Zelené pahorky polabské

Nuda veritas

Dusno nám všem sedí na hrudích, ale jen opravdu odvážné ženské se zbavují přebytečného textilu. Stojí pak na nástupišti s dekolty redukovanými až na nahou pravdu. Je to nabídka učiněná slunci, nebo hledačům pravd?

Ta růžová věc je past

V Holešovicích přistoupila holka v džínových šortkách. Opálená blondýna s postavou házenkářky, stehna, pro něž muži propukají v nářky. A dusno ještě posílilo. Má růžovou rtěnku, kabelku, lak, drátek od sluchátek a taky – chlupatou kouli přivěšenou řetízkem k ajfonku. Chvílemi si telefon odkládá do klína a ta růžová věc tam leží jak smutná kulička Venušina. A otázka, jak si ta věc na ni vypadá, když si šortky odloží, je toliko strašlivá past. A odpověď? Mrtvá ústa Holoferna ti ji vykoktají…

Údiv

Kdysi dávno jsem jel vlakem, někdy na prahu léta, s cizí ženskou v nekonečném údivu. Chtěla své nadšení nutně sdílet. A tak střídavě hlasitě děkovala a divila se. Děkovala roční době, krajině, divila se i tomu, že na loukách kvetou pampelišky a jaká to musela být divotvorná moc, co je nechala vyrašit ze země. Nebyla normální. Ale údiv, je-li střízlivý, má hluboký existenciální smysl: být v údivu nad světem znamená vnímat jej básnivě. A jak pravil Hõlderlin, básnicky bydlí člověk. Jsme-li na zemi skutečně doma, a ne jen jako chundelaté přívěsky telefonů, údivu se nevyhneme.

Ecce homo

Vracím se zpátky do kupé rozpáleného tou dívkou růžové podstaty. Být zvrhlé zvíře, nečekal bych na nic. Vždyť ta nahá stehna, ztučnělá strdím a mlékem (zrovna projíždíme kolem Řípu), rozevírá v rozkošném úhlu. Jenže, ejhle, člověk. 

Zelené pahorky polabské

Zelené pahorky polabské. Ještě jsou od podvečerního slunce, ještě si je nevzal soumrak. A v nich Střekov, ten zub času, co vrhá dlouhý stín (delší vrhá snad už jen Setuza). A tam dole ve městě lidé, vytrácejí se z vilných schůzek zpátky k domovům, plní vin. Tady život neprotéká jako horká krev tepnami divokých zvířat, ale málo ho taky není.

Žár lásky v Teplicích

Teplické nádraží vypadá ohořele. Snad ho zapálila touha místních. Dívky krášlí úsměv Giocondy, ale taky přímočará móda. Kolik se jich asi tak tisklo zády k těm zdem nádražní haly a hořelo? Žár lásky v Teplicích, tomu neunikneš.

Prašná Bílina

Nástupiště v Bílině tone v prachu, místní ho zasvětili špíně. Až v prachu utone docela, navrhne vysoký státní úředník zavést tudy říční dopravní cestu. A bude se mu přitom prášit od úst.

Temno nad Chomutovem

Z oblohy ztěžklé na olovo se náhle rozpršelo. V dálce z ní ještě čouhal šlahoun zlatého věku, ale tady nad Chomutovem temno. Na Marsu prý prší kyselina sírová, tak zase takové temno tento kraj nezalévá.

Na stráži 

Když už internet nezná bratra a vtrhl do hor i lesů, Stráž nad Ohří stojí v podvečeru utopená jak kámen v černém plesu. Za okny blikají světla monitorů, někdo se mění v chlípného anatoma a jiný studuje z wikipedie tóru. A i když se na místní z fotek sype kokosová pláž, ten večer venku je stále ještě skutečný a s polu s jehličím a řekou staví se tomu všemu na stráž.