Z vděku Primošten

Kolbásníci

V Lidlu tatík s klukem, takovým čahounem. Postávají u regálu s klobásami, tatík říká: To máš na teď a to si sníš na hranicích. Nejpíš míří k Rijece. Kluk je vývinu, má obavy, aby mu správně sílily plece. Na odpočivadel po nich zůstanou štítky s maďarskou trikolórou, ty by nestrávili. Byly pepřové, od Szegedě. Libové, podívá se do zpětného zrcátka řidič, hlava rodiny. Dole už si dáme sledě, dodá a sešlápne plyn.

Z vděku Primošten

Jadran už pohltil všechnu sluneční záři, hladina stoupá přílivem, milenci obsazují pláže jako hejna krabů. V mokrém písku zůstávají stopy, na znamení, že zločin, ani ten milostný, totiž hřích, nezůstává beze stop. Ale moře je milosrdně smývá, jednu za druhou. A když ani tma nepustí čočky fotoaparátů ke slovu, mají šanci, že jejich čin zůstane utajen. I když jen na pár měsíců. A z vděku pak tomu malému dají jméno Primošten.

Šťastně sající 

Rakija, dechovka a vůně pečených ryb. Glgaj, řičí Žože a žádá kyprou blondýnu se spáleným dekoltem o tanec. A ona jde a už se točí a hrvatski junák jen pro ni má oči. Podlehne. Půjdou piniovým hájkem a cikády je obestřou kulisou snubního chorálu. On, neboť z národa povalečů a zlatníků, galantně vytáhne náramek z korálů. Připne jí ho a ona bude v měsíčním světle jak dítě polité mlékem. Šťastně sající. 

Jak se žije v Chorvatsku

Bulvár Ante Paveliće stále šumí náladou, vínem a nespavou baladou. Bungalovy se už ale vydaly klidu. Jen příruční ledničky tam ještě vrčí své chlazené blues, a někde taky v rohu ajfon přidrátovaný k zástrčce nabírá síly, zítra u snídaně musí podat zprávy, co a jak v Česku. Liberec ranní mrazíky a velká šťára na uzeniny v Tescu, promlaská pak mezi sousty veky holka v plavkách. No a pak ajfonku navlékne neopren, aby si tu bezva hračku mohla vzít na matračku.