Kopretina Martina

Na zahrádce
blízko kina,
vykvetla jedna květina.
Každý z lidí,
kdo jde kolem,
nazývá ji Martina.

Martina je vážně
pěkné kvítko,
ale má v sobě trochu jedu,
kdyby místo jedu
byla kapka medu,
tak bych ji snad i svedl.

Rozhod jsem se
pro tuhle kytku,
koupit v lékárně protijed.
Nasypu ji ho do čaje,
on ten protijed čaruje.

A to jsem taky, vážení,
a to jsem taky udělal,
když jsem šel druhej den do kina,
spatřil jsem místo ní anděla.

Ach ty můj malej milej anděli,
tohle se přece nedělá,
bejt jednou protivnou kytkou
a pak se změnit v anděla.

Tož tenhle anděl,
na mou věru,
má přistřihnutá křídla
a malý závaží na duši
a taky něco na srdci,
co je to vážně netuším.

Tahleta kopretina Martina,
co ráda by se jednou stala orchidej,
je vážně zvláštní květina,
někdy se tváří jako štětina
a někdy jako anděl.

Známej doktor
Honza Vedral,
léčil vopice i v Africe.
A jedinej lék,
který na ně zabral,
byl chechtat se a žvanit.

„A tak se jeden tejden,
vždycky když půjdeš do kina,
na ni  trošičku pousměj,
něco hezkýho jí povídej,
a uvidíš,
a uvidíš, že se to změní.“

A to jsem taky vážení
a to jsem taky udělal,
zrovna byl filmovej festival,
no to bylo něco pro mě.

V pondělí hráli
princeznu Pyšnou
pohádku z našeho dětství.
Viděl jsem ji snad tisíckrát,
víckrát ji vidět nechci.
I kdyby byla celá bílá
s duší čistou jako víla,
nikdy bych se neprosil
o její sladký úsměv.

V úterý běžela černá Kočka
na rozpálené plechové střeše,
hrála tam s Paul Newmanem
a moc jim to spolu slušelo.
A já měl jenom obavu,
ať nesklouznou po šikmý ploše
a nespálejí si prsty,
tak jsem jim držel palce.

Ve středu pustili Kladivo
na čarodějnice z Moravy,
lidi se hloupě divili,
že už je tenkrát pálili
a kolik jich při tom ubylo.
Já bych je teda nepálil,
radši bych každou z nich políbil,
jen bych jim při tom poradil,
ať neškodí dobrým lidem.

Ve čtvrtek přijel William Friedkin
a jeho Vymítač ďábla,
byl jednou jeden exorcista 
padla kosa na kámen.

V pátek zařval seržant Hartman
ty drž hubu a krok
a nevydržíš dýl než rok!
Protože tahle Olověná vesta,
bude stejně drsná,
jako Hard Rain od Boba Dylana
a to nejsem žádnej škarohlíd!
Jenže já vydržel deset let,
pak jsem se klidně zved a vodešel.
Ani jsem se nevohlíd.

V sobotu byla anima sinema
vážně dobrej biják,
Orwelova Farma zvířat,
nemohlo bejt jinak.
Lidi hráli zvířata
a zvířata pro změnu lidi,
pak si role vyměnili,
vzniknul správnej cirkus.

Nakonec hráli Formana,
pustili Goyovy přízraky,
bylo jich všude plno,
a já byl jedním z nich.
S flétnou jak malej čaroděj,
tančil jsem za károu s mrtvolou
a hrál tu podivnou písničku,
při které tuhla krev

Jó, jó, nad hlavou,
stahujou se voblaka!
Jó, jó nad hlavou,
už si brousej klepeta!
Teď už to možná přichází,
teď už to možná přijde!
Teď už to možná přichází,
schovejte se do děr!
Teď už to možná přichází,
zachraňte svoje duše!
Teď už to možná přichází,
už to přichází!

Na zahrádce,
blízko kina,
vykvetla jedna květina.
Každej z lidí,
kdo jde kolem,
nazývá ji Martina.

Tahleta kopretina Martina,
je lepší než
namyšlená orchidej,
než arogantní lilie,
než panovačná clívie,
než závistivá frésie, 
než domýšlivá fuchsie,
než falešná lobélie,
než uštěpačná salvie,
než přeslazená stévie.
než úskočná petůnie,
než pomlouvačná dracéna,
než jedovatá sasanka,
než nafouknutá pivoňka...
TO BYLA TEDY LÉČBA!