teď si všimnu jejího zvláštního  prstenu!  Ano, znám jej!  Tak je to  přece jen ona,  Marie! Znám ten prsten od začátku jejího těhotenství, daroval jí ho její muž, aby ji doprovázet na každém kroku a hlavně u porodu, kdyby třeba on u něho nemohl být!  Že by  ten mrtvý mohl být  jejím manželem?!

Technicky snadným zákrokem, ale se smíšenými pocity, přivádím na svět skvostné děvčátko. Hlasitě se z něho raduje! Ne tak já! Hned po porodu utíkám na patologii a se mnou i zřízenec, který ví kde jsou klíče od chladírny, hlavně ale ví kam včera odpoledne ukládali neznámého mrtvého.

Odkrývám mu obličej a vzrušením ani nedýchám. Posmrtná ztuhlost a nízká teplota asi  způsobily, že se  jeho rysy poněkud změnily, než jak jsem ho znal za živa.  Přesto jsem přesvědčen, že je to on,  manžel mé neznámé a dárce prstenu! Ten, který se těšil, že se stane otcem, můj dávný přítel z gymnazia. Mé tušení bylo pravdivé, nemýlím se! Svírá se mi hrdlo, že nemohu promluvit. Nechápu tyto osudové rány a  nedovedu si představit budoucnost  tak vážně zraněné a nyní osamocené ženy, která se před chvílí stala matkou.
Na sál se vracím už pomalu a přemýšlím o tom jak a kdy jí tuto další katastrofu jejího osudu oznámím. Bude schopna to  bez dalších následků pochopit? Rozhodně s tím nebudu spěchat, leda až se na to sama začne ptát. Čím později se to dozví, tím lépe pro ni. Porucha paměti má  v tomto stavu vlastně milosrdný účinek!

Na sále  je klid, rodička únavou dřímá. Jsou čtyři hodiny zrána a východ se zbarvuje do růžova. Jsem unaven tělesně i duševně a cítím, že musím jít spát, aspoň na ty dvěapůl hodiny před ranní vizitou. V hlavě mám nesnesitelný  tlak. Zda to všechno byl jen zlý sen? Konečně na inspekčním pokoji usínám…

TELEFON !!  „Přeberte  si hovor, prosím!“
„… a kdo je to?“ málem koktám z polospánku.
„Nějaký prý váš dobrý známý, nepředstavil se.“

Ze sluchátka slyším známý mužský hlas. Manžel Marie! No to  už je nad mé duševní síly!
„Odkud voláš,Jendo?“ přemáhám své vzrušení.
„Z pražského letiště. Vracím se  ze služební cesty, předevčírem jsem musel náhle odjet. Smůla, ne? Jak se vede Marii? Máme už něco?“
Nevím zda sním či bdím.  „Jak to víš, že je u nás?“ ptám se opatrně.
„Volal jsem nejprve mému bratrovi, který mi slíbil, že se o ni postará v mé nepřítomnosti. Ale nedovolal jsem se. To víš, starý mládenec, asi se někde toulá. Doma u Marie  jsem se také nedovolal, takže si myslím, že by mohla být jedině u vás na oddělení. Promluv tedy přece, jak to s ní vypadá!?“

Nejsem schopen okamžitě odpovědět. Je toho prostě na mě moc: domněle mrtvý tedy žije a moje identifikace byla mylná. Bohudíky!? Opakuji si to v duchu znovu a znovu, zatím co hlas v telefonu je stále netrpělivější.
Z posledních sil se zmůžu na ukončení mého myšlenkového chaosu: „Víš co? Narodila se vám dcera, Jendo. Překrásná dcera! Vrať se ale rychle zpátky, je toho  tolik  o čem bych ti mohl povídat, ale teď to opravdu nejde. Jsem totiž  na smrt unaven a musím se nyní bezpodmínečně trochu vyspat, rozumíš?“ a zavěsím,  aniž bych čekal na jeho reakci.

Jsem si okamžitě vědom, že za stávajících okolností není správné takto ukončit  rozhovor  se svým přítelem, ale zřejmě  to je ochranná reakce mé přetížené nervové soustavy, která  tak rozhodla.
Záře vycházejícího slunce mě přitahuje k pootevřenému oknu.  Vím, že už  neusnu. Jak to asi u nich teď půjde dál? Nechci to  domyslet. Vím jen, že život může být  krásný a současně  i krutý. Líc a rub jedné mince, která byla dána do vínku každému z nás .

 
Takový je život...