Střípky z oslav

Dozrály další dojmy, které chtěly na "papír".

Zaříkávání

Modlím se k tobě duší tělem:

Mluv ke mně řečí tajemnou.

Zkroť ve mně smečku divých šelem,

zachraň nás oba přede mnou.

J. Žáček

 

“Kušuj, na tohle už bysme měli mít rozum ne?!” “Ani náhodou, buch, buch, nikdy není pozdě na to si nasázet brouky do hlavy a dělat problémy, buch, buch,” moje podvědomí a na něj napojený sval srdeční mají evidentně tvrdší hlavu než o něco dospělejší vědomí. “Pf… jako bysme si nenatloukli čenich už tolikrát,” odfrkne si posledně zmíněné a jde se utopit v plzeňském moku. Mé vnitřní hlasy se občas podobají několikahlavé hydře. A ty máš pořád pihy…

***

Tak z prvního divadelního kusu jsem toho moc neviděla. Nejvysmátější mimino v celém městě se zamilovalo do mého psího doprovodu. Tak hlídám hafa a caparta a aby na mě nebylo vidět, jak bych si toho mrňouse nejraději půjčila, protože je to nejvysmátější mimino v celém městě.

Pivo prosím!

Taky se hlídám, abych se tvářila dostatečně nedotčeně, když mě v půli věty přerušíš a odcupitáš za slečnou (slečna? kost to je!), která se momentálně skloňuje v minulém čase.

Pivo prosím!

***

Že z prvního divadla nebylo nic? Druhý kus přerušil liják. Těsně před dopadem první průzkumné kapky jsem sebrala tu malou, malinkatou odvahu, práskla s ní o chodník, aby se necukala a polechtala tě konečky prstů na ruce.

Neslyšné “bum!” a zděšené cuknutí. “To bylo schválně?” ptáš se. Doprdele. Podívej jakou mám barvu a hádej. Můžeš třikrát. “Ti to vysvětlim. Pojď do hospody, zmoknem.”

***

Vzájemná míra překvapení se pravděpodobně blíží rovnajícím se hodnotám. “Fakt po mě koukáš už několik let?” Ne asi. Tele má oproti mě neprůstřelný pokerface. “A ty si fakt věděl, že existuju?”

Napjatá chvilka ticha.

“To nejde. Já se z jednoho závazku dostávám, ty už zadaná jsi…”

Myslíš, že to nevím? “Jasný, v pohodě, musela sem to zkusit, třeba už tě nikdy neuvidím, intuice, znáš to. V pohodě. A teď mě omluv.”

“Káčo blbá!” hulákám neslyšně na dámách a umíněně krotím nevhodně se chovající oči. Zas tečou, měli by to už konečně opravit. Hlavně tu rudou oční signalizaci, která si dělá co chce.

***

Člověk by neřekl, jak jsou ty pivní bublinky fascinující. Taky šoupání nohama je fascinující. A taky zírání kamkoliv jinam je… moment.

Teplo, mravenčení, zlatá… a další hromada impresionistických stejně tak jako přízemnějších podstatných jmen mi prostřelí hlavu. Coby spolupachatel to evidentně vidíš, takže nepřestáváš opatrným dotekem cosi hledat v mých vlasech. Co v té mojí hřívě hledáš mě nezajímá. Hlavně nepřestávej.

Nepřestávej, protože se blíží půlnoc. A to musí zadané Popelky, které si hrají na divoženky zpátky domů. Tam, kde si potají dají do památníku vylisovat plátky pětilisté růže.

---