Kotník

„Jsme pomalí,“ šeptáš mi do ucha. Nenávidím šeptání do ucha. Dýchám na plastikový dveře sprchovýho koutu, abych si na ně mohla kreslit obrázky. Otočím se k tobě a vidím jak ti po zádech stejká kapka vody. Měříš mi obvodem svýho palce a ukazováčku kotník, nebo mě možná za něj chceš zvednout a konečně vynést hlavou dolů z koupelny. Vysokej jsi na to dost, houpala bych se v tvojí ruce skoro jako panenka, kterou za sebou za jednu nohu vláčí malý holčičky při odpoledních procházkách. Zvedáš ke mně ze dřepu svoje hnědý dobrotivý oči a ptáš se, jestli jsem ti rozuměla, že jsme pomalí, a nebo to chci zopakovat francouzsky. Nebuď hloupej, taky se tě neptám, jestli chceš něco říct bulharsky, i když o tvý bulharský minulosti vím víc, než bych si byla přála. Jsme pomalí a co? To všechno kolem je moc rychlý. „Studuju filozofii, nejsem žádná žurnalistka, o rychlost mi neběží, potřebuju v klidu rozvažovat,“ řeknu nahlas a poodstoupím krok směrem od tvýho tepla. Neubráním se tý hrozný představě: jak je asi pravděpodobný, že se žurnalistkama spáváš? Chodí jich k vám do Fialu spoustu, hlavně v pátek, když zůstáváš v práci až do půl druhý v noci a zavíráš podnik. Která z těch zrzek s barevnýma nehtama asi slyší zaklapnout ty mřížový dveře. Podupává podpatkem? Odhazuje na zem nedopalek s otiskem červený rtěnky? Podívám se na tebe z odstupu. Dobrotivý. Vypadáš trochu jako Ferdinand I. Dobrotivý na portrétu Jana Conelisze Vermeyena, snad mi tohle přirovnání odpustíš. Odpustíš, protože určitě nevíš, jak Ferdinand I. Dobrotivý vypadal. Budeš fakt strašnej učitel dějepisu, už teď mě věčně poučuješ o věcech, kterým sám ani nerozumíš. Myslíš si snad pořád, že Československo bylo součástí Sovětskýho svazu? A vlastně nejsi moc dobrotivý a nejsi ani můj první, jedině jsi snad možná tak trochu Ferdinand. Směju se a probouzím tím v tobě zvědavost, trochu špulíš svý ferdinandský rty. Představuju si tě, jak stojíš před tabulí a jímá mě děs z odhalenejch klíčních kostí gymnazistek, který už budou vždycky jenom mladší než já, a rozhodně tě budou všechny do jedný tajně milovat, přinejmenším ty se zájmem o Martina Luthera Kinga (o tom víš trochu víc než o dějinách východoevropskejch zemí). Všechny tě budou milovat a to, že je mi dneska 22, už mi pak žádný výhody nepřinese. „Tak co si za těch pět minut klidu na rozvahu vymyslela?,“ ptáš se, pohazuješ svými černými vlasy a chytáš mě za pas, abys mě konečně vyvedl z koupelny. Vždycky se ptáš, na co myslím. Málokdy mi říkáš, na co myslíš ty. Ve svejch otázkách jsi tak strašně expanzivní, uzurpuješ si celý moje tělo a celý moje vědomí. Tak intenzivně mě k sobě tiskneš, cejtím tvůj strach a nejistotu a vím, že žádnou žurnalistku nešukáš, protože jsi na to prostě moc stydlivej. Před usnutím se celej choulíš do klubíčka a nosíš na krku šátek i v teplejch letních dnech. Cejtím na krku svoje mokrý vlasy a jímá mě děs. Jímá mě děs kvůli tý Bulharce a kvůli tomu, že jsme pomalý a všechno kolem běží tak rychle. Oldenburg, Osnabrück, Plzeň, Chicago,Edinburgh, Praha, Hradec, Budapešť, Cloppenburg, Lüneburg, Kolín, Soul, Berlín, Paříž, březen, duben, květen, červen, červenec, Erasmus, magisterský studium, refendariát, práce, pohovor, emaily, překlady, korektury. Jsme oba úplně podělaný strachy z toho zůstat spolu jen pět minut dýl, jsme oba úplně podělaný strachy zůstat spolu na jednom místě, jsme oba úplně podělaný strachy zůstat vůbec kdy na jednom místě, jsme oba úplně podělaný strachy ze samoty i z přítomnosti někoho druhýho.