Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePoprvé
Autor
IQ nick
Poprvé
(léto 1981)
Stojím na startu a špičkou boty otráveně okopávám vyschlé drny trávy.
Řídící létání právě zakázal start.
Na dnešní den jsem dlouho plánovala úplně jinou akci, ale pak instruktoři přišli s tím, že přezkoušení k prvním samostatným letům může být jedině dnes, a tak z toho sešlo.
Teď to vypadá, že nebude jedno ani druhý.
Všichni mlčky sledujeme poskakovací chůzi pana Rohleny, který zřejmě přináší nějaký vzkaz.
„Je zákaz,“ volá dýchavičně.
No, to už víme.
„Co se stalo?“ zeptá se inspektor z Prahy.
„Nic. Jen vojáci. Asi chtěj lítat.“
„Celý den?“ zeptá se inspektor z Moravské Třebové.
„Ne, jen do jedný.“
„Tak to můžeme jít v klídku na oběd,“ vezme pražák moraváka kolem ramen a v doprovodu pana Rohleny odcházejí k řídící věži.
„Někdo tady musí zůstat,“ poznamená neadresně instruktor Pohl. „Stačej dva.“
Větroně připravené na startu, nesmí zůstat bez dozoru.
„Já tady zůstanu,“ nabídne se Tomáš.
„Já taky,“ přidá se Jiřík.
„Tak jo,“ souhlasí pan Pohl. „Ale zalezte si někam pod křídla, jo? Ať tady nedostanete úpal. Za dvě hodiny vás přijde někdo vystřídat. Máte sebou vodu?“
Všichni ostatní si pomalu sbírají svoje věci a trousí se pryč.
Mrknu na hodinky. Je za pět minut tři čtvrtě na devět.
Možná bych nakonec mohla stihnout obojí. Když si přichvátnu ...
„Pane Borůvko,“ obracím se na posledního instruktora, který ještě na startu zbyl, „mohla bych si jet zaplavat?“
Pokrčí rameny a rozhodí rukama: „Slyšelas to. Do jedný nevzlítne ani peříčko.“
„A mohla bych teda?“
„Dělej si, co chceš. Ale nejdýl v jednu ať seš tady! Inspektoři na tebe čekat nebudou.“
„Jasně, to stihnu. Dík.“
Otočím se a upaluju, jak nejrychleji umím, podél ranveje k hangáru. Vlítnu do šatny, ve vteřině ze sebe všechno shodím, natáhnu plavky, tričko, šortky, tenisky a vystřelím ven.
Skočím na skládačku a dupu nejkratší cestou na břeh jachtařského klubu.
„Dobrý den, můžu ... můžu se ještě zapsat na start?“ ptám se zadýchaně dvou rozesmátých pupkáčů sedících za stolkem s cedulkou prezentace.
„Můžete. Budeme rádi. Letos tady moc žen není.“
„I když,“ podívá se na mě s hlavou mírně nakloněnou na stranu, „vy asi žena nejste (?).“
Intonaci vyladil přesně mezi konstatováním a otázkou. Chlupaté panděro, sedící vpravo se hlasitě rozchechtá.
Nechápu, co je tady k smíchu.
„Jak to myslíte?“ zamračím se na Levého.
„Nó,“ uculuje se, „ že vám asi ještě není osumnáct.“
„A to vadí?“ zeptám se zaraženě. Jsem si jistá, že jsem na plakátu četla, že účast je věkově neomezená.
„Nevadí! My vás do žen zařadíme, nebojte!“ zajódluje Pravý a s rukama za hlavou se zhoupne na židli dozadu.
„Brzdi, Honzo,“ zamumlá Levý k Pravému.
Tahle absurdní konverzace ve mně vyvolá nepříjemně blbý pocit, že ti dva si ze mě dělají srandu, jejíž podstata mi uniká. Je-li jaká, ovšem. Dva poloprázdné kelímky s pivem by možná lecos vysvětlily.
„Né,“ otočí se ke mně Levý a nasadí otcovský tón. „K závodu se může přihlásit každej, kdo se na to cejtí. Letošnímu nejmladšímu účastníkovi je devět let!“
Dotčeně mlčím. Uvažuju, jestli se nemám vrátit. Tohle vážně nemám zapotřebí.
„No, tak my potřebujeme jenom vaše jméno a rok narození, to je všechno,“ řekne rychle Levý, když si všimne mého výrazu.
„Tak tady to máte,“ podává mi gumičku s plastovým štítkem.
Moje startovní číslo je 191.
„Pospěšte si, start je už za dvě minuty,“ dodá přátelsky.
„Jo, já vím,“ zavrčím.
Blbci!
Zaparkuju ve stínu, šaty a boty ukládám do koše a běžím na start.
Při tom poslouchám hlas v amplionu: „Vážení plavci a plavkyně, vítám vás na sedmém ročníku přeplavby Rozkoše. Počasí se nám letos vydařilo, akorát větřík nás trošičku potrápí, ale skalní plavci jistě vědí, že na Rozkoši musí s nějakou to vlnkou vždycky počítat, že?
Teplota vody je příjemných 24 stupňů, teplota vzduchu je teď 28 stupňů.“
Početná skupinka přihlížejících nevěřícně zašumí.
„Ve stínu,“ dodá rozšafně plechový hlas.
„Musím vám ještě říct, že dnes ráno inspektoři závodu přeměřili vzdálenost bójky a zjistili, že jsme ji umístili dál, než jsme chtěli. Bójka není od břehu dvanáct set padesát metrů, jak jsme inzerovali v propozicích závodu, ale patnáct set metrů. Věřím, že vám to vadit nebude. Myslím, že kdo uplave dvanáct set metrů, hravě zvládne i patnáct set, že? Ha,ha,ha.“
Co to mele? Neumí počítat?
„Přeji vám příjemnou plavbu a doufám, že si letošní závod užijete. Prosím, připravte se ke startu.“
Nad korunami stromů zaduní výstřel startovní pistole.
Hromadný start je srandovní. Jsme namačkaní jako tučňáci na hnízdišti, v těsném houfu pomalu postupujeme do vody. Jsem opravdu zvědavá, jak v tom chumlu budeme plavat.
Šlapu vodu a snažím se vyšpiónit, jak prekérní situaci řeší ostatní plavci. Nakonec využívám malé skulinky a podplavu tři řady plavců přede mnou. Když se vynořím, je kolem mě volněji, ale pořád dost málo místa na normální tempo, a tak svůj manévr zopakuju.
Teď už se dá normálně plavat, i když všude kolem mě se vznášejí další těla v přibližně dvoumetrových rozestupech.
Asi bych si měla teď, na začátku, trochu mrsknout. Odtrhnout se od pelotonu a pak si udržovat příjemný odstup. Tenhle závod jsem nepřišla vyhrát, ale užít si ho. Užít a získat zkušenost. Chci plavat na pohodu. A k tomu patří i trochu prostoru kolem sebe.
Přidám na síle, kličkuju a postupně se propracovávám před ostatní.
To by stačilo, ubírám, když se prostor kolem mě dostatečně uvolní.
Začíná se zvedat vítr a s ním i výška vln. Nevadí mi to. Vlny mají pomalý interval, který mi dokonale vyhovuje. První vlnu podplavu, druhou se nechám vynést k nádechu. Pohodička.
V absolutním sladění s dechem i hladinou se zvolna dostávám do plaveckého rauše.
~ ~ ~ ~
Na jedné obzvlášť vysoké vlně si všimnu, že je přede mnou podezřele málo plavců. Při dalším nádechu se snažím rychle spočítat černé tečky mezi vlnami. Sotva dvacet. Jsem překvapená, protože sama plavu na volnoběh.
Rychle střelím pohledem po záchranných člunech, ale pak mě záblesk soutěživosti opustí.
Nebudu si honit triko. Tři kilometry jsem ještě nikdy neplavala v celku, kdo ví, jak na tom budu na zpáteční cestě. Tohle má bejt pohodička a ještě mi musí zbýt síly na hlavní úkol dnešního dne, můj první sólo let! Ale hlavně! Tímhle svátečním tempem, si to daleko víc užiju. Do jedný času dost.
Vypouštím všechny myšlenky z hlavy a stávám se vodou.
~ ~ ~ ~
Právě jsem obeplula bójku, když zaslechnu hluk motorového letadla. Zvednu hlavu, ale oslněna sluncem nic nevidím. Obrátím se na znak. Nemůžu uvěřit, že vidím, co vidím. Orlík se právě odpoutal od vlečný!
Voni to pustili. To snad není pravda! „Do prdele, do prdele, do prdele! Ty KRÁVO!“
Obracím se na břicho a rychle počítám.
Jeden start s instruktorem, jeden s inspektorem, jeden sólo, to je dvanáct minut. K tomu poleze instruktor z letadla, inspektor do letadla a pak zase ven. To je, řekněme šest minut. Dohromady osmnáct minut na jednoho. Krát šest ... to máme ... to máme ... sto osm. Takže hodina a tři čtvrtě. No, možná hodina a půl ... hm ... za hodinu přece musím tu patnácku stihnout. I s cestou na letiště!
Tak ale fofrem.
Zapínám forsáž. V polovině zážitkové plavby začínám závodit s časem.
Plavu tak rychle, jako ještě nikdy.
Střídám styly, abych dala odpočinout jiným skupinám svalů. Maximálně využívám pohybu vln, který mi teď, v obráceném směru, hraje do karet.
Nořím se pod hladinu a plavu prsa na tři tempa pod vodou, abych minimalizovala odpor. K nádechům se vynořuji na hřbetech vln, na kterých se snažím surfovat co nejdéle. Když už mám pocit, že mi plíce prasknou, lehnu si na záda a plavu znak.
Nohama kopu valčík v zrychleném tempu a při tom se soustředím na to, abych je udržela pod vodou. Rukama pádluju tak usilovně, že mě bere křeč za krkem. Zakláním tedy hlavu víc, než je v těchhle vlnách příjemné a vyplivuju gejzíry vody jako šílená velryba. Jakmile doplním zásoby kyslíku, vracím se zpátky pod hladinu.
Zároveň se snažím zachovat klid.
Jen žádnou paniku! Žádný prudký pohyby. Pořád v jednotě s vodou, ne proti ní!
Vědomě si držím svůj zdánlivě líný styl dlouhých temp. Ověřila jsem si už mnohokrát, že takhle plavu nejrychleji.
Při každém dalším přeletu motorového letadla ve mně hrkne. Jako šlehnutá bičem, znovu zaberu s novou silou. Nevidím nic, neslyším nic, necítím nic. Kromě obrovského tlaku vlastních plic, dunění kladiv svého srdce, ohlušujícího hřmotu v uších a vzdáleného hlasu leteckých motorů nad hlavou.
Jestli přežiju tohle, tak už všechno!
~ ~ ~ ~
Když konečně vyběhnu na břeh, je mi na zvracení.
„Gratuluji, jste devátá.“
Zmateně se ohlédnu na pořadatele, který mě chytil za ruku a teď mi s úsměvem podává růžovou stužku s mým časem. Vynucenou zastávku využívám k dýchání. Pumpuji do plic maximální množství vzduchu a usilovně překonávám pocit dávení.
„Devátá v celkovém pořadí,“ upřesňuje, „ale v ženách třetí! Gratuluji vám!“ Potřese mi bezvládnou pravicí.
„Doufám, že tady počkáte na slavnostní vyhlášení. Bude asi tak za půl hodiny. Támhle vám napíšou diplom,“ ukáže rukou k zakrytému stánku. „Zůstanete tady někde poblíž, že ano?“
„Jo jasně,“ zafuním, mezi mocnými nádechy a rozběhnu se ke kolu.
Nasedám tak jak jsem, v plavkách a bosa, a řítím se stejnou cestou zpátky na letiště.
V horkém červencovém dni uschnu za pár minut.
Kolo opírám o zeď hangáru, nazouvám tenisky a s oblečením v ruce sprintuju na start.
„Kdes byla?“ zeptá se chladně instruktor Pohl. „Všude jsme tě hledali.“
„Na Rozkoši,“ zasípu.
„No tak to máš smůlu, holka. Pustili to jen na jednu hodinu. Tohle byl poslední let. Teď už bude až do večera šlus.“
Ohlédnu se. Všichni adepti létání tlačí Blaník, který právě přistál, zpátky na start.
„Ten zákaz měl ... bejt přece ... do jedný hodiny!“ vyrážím ze sebe mezi jednotlivými nádechy.
„Jo. Změnili to. Mělas tady bejt.“
„Jo, ... to měla,“ vydechnu nešťastně a předkloním se.
Tričko a kraťasy hodím na zem, levou rukou se opřu o koleno, pravou rukou se držím za šíleně píchající bok. Lapám po dechu jako v posledním tažení.
„Kdes byla?“ ozve se nade mnou jemně zastřený hlas Jany. „Všude jsme tě hledali.“
„Nevíš, prosím tě ... kolik je hodin?“
„Za deset minut půl dvanáctý, všichni jsme to udělali.“
„Jak to, všichni?!“ postavím se. „To se … to se nedalo za hodinu stihnout … technicky.“
„Ty inspektoři byli přeci dva,“ poklepe si na čelo Jirka Jiřík.
„A jo, sakra ... to mně nedošlo.“
„Vyšli jsme tři na každýho. Ale ty bys to taky pohodlně stihla, šlo to jak na drátku,“ shrnuje lakonicky Lenka, „kdes byla?“
„Na Rozkoši,“ zamručím rozladěně.
„A co, že seš tak udejchaná?“ rýpne si Jiřík.
Šlehnu ho pohledem, kterým mu dávám jasně najevo, že někdo, kdo si ani neumí vybrat méno, by si moh tak blbý votázky vodpustit!! Aspoň pro jednou, hergot.
Nadechnu se.
„Jó, to je na dlouhý vyprávění,“ řeknu rádoby nad věcí a otočím se k Janě.
„Jaký to bylo?“ vyzvídám.
„Já nevím. Zvláštní. Skvělý. Fantastický! Furt jsem se musela votáčet. Porád jsem nemohla uvěřit, že tam fakt sedím sama!“
„A nebála ses?“
„Ne, vůbec. Naopak! Člověk je najednou tak nějak klidnější, když ví, že ho nikdo nesleduje. Já byla nejvíc nervózní s tím inspektorem. Já byla tak nervózní, že jsem dokonce při přistání zatáhla klapky, místo abych je vytáhla.“
„No počkej, to si celou dobu letěla s otevřenejma klapkama?“
„Ne, to ne. Ne vztlakový! Brzdící. Jak jsem šla na přistání, tak jsem normálně vytáhla vztlakovky, no a pak jsem odjistila brzdový klapky a místo toho, abych je plynule otevřela na doraz, tak jsem je plynule nadoraz zavřela, blbka. Se divím, že mě do toho pustil samotnou.“
Usměju se.
„Překvapilo tě něco?“
„Ani ne. Teda vlastně jo! Úplně se změnilo těžiště! Musíš si ho dát hodně dopředu.“
„Tos poznala?“
„Jasně, to poznáš. Okamžitě.“
„Tak seš ráda, že to máš za sebou, ne?“
„Si piš.“
„Tak gratuluju.“
„Jo dík. Ty to taky uděláš, neboj. Voni byli hodný.“
„ Zavřený klapky!“ se smíchem protočí oči. „Škoda, žes tady nebyla, mohli jsme to oslavit všichni najednou.“
„No, to mi povídej,“ zabručím.
Mezi kamarády elévy, kteří si na přeskáčku sdělují čerstvé dojmy z prvního samostatného letu, si připadám jako debil.
„Nic si z toho nedělej,“ poplácá mě po zádech instruktor Borůvka, „tak to uděláš za čtrnáct dní.“
Podívám se na něj udiveně nechápavě.
„Nó,“ pokývne hlavou, „s mladejma. Dneska sme to domluvili! Pro támhlety raubíře, co jim bude šestnáct příští tejden,“ dodá s širokánským úsměvem na tváři.
Eva, Pája a Toník, nejmladší členové naší skupiny, v úžasu vykulí oči. Nejsou vůči nám v ničem pozadu, jen se prostě narodili o půl roku později.
Mám velmi smíšené pocity.
Tohle svazarmovský plánování mě už pěkně leze na nervy! Tak předně! Za čtrnáct dní jsme to mohli pohodlně dělat doopravdy úplně VŠICHNI najednou. Páni inspektoři by si ušetřili jednu cestu.
A já bych nemusela volit mezi nebem a vodou!
Zároveň se nemůžu zbavit dojmu, že v tak zázračně brzkém návratu zkušebních inspektorů má prsty pan Borůvka osobně. Vděčně ho pohladím pohledem.
Jasně, že to je skvělá zpráva, ale čtrnáct dní! Čtrnáct dní budu závistivě sledovat, jak si šest chytrejch užívá lítání bez instruktora. Do háje! Do háje a sláva, JENOM čtrnáct dní!
„Máš štěstí! Extra kvůli tobě by sem neletěli.“ Neodpustí si poznámku pan Pohl a tváří se, jako že já si takovéhle štěstí nezasloužím.
„No tak to sbalte mládeži, dojmy si předáte potom,“ zavelí rázně instruktor Dostál.
Tlačíme éra k hangáru a já přemýšlím, jestli můžu z dnešního dne vytěžit něco pozitivního.
Tak si to shrňme: tři kilometry plavání, vosum kilometrů cyklistika ... na skládačce, to se musí násobit dvěma, dva kilometry běh ... hm ... takovej malej, soukromej triatlon.
Na Rozkoši mě maj za blbku, protože jsem jim zkazila slavnostní vyhlášení vítězů závodu ... nemám ani diplom.
Možná, že je s tím třetím místem spojená nějaká odměna, kdo ví?
No a na letišti mě maj za blbku, protože jsem jim názorně předvedla, že nemám jasno v tom, co je pro mě důležitý. Ach, jo.
Kdybych aspoň věděla, za kolik sem to uplavala.
Jenomže růžová časovka se vypařila. Vůbec si nedokážu uvědomit, co jsem s ní udělala. Nejspíš jsem ji ztratila někde cestou na letiště.
Takže vlastně nemám vůbec nic! Ani první sólo a – prakticky – ani nečekaně senzační umístění v plaveckém závodu. Mám jenom krajně nepravděpodobnej příběh, kterej ani nemůžu vypravovat, protože bez diplomu mi to nikdo neuvěří.
Tohle můžu vyprávět snad jedině vnoučatům jako pohádku o tom, že kdo chce víc, nemá nic. Místo tý pošahaný rybářovy ženy, co bydlela v láhvi vod vokurek.
Sama seš vokurek!
„Tak co? Půjdeš si s náma zaplavat?“ Žďuchne do mě Jiřík, který nikdy nevynechá jedinou příležitost k popíchnutí.
„Já nevím,“ protáhnu rozmrzele. „Dnes jsem v tom plavala už poměrně dost.“
„Nebuď,“ zabrouká útěšlivě a ramenem jemně drcne do mého ramene.
„Jedeme všichni, Márty bere dodávku.“
„A ty ani plavat nemusíš,“ mrkne na mě se svým typickým poťouchlým úsměvem, „ty se můžeš třeba jenom ráchat.“
„No tak jo,“ řeknu pobaveně.
Teď už je to jedno.
63 názorů
>> ...popsat svoje myšlenky a pocity z četby...
Snad na to stačí se při povznést nad teorii, pravidla, kriteria, předsudky a poznamenávat si v průběhu čtení, co tě napadne :-)
Lakrov: já bych chtěla umět popsat svoje myšlenky a pocity z četby tak jako ty. Když si tak pročítám některé komentáře nadanějších písmáků, tak si říkám, no to je přesný, a vyjádřit to dvěma větama je tak snadný! Ale neni. Pro mě není.
Děkuju moc za čtení a další úžasný komentář, který mě opět nadnesl 2cm nad zem :-))
PS: já píšu, nepoučena ničím, jak mně zobák narost, tak to asi bude tím... :o)
V prvních řádcích mám chvíli dojem, že je to napsané na můj vkus dost suše nebo strojeně. Od druhé "stránky" se to vylepšuje, začíná to mít spád, žene to při čtení vpřed. Tohle je hezká věta: ...Vypouštím všechny myšlenky z hlavy a stávám se vodou... Plavat asi umíš, napadá mě při popisech těch vodních fíglů. Konec je tak trochu rozkecaný, "do vytracena", ale nelituji těch deseti minut, spotřebovaných na čtení. I když kdo ví -- co všechno by se během nich dalo stihnout. Tahle povídka je takový "urychlovač", dochází mi, takže dík za energii a tip.
P.S. Tušení, kdo je autorem (čtu texty jako anonymní), mě nezklamalo, takže možná píšeš dobře, když jsi z textu rozpoznatelná :-)
hezky do řitě :) něco jako careful choď do entoho... vypadá to přesně tak, jak jsme si vytvořili ... život je pěknej komediant :)
po r.l. už nic nebude sprostý
okoloidúci
09. 08. 2016agáto, takže impertinencie a osobné invektívy „lepší než nic neříkajíci ach, ich“?
a že „Careful ... někdy třeba poslat do řitě“? asi ako R. L.? na písmáku to podľa toho aj vyzerá.
furt lepší než nic neříkající ach, ich
ale to je věc názoru, mě se prostě nelíbí, když za ní chodíš a poučuješ jí. Nech autory ať se o sebe postarají sami... jsou dospělí? Jsou.
Careful je svérázná osoba, někdy jí třeba poslat do řitě, ale načteno má, občas se trefí )úplně přesně... občas přestřelí...
osobně se trefuje do lidí jen když se do ní pustíte jako vosy hihi ... nic osobního fakt, jen můj názor ... pojďme psát, kritizovat a věnovat se literatuře a ne co kdo kdy řekl, napsal špatně, dobře, hrubě... mě to fakt nebaví už
sorry IQ ničko :) za OT ... už budu psát jen vzkazy hihi
okoloidúci
09. 08. 2016agáto, stojíš aj pri impertinenciách a osobných invektívach, bez ktorých careful nevie napísať ani tri súvislé vety?
blacksabbath
09. 08. 2016:-))))))................hezký den
blacksabbath: v množství příspěvků jsem přehlédla tvoji návštěvu. Omlouvám se a moc děkuju za povzbuzující komentář, souhvězdí i tip. :o))
careful: já jsem si zaškrtla možnost získání vážně míněné hlubší krytiky, protože o ni opravdu stojím. A učinila jsem tak zřejmě v naivní představě, že mi ji někdo poskytne. To se prozatím, bohužel, nestalo.
Což mě přivádí na myšlenku - Přátelé, když už jsme si tady zajímavou diskusí vyjasnili, jak by měla kvalitní kritika literárního díla vypadat, nechtěl byste se o ni někdo pokusit a solidně kriticky rozebrat povídku Poprvé?
A prosba pro careful: byla bych opravdu moc ráda, kdyby se další případné příspěvky mohly obejít bez osobních invektiv. Přece jenom jsme na literárním serveru a ne někde na hovinkách.cz
tentokrát stojím při careful fakt... ty vole, buďme rádi, že to tady ještě někdo kritizuje... člověk se zamyslí aspoň, něco poupraví, víc se snaží... jinak tady fakt chcíp pes ...
No, nevím, co ty bys sepsal...fabule ti totiž zatím jdou akorát v komentářích.
Hemi Novak
08. 08. 2016..jinak já tu,miláčkové, žádnou smlouvu o tom, co a jak mám dělat nemám a můžu si kritizovat jak a co uznám za vhodné!
Ale klidně můžete takovou smlouvu navrhnout, začít mi za to platit aspoň zmrzlinou a hned to budu číst s chutí...jo, ono mě to jako ještě musí všechno bavit...
A i ty milá IQ zapni své IQ a příště to teda necpi do vážné kritiky, když víš jací jsou tu redaktoři a chceš jen nadšené názory tak skvělých pisálků a kritiků jako je pan Hemi (co píše staré vtipy) a pan okoloudúcí, co nepíše vůbec nic...protože ty jeho přihlouplé věty vůbec nepočítám.
Však vás nikdo nenutí moje názory poslouchat..,. za mě si klidně věřte, čemu chcete a uznávejte si, co chcete...jenže kritiků tu moc není...reka sem skoro nechodí, StvN, už na to peče a taky radši každýmu napíše už většinou jen něco jako dobrý, pokud vůbec, nikdo jinej tu kritika dělat nechce, ale remcat, jak to mám dělat já, to umíte všichni... a úžasně psát a kritizovat daleko líp než já nejspíš také.:D
Hlavně žes ty, Hemi, autorce něco poradil...kromě obligátního: piš jak chceš... mně to je taky dost jedno, klidně ať si tam sazí slovesa jaká chce, dělí si to třeba na tisíc dílů, aniž by k tomu byl důvod, píše milion vykřičníků... no, rozhodně to bude furt autentický i kdyby to napsdala capslokem... a tak to budete moc chválit, stejně jako chválíte úplně všechno (teda až na díla těch zlých kritiků, co si zkritizovat zasloužej)
okoloidúci
08. 08. 2016Hemi Novak, vidím to tak, že čtenář ani autor nemajú žiadne povinnosti, že čitateľ má právo urobiť aj to, čo urobila pod touto poviedkou napr. careful – že dielo nedočíta a napriek tomu sa k nemu (kriticky) vyjadrí. cena, ktorú za túto slobodu zaplatí, je strata časti kreditu čitateľky (a v tomto prípade aj redaktorky).
blacksabbath
08. 08. 2016četla jedním dechem....líbilo....*/***
aleš-novák
08. 08. 2016sleng je pěkný slangový výraz :o)
Hemi Novak
08. 08. 2016Neměl by tam být řídící letového provozu?
Velmi se mi líbí "dýchavičně".
No a k tomu balastu v komentářích...
Žil jsem v domění, že poznám kvalitu díla tím, jak moc mě dokáže transportovat do daného okamžiku a emoce. Pokud se to z nějakého důvodu nedaří v rozsahu v jakém bych já jako čtenář očekával, snažím se hledat důvod proč tomu tak je, abych mohl nabídnout autorovi konstruktivní kritiku. K tomu si musím najít čas dílo přečíst a mít k tomu náladu, trpělivost a klid. To chápu jako povinnost čtenáře.
Povinností autora tak pro mě zůstává tyto kritiky hledat, odlišit je od výlevů frustrací, způsobených nekvalitou tvorby některých "kritiků", snažit se z nich poučit a vyvíjet se.
Za mě palec.
..no, tak autentickým stylem tu píše úplně každej, takže to bych zrovna moc neoceňovala... samozřejmě se autorka nesmí nechat šikanovat jakoukoli kritikou, zvlášť od někoho, kdo je přesvědčen, že by to sepsal daleko líp... a úplně to tady tvrdil:DD
jak už jsem psala, tak zrovna tady mě to netahá... a fakt to nechci číst znova, abych tam ta místa našla...pokud nad časy autorka přemýšlela, tak je vše v nejlepším pořádku, páč že to zatahá mě, ještě neznamená, že je to automaticky blbě...blbě to je, pokud nad tím vůbe nepřemýšlela a náhodou jí to jakžtakž vyšlo..
....pro mě je to obsahově nezáživné povídáníčko ze života, co mi nic nedalo, páč mě nebaví letadla ani povídáníčka ze života, pokud hlavní hrdina není něčím opravdu zajímavý, nebo to není fakt napínavý, neobohatí mě o nové vědomost atd.... ale tím netvrdím, že je to hrozný a nemůže bavit nikoho...
okoloidúci
07. 08. 2016... no, hlavne som chcel povedať, že 1) ako čitateľ oceňujem autenticitu štýlu autora a že 2) autor sa nemá nechať šikanovať kritikmi, ktorí si jeho dielo ani poriadne neprečítajú, no špiritizujú nad ním ako majstri sveta s hlbokým presvedčením, že by ho napísali omnoho lepšie :).
okoloidúci: děkuju za poskytnuté informace. Já jsem absolutní pisatelské jelito, tak jsem si oddychla, že si můžu psát "jak mi zobák narost" :o)) :o)) a že jsou čtenáři, kterým to nevadí.
No... já bych si tak vlastně psala i dál... :o)))) ... protože to jinak neumím :o)
carefur: děkuju za čas, který jsi mi věnovala, ale mám dojem, že zrovna ve tvarech sloves slabina téhle práce není.
„I když,“ podívá se na mě s hlavou mírně nakloněnou na stranu, „vy asi žena nejste (?).“ Intonaci vyladil přesně mezi konstatováním a otázkou. Chlupaté panděro, sedící vpravo se hlasitě rozchechtá.
- tohle je ten případ, kdy je to logicky naprosto vpořádku, přesně jak vysvětluje agáta5.
..třeba tady: Na jedné obzvlášť vysoké vlně si všimnu, že je přede mnou podezřele málo plavců. Při dalším nádechu se snažím rychle spočítat černé tečky mezi vlnami. Sotva dvacet. Jsem překvapená, protože sama plavu na volnoběh.Rychle střelím pohledem po záchranných člunech, ale pak mě záblesk soutěživosti opustí.
- jaký jiný tvar slovesa všimnout si, bys použila kdyby jsi chtěla říct, že si´s právě teď všimla a nechtěla použít tvar minulého času?
a sloveso opustí mi přijde časově v souladu s všimnu - obě vyjadřují přítomný okamžik, který ale zároveň už minul - mě to přijde logické.
Ale děkuju za snahu. Chápu, že se v tom už znova nechceš hrabat a hledat ta místa, kde ti to drhlo.
..no, možná, že to je podívá i přítomný ... nechce se mi to celé znova projíždět, ale občas se mi to zdálo fakt divný... nemyslím, že by tad tím autorka přemýšlela... většinou tpo netahá, ale pár míst mě prostě zarazilo...
myslím, že ta věta je úplně v pořádku - minulý čas konstatuje předchozí větu... a dál jede v přítomným...
tady je to třeba namícháno i s minulým...
„I když,“ podívá se na mě s hlavou mírně nakloněnou na stranu, „vy asi žena nejste (?).“ Intonaci vyladil přesně mezi konstatováním a otázkou. Chlupaté panděro, sedící vpravo se hlasitě rozchechtá.
...třeba tady: Na jedné obzvlášť vysoké vlně si všimnu, že je přede mnou podezřele málo plavců. Při dalším nádechu se snažím rychle spočítat černé tečky mezi vlnami. Sotva dvacet. Jsem překvapená, protože sama plavu na volnoběh.Rychle střelím pohledem po záchranných člunech, ale pak mě záblesk soutěživosti opustí.
..tady mě to teda zrovna netahá, ale bylo pár míst, kde mě to zatahalo.
..jinak na tom, že si to někdo říká pro sebe nic divnýho není... ale je to najednou divné v díle, kde jsem si ničeho podobného ve dvou třetinách nezaznamenala a najednou je tam těch slov x bez zřejmého důvodu
okoloidúci
07. 08. 2016ad „slova jako meno a votázky, když to není v přímé řeči, se mi zdají spekulativní“
popravde, ako čitateľa ma vôbec nevyrušuje, ak sa nespisovné výrazy vyskytnú aj mimo priamej reči. ostatne, vnútorná reč postáv je čosi ako nevyslovená priama reč.
vo všeobecnosti:
myslím si, že autor môže použiť čokoľvek, čo podporí jeho zámer, môže si napríklad aj vymyslieť nové slová, nový mikrojazyk. aj v tom je čaro literárneho textu, že nie je / nemusí byť písaný podľa jazykových príručiek.
ovplyvňovanie sa jazykových noriem a používateľov jazyka nie je jednosmerný proces, od príručiek k používateľom, ale obojsmerný, aj od používateľov k jazykovým normatívom.
v tomto procese majú myslím si autori literárnych textov osobitné postavenie. uznávajú ho aj jazykovedci tým, že v príručkách jazyka často citujú autorov literárnych diel.
dobré čtení, pro mě přehledné a zajímavé .. skoro jako desetiboj :) hodně mi to připomnělo časy minulýý :))
aleši - když já jsem právě ten nepozorný čtenář, no... :-)
Careful - k důležitosti té zkoušky - asi je to to samé, jako když prošvihneš příležitost mít o dva týdny dřív papíry na mopeda a po tu dobu budeš jen závistivě koukat, jak je kamarádi už mají a jezdí s větrem o závod. Být tam tenhle motiv, bylo by to pro mě stejné. Jinak ty technické věci, co jsi teď vypíchla, určitě stojí za pozornost.
Takže (rádoby) profesionálně...všimla jsem si u sloves podivného přeskakování z přítomného času do budoucího...pak by se dalo vytknout řazení do humorných, jsem tam nic moc humorného neviděla...mi to osobně nijak nevadí, ale mně to pod dílkem mlátili o hlavu...
taky moc nechápu to oddělení pomlčkama... nemá imho vůbec žádný význam, protože nic neodděluje, text pokračuje, nepřeskakuje se k jiné době, nebo do jiného obrazu k jiné postavě atd. ...dva vykřičníky se nepíšou..buď jeden nebo tři... taky slova jako meno a votázky, když to není v přímé řeči, se mi zdají spekulativní...nevím, zda je to špatně, ale používala bych to buď tak, aby byl znát záměr v celém textu, nmebo jen v přímé řeči
Než jsem vyplodila předchozí komentář, tak se tady rozvinula zajímavá debata.
Gerty: to zvýraznění plánované akce je pro mě zajímavý postřeh, podumám. Já sama dávám přednost tomu, když není všechno od začátku hned úplně jasný, a zapomínám, že čtenáři nebývají pozorní... :-)
careful: udělat to přezkoušení pro ni mohlo být strááášně důležitý jenom proto, že jí bylo šestnáct let a strááášně prožívala úplně všechno ...
Kočkodan: děkuju za návštěvu i za to, že jsi navzdory "klamavé reklamě" dočetl až do konce. :o)
Ten název byl v kontextu předchozích povídek zvolen úmyslně, přesně s tímhle záměrem, ale myslím, že v duchu té povídky to je vtipný, ne? :-)
careful: děkuju, že jsi optimisticky s nadějí, že tě možná pobavím, klikla a částečně i přeskákala. Já jsem si už zvykla, že své komentáře rychleji píšeš než promýšlíš, a taky už vím, že tomu nechceš věnovat víc než 5 vteřin svého času, a oceňuju, že si uvědomuješ, že při svém "rychločtení" můžeš možná něco přehlídnout, tak mi dáš alespoň tip jako útěchu za to, kdyby to náhodou přece jenom nebylo tak blbý. :-)
Není to žádné veledílo, a nemusí to bavit každého, ale zrovna v tomhle případě jsem si zaškrtla, že stojím o vážně míněnou kritiku, tak bych od redaktora očekávala "profesionálnější přístup". Můj pocit. Nic ve zlém. Jsme tady všichni dobrovolně a jsou to jenom poudačky.
Ale pokud jsi mi chtěla říct jen to, že tě to nebavilo, tak jsem to pochopila a děkuju za zprávu. :o)))))))
aleši + okoloidúci: vidím, že gentlemani nevymřeli, díky. :O)))
aleš-novák
06. 08. 2016Gerty: ten náznak "Na dnešní den jsem dlouho plánovala úplně jinou akci..." je dostačující, i ta nenápadná zmínka "můžu si jít zaplavat..." slouží jen k posunutí děje, důležité se čtenář doví následně...u mě dobrý :o)
...jo, tam na začátku vlastně je něco o tom, že to nějaké přeskoušení může být jedině dnes... teď když to čtu znova...ale zas tam není jak dnes...jednou za týden...měsíc...rok...sto let.... prostě nevím.. ani k čemu to hrdince má být...pokud má pak domluvenou práci u letectva, tak se dá důležitost chápat... ale když tak touží jít k vodě a má náladu na nějaké závody, tak mi to prostě extra důležitý nepřipadá.
okoloidúci
06. 08. 2016careful, nepíšem nič o neoprávnenosti kritiky názvu, píšem o nedostatočnosti celého Tvojho „hodnotenia“.
ad „ti to napíšu slušně: běž do řiti!“
ak sa rozhodnem Tvojou radou riadiť, zvážim, či nie do Tvojej a nohou napred.
Gerty: Nj, jernže já jako někdo, co ví o tomhle prd (jako že nás bude asi většina:D), fakt nemůžu tušit, jak často se například můžou ty lety dělat... takže netuším jak je hrozný nějaký zmeškat atd... takže mi to nepřipadá mapínavé, když si můžu myslet "no tak holt půjde lítat zejtra a co jako, že to nestihla" ani netiším, jestli je to pro ni důležité třeba kvůli zaměstnání, nebo škole, nebo prostě jen nějaký koníček...možná to je někde dál, ale každopádně já neměla k nějakému napětí, že něco zmešká, žádný důvod...
Přece jen dám ještě námět na vylepšení - asi by stálo za to v úvodu zvýraznit, jakou akci měla hrdinka původně naplánovanou. Když jsem to četl poprvé, tak jsem si to plavání do souvislosti s úvodem nedal a vzal jsem to tak, jako že to je jen takový okamžitý nápad. Příběh tím sice až tak zásadně netratil, ale unikla mi souvislost, která by ho dělala lepším a srozumitelnějším i pro méně pozorné čtenáře. K těm čárkám se ještě vrátím.
careful - já nevím, ale podle mě jasné naprosto dokonale, o co hrdince jde - odbýt si ty zkušební lety, aby mohla lítat sólo, a jelikož vojáci nepustili do vzduchu větroně, tak si mezi tím šla zaplavat. Pak vojáci nečekaně změnili rozhodnutí - což je u vojáků úplně normální - a hrdinka kvůli tomu plavání nestihla ty zkušební lety. Z mého pohledu je to dobrá povídka, na stejné úúrovni jako ty, o kterých píšu, že jsem je čítával ve starých leteckých časopisech. A byla by pro mě stejně dobrá, i kdyby se netýkala létání, protože takhle to může vypadat, že ji chválím jen (nebo především) kvůli tomu. Toť tedy pohled čtenáře.
aleš-novák
06. 08. 2016v kontextu předchozích děl autorky jsem se taky nechal nalákat titulkem... i letopočet v záhlaví (pro ty, kdo znají kontext...) ještě naváděl jiným směrem...ale po pár odstavcích už nikdo nemohl být uveden v omyl...:o)
okoloidúcí: Tak jsi jdi dělat redaktora ty...nikdo ti nebrání...navíc jsem to nedala modře...název je součástí díla..navíc si jeho mnohoznačnosti všiml už i někdo jiný, takže je ta kritika na místě... a není mou povinností číst úplně všechno, ani ke všemi napsat pět odstavců...takže ti to napíšu slušně: běž do řiti! (okoloidúci se naváži snad do každého mého třetího komentáře... asi nějaká mentální porucha nebo co)
okoloidúci
06. 08. 2016... podivujem sa nad tým, prečo robí redaktorku prózy osoba, ktorá text prečíta na preskáčku (aj to len do polovice) a potom zmätene píše, že je to zmätené, že nevie, o čo hrdinke ide a jej „rady“ spočívajú v tom, že ona by tomu dala iný názov...
TOTO sa tu fakt považuje za redaktorskú prácu?
..jo a název bych taky dala jiný... "poprvé" je takové hrozně mnohoznačné a zároveň nicneříkající
Asi to není v nějakém šálku špatný, ale nějak mě to nebavilo... no, tip tomu dám, abych tomu nekřivdila, ale přeskákala jsem to do půlky a nějak mi bylo fuk, jak to dopadne...možná ten začátek bych nějak uvedla a možná zkrátila...j e to tam takový zmatený, člověk pořádně neví, o co hrdince vlastně jde a proč je to pro ni důležité atd.
pedvo + okoloidúci + Gerty + aleš-novák + Diana: Všem vám děkuju za zastavení, laskavé komentáře i típky, děláte mi jen samou radost. :o)
pedvo: mládí na křídlech jsem četla i žila a obojí jsem si užívala na plný pecky, jó to byly časy... :-)
Gerty: to jsem celá já, když si nejsem jistá, jestli čárku jó nebo né, tak ji tam preventivně radši frknu...takže ráda opravím....
...já už jsem úplně zapomněla, že v Letectví vycházely nějaké povídky... :o) :o) .. stárnu... :o)
aleš-novák: myslíš, že je to dobrý příběh? Já měla obavu, že mi vyčtete neslaný nemastný konec... :-)
aleš-novák
06. 08. 2016jen jsem se nechal unášet, plaváním a pak tím (ú)letem :o)
takže pokud tam jsou nebo nejsou nějaké čárky, nepostřehl jsem...
prostě dobrý příběh. stačí :o)
Povídky tohohle druhu jsem moc rád čítával v časopisech Letectví a kosmonautika. Díky za připomenutí těch krásných chvil. Akorát ty věci, o kterých píšeš, pro mě celý život zůstaly jen snem. Ještě ti k tomu pak připíšu nějaké poznámky - zahlíd jsem tam nějaké čárky navíc.Ke slohu žádné připomínky nemám, tak přidám tip.
okoloidúci
06. 08. 2016... pekne vyrozprávaný nákuk do mladosti :)