O sportu - fejeton

   Tak, a dalšího „ Krále Šumavy " máme za sebou. Tisíce cyklistů propotily dresy, vyplavily sůl i hormony a s ošetřenými oděrkami, odřeninami a boulemi si jistojistě slíbily, že za rok určitě zas.

   Já kouzlu sportu nikdy nepropadl. (Ostatně pochybuji, že nějaké kouzlo vůbec má.) Pravda, rodiče se snažili, abych přičichl k celé škále pohybových aktivit, ale i přes jejich povzbuzování a osobní píli byly výsledky více než rozpačité. Na hokeji mě sice naučili bruslit, ale hokejka už byla v mých rukou jaksi navíc. Při pokusech o vedení kotouče jsem většině diváků připomínal opilého Magdona vracejícího se z bartovské harendy. V hokejové přípravce jsem přišel o šest hokejek, dva zuby a všechny iluze. Pochopil jsem, že nevyniknu, přestal trénovat a doma brečel jako želva.

   Větších úspěchů jsem dosáhl ve stolním tenisu - tu a tam třetí místo, tam a tu diplom či medaile. Jako ping- pongista - obranář jsem hrával pravidelně několik metrů za stolem a trpělivě do sebe nechal bušit ze všech pozic. Však také má urputná asijská obrana byla svého času na okrese pojmem.

   Rád a s chutí jsem hrával kopanou. Zatímco já hrával s chutí, ostatní bývali znechuceni - zvláště spoluhráči. Ani fotbalisté mně nenabídli profesionální angažmá, kde tedy zazářit? Zkusil jsem volejbal.

   Kvůli své výšce a zejména kvůli možnosti smíšených družstev. Poopravil jsem olympijské heslo do tvaru: „Není důležité vyhrát na hřišti, nýbrž vyhrát v očích a srdcích spoluhráček." Tomuto cíli jsem podřídil veškerou taktiku. Naoko jsem hrával velice obětavě, ve skutečnosti šlo o jakoby náhodné, leč předem pečlivě připravované ukázky bicepsů, tricepsů či jiných svalů. A cílený dotyk spoluhráčky byl vnímán jako nevinný kontakt v zápalu boje.

   Volejbal hraji do dnešních dnů. Po spoluhráčkách se nedívám od té doby, co jsem se oženil a svaly též neukazuji, už není co. Přesto sportuji rád. Víte, jakou mám potom pivní žízeň?  Tááákovouhle!!!