O stárnutí - fejeton

   Docíliv dvacítky cítil jsem se mlád, o deset let později jsem si říkal totéž. Nyní už bych si ohledně mládí vysloveně lhal a to se nemá, protože kdo tak činí, dostane se do pekla nebo do podobných končin.

   Jsem realista – pečlivě pozoruji a citlivě vnímám, jak se tělní mechanismy opotřebovávají, obrušují a puchří. Čas od času si dokonce jednotlivé části mého korpusu vezmou oddechovou pauzu, kterou jim rozmluví až hbité ruce mých ošetřujících lékařů. Ve stále větší míře využívám zdravotnických služeb, stále méně jsem však oblíben u nemocniční pojišťovny.

   Narůstající věk jsem si poprvé, ale zplna uvědomil v okamžiku, kdy jsem chtěl po chlapsku (= v umyvadle), smýt pot a špínu ze svých nohou. Končetinu jsem jako vždy vyšvihl, položil, opláchl, ale již nevyndal. Začala totiž náhle brnět a třást se tak úporně, že nezávisle na mé vůli vyšplíchala z umyvadla veškerou vodu. Tím ovšem hůř – mlátila sebou dál a mé nebohé klouby zvonily o bílou keramiku jak pražská Loreta. Po pár minutách se začala pohybovat i noha druhá, ta, na které jsem dosud v pozici indického fakíra stál. Zatímco nohou skrčenou v umyvadle projížděla zničující křeč, nohu, kterou jsem dosud udržoval na podlaze stabilitu, ovládal pokořující třes.

   Bylo jasné, že dlouho nevydržím – zavřel jsem oči, a dodávaje si odvahy výkřiky amerických rangers, vykopl jsem vztyčenou končetinu z posledních sil prudce vzhůru…. Uklouznutí na mokré podlaze, následný pád (resp. žuchnutí) a úder do spodiny lebeční si kvůli těžkému otřesu mozku dodnes nevybavuji, takže je nebudu a ani nemůžu nijak obšírněji komentovat, natož zajímavě vylíčit…

   Ve světle těchto událostí jsem přehodnotil své možnosti a už to nezkouším – ne nebojte se, nohy si myji občas dál, ale už jen ve sprchovém koutě. Důsledně totiž využívám dobrodiní a pomoci robustních nástěnných madel.