O prvních lidech

O prvních lidech

Snad právě tady tábořili první lidé. Mýtina sevřená kamenem skal. V něm ještě stopy přesliček a plavuní a dávných zvířat. Ržání cvrčků, teď když padá dlouhý letní soumrak, nabírá na síle. Nepamatujeme o moc více než oni, podivní bratranci z trávy. A stejně jako oni si musíme skrze poškrábanou paměť věci domýšlet, a když to nejde, alespoň si prozpěvovat. Tak domýšlím a snad ne tak falešně zpívám: Za podobných soumraků, v době, kdy ještě nesčítali a neodečítali jejich čas, lidé rozdělávali oheň. Trochu jedli a řečí ještě docela nezakřivenou množstvím slov si něco sdělovali. A pak padla tma, černá vesmírnou hloubkou, na tisících místech propálená světly hvězd. Uložili se k spánku. Držen na nitkách křikem nočních zvířat, nebyl klidný. Schoulili se k sobě. Čert ví proč.

Pod ulicí

Slivenecká, tudy se ještě táhne řada domečků pro autíčka a zpod vrátek páchnou olejíčky a benzíny. Ale kousek níž už voní houby a palouky a vzduchem poletují papírová jabka. A někde nedaleko možná běhá holčička s culíky, nebe se rozkuckalo deštěm a nahoře v ulici se otáčí žena: Kde je ta naše Gabka?

Třeba kolem někdo projel

A kamennou strouhou tudy jezdí motorák. Je to tu Dalejský háj, potok a řada břízek. V těch dvou vagónech jen zřídka bývá plno, cesta od Smíchova na konečnou trvá pár minut, indiánskou měrou to není ani na řízek. A tím spojem taky jezdívala slečna Jitka. Trochu smutná z věcí how it goes, ale nikdy s tváří kaboněného dítka. Sešli jsme se jen párkrát, sotva bych z toho sečetl nedělní oběd. A pudink k posvícení teprv ne. Třeba právě projela kolem. Třeba.