Těžký den referenta antipsychiatrie Hollého

Filosof Michel Foucault to důmyslně tematizoval za použití své „archeologické metody“. Režisér Miloš Forman to umělecky ztvárnil v dojemném filmu Přelet nad kukaččím hnízdem. A ředitel psychiatrické léčebny Bohnice Martin Hollý to praktikuje. Řeč je o fenoménu antipsychiatrie.

Co je antipsychiatrie? Zkráceně, snaha vysvobodit psychiatrii z jakéhokoli mocenského režimu, důsledně ji postavit mimo staré pojetí instituce jako aparátu zákona. V jazykové sféře můžeme obrat demonstrovat na obměně pojmů směrem k hyperkorektnosti: namísto pacienta klient.

Stav, který Západ zažíval v 60. letech, dorazil k nám s velkým zpožděním. Socialismus, jakkoli je jen opačnou stranou téže mince (pokroku, ekonomického růstu), přece jen v sobě udržoval zbytky smyslu pro symbolické rámce, v nichž hraje represe podstatnou udržovací roli.  Z řady příkladů, za – podvratného - využití foucaultovské metody archivu, lze vypozorovat, že antipsychiatrie jako jeden z příznaků rozbití symbolična je definitivně i u nás. Soudy nerady vyměřují přísné tresty, lidé se bouří, jakmile je někdo zatýkán za použití násilí, rodiče neradi vychovávají děti, aby jim snad nepřivodili celoživotní trauma, a ti zvlášť deviantní pak děti doonce posílají do waldorfských školiček, v nichž platí přísný zákaz k dítěti pronést slovo „nesmíš“.

Přejděme ale k věci samé, situaci. Před týdnem přijala psychiatrická léčebna ženu, která se na toalatě kavárny rozhodla „jen tak“ přiškrtit náhodnou oběť, rovněž ženu. A tak ji týden pozorovali, ale nebylo na ní mnoho zajímavého, takový zlopověstný typ, jakých je historie kliniky přesycena; dnes jsou v módě děvčata, co se pod vlivem silných benzodiazepinů náhle rozpomínají na to, jak byla zneužívána otcem, neboť otec, pater familias, je jedním z nepřátel doby postsymbolické. Tak tedy žena, která se nepochybně z právního hlediska pokusila spáchat trestný čin vraždy, neboť snaha škrtit druhého za použití nástroje není ničím jiným, byla po týdnu vypuštěna do přírody. Psychiatrie nemá být zlá, opresivní, nýbrž hodná, povídavá, hledající zlé symboly v nevědomí.

Z novin pak víme, co se stalo pár hodin na to, co psychiatři seznali, že vražedkyně (právo pokus vraždy a vraždu samotnou klade pojmově na roveň) je zcela v pořádku, okolí nikoli nebezpečná: v obchodním domě na Smíchově ubodala jinou ženu.

A co na to ředitel kliniky Hollý? Prý nemohl vědět.., nevykazovala známky.. a tak podobně. Nedivil bych se, pokud by antipsychiatr Hollý došel s výmluvami až k tvrzení, že zavražděná žena možná do Tesca už pobodaná přišla z jiného obchodu a jen náhodou zemřela v blízkosti bohnické pacientky. Pokud psychiatři z Bohnic skutečně nebyli s to vysledovat příznaky vážného duševního onemocnění pacientky, a to ani při znalosti týden starého pokusu vraždit, pak by měli konstatovat spíše to, že obecně je psychiatrie jen šarlatánstvím a není s to v lidské psychice odhalit „zholla“ nic. Pak by ovšem přišli o job a placené dolce far niente, jak bychom mohli nazvat sezení s oněmi děvčátky fantazírujícími o bizarním dětství.

Postmoderní filosofové říkají, že vracet se již nelze, ztracené tradice již neobnovíme; že možné jsou jen pokusy o nalezení nových cest z chaosu této doby. Ovšem tak jako jsou soudy poslední kritickou instancí společnosti, tak by psychiatrie mohla udržet svůj status vědy a zároveň instituce. Pokud by se pak na smíchovskou vražedkyni někdo díval skrze takový objektiv, pak by se dle mého nemohlo propuštění konat.

Ale ředitel Hollý je znám svými mediálními výstupy, tedy žádné velké překvapení se nekoná. Je to člověk schopný mluvit hodiny a neříct vůbec nic. Je takovým zvláštním prvkem na poli české psychiatrie a pokud by nebylo téma vážné až mrazivé, propůjčil bych mu masku referenta Kubrta, jehož jedinou starostí v závodě je nedostatek gumiček.