Smírčí výkon poezie

Noc, první srpnová

Noc, první srpnová. Vánek se pokládá do oken a budí maminky z křehkého spánku. A s něhou nahlíží do ložnic vydýchaných rodným štěstím, že až se zdá, jako by sám o mateřství cosi věděl. Nevěříš? Copak někdo z nás mluví řečí vánku…

Opilá náplň do pralinky

Slíbili si lásku do deště, taky výlet do Peště. Život měl hned jiné tempo, taková opilá náplň do pralinky. Jenže sliby jsou někdy jako šedivé vlásky pampelišek, mizí už v prvním větříku. A tak teď stojí pod Vyšehradem sama, v spleenu a lehkém svetříku. Neboť podzim jí začal o něco dřív. 

Smírčí výkon poezie

Co znamená být přítelem tohoto světa a nepřítelem této doby? Jak žít takový rozpor, jak ho alespoň myslet? Snad uměním, velkým vynálezem západní civilizace, právě té, která se technikou uhnala až k okraji propasti. A tak sleduji nekonečnou šňůru aut křižujících barrandovskou magistrálu a můžu je nechat zmizet v dýmu ze strašlivého ohně msty. A rozkošené dívenky s ajfonky klepající na brány digitální demence, ty můžu nechat psát milostná psaníčka. To vše svede poezie. A tomu smírčímu výkonu budeme navěky dlužit svůj údiv.