Dar z nebes

     Kromě mojí prababičky mi nikdo neřekl, že se bereme moc brzo. Martinovi bylo dvaadvacet, já jsem o rok mladší. Když jsme oba odešli z vysoké, zdálo se to jako rozumný vývoj. Naši rodiče byli šťastní, protože se očekávalo, že dalším krokem bude dítě a to by bylo první vnouče na obou stranách. Ani nevím, která z matek na nás tlačila víc, ale na domácí pohodě nám to nepřidávalo. Začala jsem pracovat v malé firmě jako pomocná účetní, Martin jako obchoďák pro místní stavebniny a během několika měsíců se všechno zdálo úplně jiné než dřív. 
    Oba jsme občas zůstali déle v práci nebo zašli po práci s kolegy na sklenku, až jsme se skoro nepotkávali. Kdybychom spolu dvakrát měsíčně nespali, ani bych nevěděla, že jsme pár a ne jen dva spolubydlící. Když mi pak Hanka řekla o pronájmu domu se zahradou v Matějské, byl to dar z nebes. Přesně to, co naše manželství potřebovalo. Malý restart. 
    Dalších pár měsíců všechno fungovalo. Kromě pár nedorozumění se zvláštní rodinou od vedle, jsme si žili jako v pohádce, ale pak se náš život zase dostal do starých kolejí. Z Martinovi sklenky po práci se začalo stávat víc sklenek a soudě podle toho jak někdy vypadal, snad i láhev. Když už jsme šli někam společně, během chvíle jsme byli v rádoby vtipně uštěpačné konverzaci o tom, kdo dělá co špatně. Jako bychom spolu žili třicet let.
    Všechno vyvrcholilo minulý týden v pátek, kdy se vrátil z práce asi o půl jedné v noci a začala naše "oblíbená" hra na výčitky. Tentokrát jsem však řekla, že chci odejít a to bylo velké překvapení. Abych dodala svým slovům váhu, vzala jsem za kliku vstupních dveří, což se mu vůbec nelíbilo. Vzal mě kolem pasu a chtěl mě od dveří odsunout, já ale zakopla a spadla. Ležela jsem na zemi a brečela, on stál překvapeně nade mnou a oba jsme nevěděli jak se to stalo. Nikdy mě neuhodil a tímhle malým zakopnutím, jako by byla překročena ta tenká linie mezi verbálním a fizickým násilím. 
    Když jsem mu v sobotu ráno řekla, že chci psa, ani neprotestoval, jen se na mě podíval a pokýval hlavou. Máma i obě tety, mi říkali, že dítě chlapa zklidní a manželství to pomůže, ale já si nedokážu představit, že bych do tohohle přivedla dítě. Spousta mých kamarádek měla nejdřív psa a potom dítě, tak proč to neudělat stejně, když to fungovalo jinde? Jak jinak mám zjistit jestli dokáže mít zodpovědnost za jiný život než svůj? A pokud to nedokáže, nemá smysl abych s ním zůstala. Alespoň v tomhle ta rána o zem pomohla. Rozsvítilo se mi.

~~~

    Čím víc se přibližujeme na místo, tím víc mě zaplavuje vzrušení. Už se nemůžu dočkat. Než vystoupím, ještě se na Martina letmo podívám. V očích je nesouhlas, ale na odpor je ten pohled moc provinilý. U brány nás vítá postarší pán. Nevím proč jsem si útulek pro psy vždycky představovala jako vysoký dům, ale tohle spíš připomíná dětský tábor. Pan Kužela nás bere na obchůzku prostor a ukazuje nám ošetřovnu, kuchyň a koupelnu pro psy. Je na něm vidět, že mu na tomhle místě hodně záleží a když mluví o opuštěných psech, uplně na mě přenáší tu tíhu a neodkladnost.
    Na závěr obchůzky nás bere konečně k pejskům. Procházíme uličkou na vybetonovaný dvůr plný kotců. Malých, zastřešených klecí, kvůli kterým tohle místo tolik připomíná dětský domov. Snaží se tu o záchranu a přežití, ne poskytnout psům lázeňské zacházení, to je evidentní. Pomalu procházíme kolem jednotlivých psů, pan Kužela nám o každém z nich neco povídá a já si připadám hrozně. Jako nějaká panička co si tam vybírá živou bytost.
    Všichni se snaží strhnout na sebe pozornost štěkotem nebo jen otíráním se o pletivo až na jednoho. Už z dálky od něj nemůžu odtrhout oči. Velký, černý pes ležící na matraci s hlavou položenou na tlapkách nás potichu sleduje. 
"A co támhle ten, pane Kužela?" zeptám se a jdu k jeho kotci.
"To je náš Brit." sděluje trochu sklesle.
"Dostal se k nám když jeho panička náhle zemřela. Bránil ji tak urputně, že ho musel odchytit policejní psovod." pokračuje. 
Brit leží pořád na matraci a hýbe jen obočím jak se na nás dívá. Líto je mi všech místních nocležníků, ale tenhle vypadá absolutně beznadějně. 
"Není vůbec agresivní, jen ji nechtěl opustit. Ta loajalita je u rotwajlerů celkem normální. Máte nějaké zkušenosti se psy?" zeptá se pan Kužela nakonec a já se snažím vymyslet co nejpřesvěčivější odpověď, jen aby nás ho nechal odvézt. 
    Podívám se prosebně na Martina a vidím, že kdyby mohl, tak převrátí oči. Ale nakonec se dá s Kuželou do hovoru a přesvědčuje ho, že bychom jeho výchovu zvládli. Je mi jedno co mu budu muset nalhat, ale Brita tu nenecháme. 

~~~

    Než jsme si mohli vzít Brita domů, museli jsme zařídit několik věcí. Domluvit se s panem domácím, opravit díru v plotě a koupit místečko, hračky a vodítko. Za ten týden jsem přečetla dvě knížky o výchově psů a jednu přímo věnovanou adopci dospělých psů, abych náhodou něco nepokazila. 
    Když jsme ho konečně přivezli, nemohla jsem se od něj hnout ani na chvíli. Nevím jestli to bylo tím, že byl zvyklý na paničku, ale hodně na mě ulpěl. Na Martinovi bylo vidět, že se bojí a nevěří mu. U Brita jsem pozorovala stejné pocity. Jeden by na procházky nejradši jen s náhubkem a druhý by na procházky nejradši jen se mnou. Čekala jsem, že nás tahle zkušenost sblíží, ale zatím se nestalo nic. Nevím jestli to bylo víc mým zápalem nebo jeho nezájmem.
    Přesvědčoval mě o tom pravidelně. Třeba když jsem z kuchyně viděla sousedova desetiletého kluka, jak po Britovi háže přes plot kameny. Vyběhla jsem ven a začala po něm křičet a Martin místo toho, aby se za mě postavil, mě jen uklidňoval. Vím, že tam pak se sousedy byla scéna a já byla trochu dramatická, ale něco jim říct mohl. Když jsem toho jejich spratka viděla o dva dny později, jak na Brita civí takovým divným pohledem a řekla mu to, odbyl mě s tím, že teď už jsem na něj vysazená. 
    Sedím tu za počítačem a prohlížím si fotky. Je zvláštní, jak rychle toho půl roku s Britem uběhlo a je smutné, na jak málo fotkách jsme společně s Martinem. Před tím to taky nebyla žádná sláva, ale teď bych je spočítala na prstech jedné ruky. Párkrát mě napadlo, jestli na něj Martin nežárlí. To by mu ale na mě muselo záležet. 
    Ze zahrady se začne ozývat hysterický křik. Vstávám tak prudce od stolu, že strhnu kabel nabíječky i s telefonem na zem. Schody dolů beru po dvou a dveřmi na zahradu proletím aniž bych zpomalila. Přímo přede mnou je na betonovém chodníku krev. Nechápu co se děje. Krvavá stopa vede k plotu. Opravená díra je doširoka otevřená a za ní leží na zemi zdroj neutuchajícího křiku. Sousedův kluk. Prudce otočím hlavu doprava, kde sedí Brit, opřený o stěnu domu. Ztěžka oddechuje, na jeho jazyku a puse si všímám krve. Celým tělem mi projíždí silný impulz. Z domu vybíhají rodiče na pomoc a kluk se jim plazí se skrvavenou rukou naproti. Stojím na místě a nemůžu se hnout. I přesto, že na mě sousedka řve přes plot ze dvou metrů, slyším její hlas jako z dálky. Jen to dítě křičí neuvěřitelně nahlas.

~~~

    Záchranku a policii zavolal soused. Já jsem zavolala Martinovi. Brita jsem zavřela do sklepa a čekala před domem. Když jsem se konečně uklidnila alespoň tak abych dokázala dýchat bez zajíkání, začala jsem si dávat dohromady, co se stalo. Jakto, že byla díra v plotě otevřená? Jak se dostal sousedův kluk k nám na zahradu? Proč na něj Brit zaútočil? Co se vlastně stalo? 
    Policie přijela chvíli po záchrance. Nejdřív byli u souseda a po půl hodině přišli k nám. Ptali se mě, co se stalo a na očkovací průkaz psa. Popsala jsem jim všechno, jak jsem to viděla, ale měla jsem z nich pocit, že už celkem jasný obrázek mají. S Martinem jsme museli odjet na služebnu sepsat výpověď. Až tam jsem se dozvěděla co vypověděli sousedi. Brit údajně protrhl opravené pletivo plotu, zaútočil na jejich syna a vrátil se zpět na naši zahradu, což sousedka všechno viděla oknem. Vůbec mi to nedávalo smysl. Brit přece není takový.
    Od odchodu z policie jsem nemohla myslet na nic jiného. Proč teda byly krvavé stopy u nás? Jakto, že sousedův kluk ležel hned u díry v plotě na sousedově zahradě? Pokud by na něj Brit zaútočil na jeho straně, tak by se snad alespoň snažil utéct. Jak mohl pes protrhnout pletivo? A jak mohl vědět, že zrovna na tom místě je zpravované? Vůbec mi to nesedělo. Po příjezdu domu se Martin na plot podíval, ale drát, kterým ho zpravoval, nenašel.
    Domluvili jsme si schůzku v advokátní kanceláři. Konečně jsem měla možnost mluvit s někým, kdo poslouchá. Doktor Smyčka je nejlepší právník ve městě. Po tom, co jsem mu řekla všechny slabiny sousedčiny výpovědi, mě ujistil, že se nemáme čeho bát, že se pokusí zjistit, jak se věc vyvíjí.
    Po dalším týdnu si nás pozval na pátek do kanceláře a řekl nám o dohodě. Vyšetřovatel státního zastupitelství, vzhledem k našim čistým trestním rejstříkům, navrhne podmíněčně zastavit trestní řízení. To by znamenalo, že po uplynutí dvouleté podmínky, bychom sice neměli záznam, ale museli bychom přiznat vinu a náhrada škody by se projednávala u civilního soudu. Pokud bychom se rozhodli na tohle nepřistoupit, hrozilo by nám až dva roky ve vězení. Podmínkou by bylo, že necháme Brita utratit. 
    Zatmělo se mi před očima, začala jsem brečet. Když mi to moje zajíkání dovolilo, vysoukala jsem ze sebe, že v žádném případě a odešla z kanceláře. Ještě jsem slyšela jak Smyčka mluví k Martinovi, ať si to rozmyslíme do pondělka. 

~~~

    Byl to ten nejtišší víkend co naše manželství zažilo. Nevím jestli jsem jeho názor nechtěla znát, protože jsem se ho bála nebo jsem věděla co řekne a bála se vlastní reakce. Prostě jsem jen seděla a nemohla na to všechno přestat myslet. Nemohlo se to stát tak, jak sousedi vypověděli. Pokaždé když mi pohled uhnul na Brita, začala jsem zase brečet. Čím už si musel za ten svůj život projít a teď ho chtějí zabít. Strašně bolestivě se mi to svíralo žaludek. 
    V neděli odpoledne u nás zazvonil zvonek. Za dveřmi stál pan Novotný. Postarší pán, co bydlí naproti přes zahrady. 
"Paní sousedko, já vám musím něco dát." začal s doširoka otevřenýma očima.
"Víte já jezdím po montážích a mám od zeťáka nainstalovanou kameru, aby mi snímala holuby, když tu nejsem. Ono se to sepne vždycky když mi nějaký přiletí z daleka a dnes jsem tam našel tohle." podal mi malý USB disk.
    Když mávl rukou na odchod ani jsem nestačila nic říct. Běžela jsem k počítači a na disku našla krátké video. Přílet okroužkovaného holuba mě moc nezajímal, ale v pozadí byla malá postava. No jasně, to je sousedův kluk. Nebylo mu vidět do tváře, ale podle zahrad to musel být on. Procházel se podél plotu sem a tam. Najednou se zastavil, prolezl dírou v plotě na naši zahradu k Britovi a začal ho nějakým klackem bít. Po třetím nápřahu po něm pes skočil. Když dítě spadlo, záznam skončil. 
    Nemohla jsem tomu uvěřit. Mám důkaz o Britově nevině. Není to sice nejlepší kvalita, ale na malé siluetě kluka jde moc dobře poznat, že chce psovi ublížit. Pustila jsem to Martinovi, ať vidí, co ten malej hajzl udělal. Tohle byl opravdu dar z nebes. Neuvěřitelně se mi ulevilo. Poprvé za pár týdnů jsem se mohla smát. Video jsem si přehrávala asi do jedné v noci, protože jsem vzrušením nemohla spát. 
    V devět hodin ráno jsme přišli k doktoru Smyčkovi. Ukázala jsem mu záznam a on si ho několikrát přehrál a pak se na chvíli odmlčel.
"Víte paní Kopecká, tohle nám moc nepomůže. Ze záznamu není zcela prokazatelné místo ani incident. Pokud by se nám to přece jen podařilo prokázat, státní zástupce by tenhle důkaz stejně smetl ze stolu, dle paragrafu sto jedna, lomeno dva tisíce, sbírky." řekne technicky a já na něj zírám s pusou dokořán. 
"Moje právní rada zní, přistoupit na navrhovanou dohodu."
Když to dořekne, krve by se ve mě nedořezal. Stačím ještě vykřiknout, že budeme bojovat, než mě přeruší Martin.
"Lenko musíme na to přistoupit. Já nebudu riskovat dva roky vězení."
Podívám se na něj a vím, že je konec.