. . .

Stalo se mi to.

Přihodilo.

 

Kdybych býval při tamtom odpoledním setkání na začátku měsíce srpna použil od pasu nikona s kamerou uvnitř, cvaknul párkrát, případně tu minutu nebo dvě v celé délce natočil, měl bych záznam kohosi existence.

Neuvědomuji si ani teď s odstupem týdnů průběh popisované situace, ale mám dojem, že jsem i cosi takového mínil, ale radši jsem se oddal vnímání stavu, a ještě spíše bezprostředně zažívanému uhranutí jím, jenž byl na dojem silnější – tedy podlehnutí co nejvědomějšímu prožitku dění okamžiku pravdivosti existence: času, jejího ženského zjevu, jednání, celkového dojmu průběhu, sledování slov mých několika víceméně banálních vět, kterých nebylo námi proneseno určitě víc, a stručných, nežli 5.

 

Zbyla mi tedy vzpomínka na to, zcela běžné, co se letmo a bez významu stalo.

S jednoznačným zážitkem ovšem událo.

 

Často se říkává, že umění je magie, že cosi svede vzkřísit, reinkarnovat bylé jiným tvarem, výjevem nebo podobou.

Chopme se tedy příležitosti rekonstruovat do nenávratna již málem před měsícem odeznělé, pohledy tam kamsi do zásvětí bez jakékoliv zprávy nazpátek vplynuvší.

Vyvolat zpět, nikoli hlasem s ozvěnou, nýbrž spíše způsobem, jímž z plochy stejně bílé tajemně vznikávaly v červeném světle fotografie.

Bylo by úžasné vrátit odeznělému zážitku dokonce původní podobu.

 

Kouzelnou vývojkou a čarovným ustalovačem daru intelektuální, poněvadž ne jen reprodukčně zpodobovací, invence.

 

Nalézti původní, znovuobnovit, nikoli však jen kterousi metodou známou z detektivek.

 

Neboť naším zájmem by mělo být vizuálně věcně evokovat, přičemž ve víceméně tomtéž významu tohoto slova, pod kterým bývalo známé snivcům a duchařům v jejich manipulacích ven čehosi z astrálu.

Poněvadž z již navždy ztracena.

 

To není realismus, ba nejedná se ani o surrealismus – zde se nabízí, podstrkává, reálnost či realita jiného druhu, podle zákonů nebo praktik, jež jsou jiné nežli obvykle užívány k víceméně týmž účelům a snahám.

Ovšem abstrakce jako reprodukční či zobrazovací metoda tu taky neobstojí, jelikož ve výsledku by měla vzniknout v galerii vystavená, nebo jinak vnějšně prezentována, věcnost.

 

Lze-li cokoli napsat ve smyslu popisu nebo teze, takto vysloveno, musí kdesi být již předtím potenciálně připraveno, popřípadě nějak existovat.

 

Jen to vydolovat.

 

Napadá mě příklad zatím obdobně nesrozumitelný: představa napsaného scénáře hraného filmu, který postrádá protagonistu, tedy hlavní jednající osobu.

O níž se v průběhu děje jen pouze mluví, slovně se zmiňuje, bez sebemenšího odlesku v zrcadle například, bez jakékoli na malounké koustíčky roztrhané podobenkové fotografie.

 

Je možný takovýto biják, tedy cosi jako naviják přitahující návnadu očím blíž?

 

 

 

.

---