Vůbec

Jsem sen
který se mi zdá
když tělo, kterým se přesvědčujeme 
v obilí vyrostlém do pasu o sobě samých
je pouze vteřina padající hvězdy
kterou dojdeme osvícení 
a pak o tom jako správnej beatník napsat haiku o jednom slovu: hovno
mnohokrát jsem stál dole pod stromy 
a hovořil k Malému princi tam v korunách 
a modlil se za všechno a všechny
za školáky s malou dušičkou  
za teplé policajty i řidiče půlnočních autobusů   
za jeptišky i šlapky, které procházejí zkouškou z lásky každý den   
za psy s lidskýma očima
ze přejetýho holuba u šumperské pošty  
za opilce a feťáky z podchodu brněnského nádraží 
i za ty s obličeji jako z obrazu Nesení kříže
i když je poznávám jenom já
protože jsem nikdy nepřestal být malířem
tak si dejte vévévégúglcézet, abyste se spatřili i vy, které tam vidím 
a pak jsem si vzpomněl
že tvá ústa chutnala jako ústí hlavně 
okamžik před tím než Kurt Cobain stiskl spoušť
protože výstřel tvého jazyku mi dodává tisíc vědomí 
pokaždé když mne svedeš ke smrti  
a probouzení 
neboť spíme jen na této straně zrcadel 
i když nás lhář přítomnost 
přesvědčuje o času 
však Bůh, ve kterého věřím 
a ty, která jsi tichem chrámu 
slovem kněze 
žárovkou imitace věčného světla v bazilikách minor
i děvka, když ho tam chceš zezadu, abys nemusela slevit ze svých představ
jste tušením většího
než si vůbec dovedu představit