Bombinzonáda ještě není bombinzóna a naopak

Sen s několikerým probuzením a bombinzónně pekelnou zápletkou jsa po krk v ledu na PIP a ještě upozornění pro ty, kteří začínají: nepleťte si, prosím, bombinzónu se zcela odlišnou zombinzónou, nejde ani o sestry!! zombinzóna  je když...

V namodralé mlze mezi dvěma začátky se sotva znatelně rýsuje vzpomínka na omnikosmickou plejádu slavností, které byly náplní toho úseku mého života. Ten za to stál. Srdce i měšce byly dokořán a i dobře zavřené láhve se samy otvíraly po desítkách a víno vždy teklo mimoproudně. Martell s Henessym tančili s Jackem Danielsem  mladičkou Balatinkou mezi ostatními lahvemi ve všech rukách za vířivého furiosso dvakrát s-dur a jednou b-moll (bez obav napříč železniční křižovatkou)...

Odskok: Jednoho večera, když světla bylo trochu víc a nebylo co otvírat, jsem si  posadil na koleno Krásu a na druhé Půvab. O pár dní později, když se nic nedělo, jsem si posadil Krásu na klín a Půvab za krk. Krása, která se na koleně ani později nijak análně neprojevila, se mi zdála hořká. Pohanil jsem ji tedy (perorálně) a odvrhnul... Hledám Půvab, ale ten se mezitím vytratil... bez pozdravu, asi viděl jiné koleno, nebo našel další krk...

Vzápětí jsem na něj zapomněl... naštěstí, jak se později skoro samo decentně ukázalo.

Zabil jsem tedy dosavadní zkušenost - krve jak z vola, ale co... vyzbrojil jsem se proti spravedlnosti nespravedlností, vzal poklad za ruku, posléze hledal - ač jsem nevěděl co. Utekl jsem pokladu... vrátil se a znova utekl - ani nevím komu. Poklad mne dohonil... Ztrácel jsem naději, když čarodějnice, bída, lakota i nenávist ten můj poklad unisono odmítly. Vláčel jsem ho tak dlouho, až jsem ho záměrně ztratil. Zjistil jsem to, teprve když jsem už nemohl dál a černá tma byla  pomalu ředěna tmavomodrou (má oblíbená je berlínská).

Ta ztráta mne nepotěšila, ale dorazila: Co ve mně bylo lidské - zemřelo, naděje v cokoli se zhroutila. Pod tím hroutím jsem v posledních zbytcích šedomodrého přítmí zahlédl truhlu, vyčuhující všemi rohy zpod baldachýnu čistě vyluxovaných pavučin. Její popraskané dřevo a rezaté okované rohy mluvily jistě o staletích, protože jsem jim nerozuměl. Otevřel jsem ji klíčem na konzervy a zajásal: byla až po okraj prázdná!  Ani nevím, odkud mi spadl další balvan. Představa možné dřiny - vláčení dalšího - vlastně již třetího - pokladu od přízraku k přízraku - mi zatemnily trochu olysalý poslední cancour jakéhosi - možná i chybějícího - rozumu.

Teď!! tu mít nějakou tu radost, slavnostnost, či láhev - uškrtil bych je vlastníma očima. To ony byly hlavní příčinou... Čeho? hmmm - to se mi rozčilením jaksi vytratilo. Nezodpovězená otázka mne zase postavila na berle, jenže ty byly přííííliš dlouhé, přesně na míru. Nezbylo než je ohryzat na žádoucí rozměr a to mne natolik vysílilo, že jsem při zkusmém kroku znovu usnul.

Budíček! zařval mi do ucha kohout, který se nějak dostal z přívodu horké vody a mlátil do dna prádelního hrnce tak, že bylo těžké, ba nemožné se zcela probudit. Poslal jsem ho do klosetu, ale dneska ta mosazná zvířata nemají žádnou kázeň, zůstal s otevřenou tou (nebo otevřeným tím - to jsem nedokázal pro bezmeznou zlost posoudit), ale toho mlácení na konec nechal. Žárlivost mi vtiskla do ruky svazek karotky a tou jsem - bez zlého úmyslu - to zavilé zvíře umlátil. Zase krev! Utopil jsem ho v ní, zahrabal do pískové barvy a zalil plastickou trhavinou.

Celá story končila smíchem idiota. Rozhlížím se s rozbuškou v ruce po zápalné šňůře a přestávám se smát... nepoznal jsem svůj a napadlo mne: to jistě pekel Pán!

Když jsem se probudil, bylo po slavnosti. Hrozně mi scházela, ale i když jsem byl v mnohonásobném kruhu láhví - ani mne nenapadlo! je zkusit otevřít - a to byly bez zátek! Přemýšlím o tom a náhle v zátylku cítím pichlavý pohled. Nebylo pochybnosti... kdo...

Oh Satane - ty hlupáku! Poznal jsem tě... konec ocasu ti kouká z límečku! Cha!! Nezírej na mne jak na Káču! Ty vytřeštěné rohy - opět cha!  Za chvíli na tebe a na vás vybalím tolik zbabělých podlostí, že budeš bezbranně valit oči a do čertí smrti si vyčítat, žes mne z toho dostal.

A já? ač jsem se do toho vlastně navrtal sám, velkoryse si odpouštím. Konec dobrý...  všecko v...  odcházím se vztyčenou hlavou a na železniční křižovatce si (mezi dvěma konci) světla vyměnila místa s Krásou a Půvabem. Nikdo (naštěstí) už si - ani náznakem - nevzpomněl na (omylem) zabitou zkušenost...

--------------------------------------------------------

Vysvětlivka: nelze vyloučit, že to nebyla bombinzóna, ale naopak bimbonzóna. Pak by ovšem byla vysvětlivka (co je a co to není) zbytečná a tudíž by tu nebyla.  PIP - pokoj intenzivní péče  (Poz. autora)