Venuše smíchovská

Moderní děvče

Vyráží si do města, bledý květ těla a v tváři rudá ústa. A tílko na dva štíty do nebes. Moderní děvče. Zatím je jako stroječek na sex, ale přijde čas, kdy jí podbřišek zkroutí touha z nejsilnějších: stát se matkou. A ukáže se pravda, že vše bylo jen zrádným prostředkem k jedinému cíli. In memoriam Arthuri Schopenhaueri.

Secesní víla

Kotva a její secesní sousedé se koupou v poledním slunci. Na kolemjdoucí to šplíchá, až jsou z toho bronzoví. A ta bílá holka voní po lesní směsi a taky po prameni. To je víla, sen člověka minulého věku, bytost od Preislerova Černého jezera. Erotično, ve světě po něm zbyla jen drobná mezera.

Babylon ve Vodičkově

Vodičkova je ulice, co dává. Tady padá karta, malý Babylon. Čekám na tramvaj a vedle čeká holka. V kontrapostu, nahý bok ukazuje světu, že už je tak akorát. A každý muž chtěl by být její kamarád. A snad i tak opravdicky měl by ji rád.

Venuše smíchovská 

Jako by se zrodila pod rukama samotného Praxitela. Venuše smíchovská, 3. tís. po Kr. Tělo je dokonalé, proporce určují strava bohatá na vitamíny a posilovna. Levné cestování poskytuje pleti bronz, módní průmysl zas šaty a vůně a dík stínům drama look má oči jak dvě tůně. Kánon nového věku. Nesvedu k tomu víc přidat, ale chci o tom alespoň psát.

Agentky

Ty už vědí, jak na pomyšlení. Jedna se barví na blond, druhá do černa. Úplně nejmíň jim není. Ta černá je mohutná a nese všechnu tu tíhu těla jak bohyně neřesti. A opálené jsou na bronz, nejspíš z toho samého řeckého sluníčka. A pod kalhotkami úsporného střihu usmívá se pička.  Usmál by ses taky, člověče? Ve Spálené zahýbají do pojišťovny. Nejspíš agentky. Ty se musejí usmívat. 

Koráby v sídlišti

Stoupal jsem po schodech od zastávky, přede mnou čtyři ženské. Až na jednu měly obří zadky. Kolébaly se jako koráby v moři. Sůl mocných těl šla vzduchem, neboť bylo horko, a někde v hlubinách dřímaly studené pohledy ryb. Vítr se opíral do těch pozadí a ony odplouvaly. Objeví někde v dálce svou Ameriku?