Živila mě navoněná kočka

Živila mě navoněná kočka

                Než jsem dostal laso z reklamky, makal jsem 2 roky pro rádio, rok pro hudební časák a předtím dva roky na ulici ve stánku s knížkama i chlastem. Prostě přípravka. Pro vstup na prkna reklamního kolbiště jsem byl vybaven, mimo jiné, bestsellerem Dala Carnegie : Jak prodat více a stát se skutečným profesionálem nebo Jak získávat přátele a působit na lidi? Už nevím. Klaďas reklamního průmyslu mi připomínal kolumbijskou telenovelu. Jistý je, že tou druhou částí výzbroje se stala Toscaniho věta : Reklama je navoněná zdechlina. Dvorní fotograf Benettonu uspořádal skvělý kontroverzní kampaně – proti válce, povědomost AIDS, proti rasismu. To je ovšem jen vrcholek přeslazenýho dortu. Nastoupil jsem na místo šéfa obchodu a na nějaký rozkoukávání moc času nebylo. Honili jsme předně tiskovou reklamu, páč naši klienti věřili propagaci  v novinách a časopisech. Když to smrdělo tučnym klientem, pořádali jsem i malý hon na určitý média. Majitelé se radovali z udržení stávajících klientů, nejlíp když měli stabilní roční budgety a nevymýšleli si. Mě zajímaly  perspektivní firmy s vysokým růstovým potenciálem. Do léta jsem udělal známou leteckou společnost a pár drobků, ale dovolený nabídly i klidnější agenturní tvář. Po rutině jsem vyrazil Starý Město k Vejvodům nebo moji milovanou Malou Stranu, nejčastěji k Evě do hospůdky Na schodech (Radnický schody nad Nerudovkou). Měl jsem tenkrát v červenci spicha s Baterkou na Malý Straně. Polkli jsme talíř grundlí a pár pivek ve stinnym šenku U stoletý báby. Parádní posezení. Sportovní ráz odpoledne potvrdila procházka dvou načnutejch pijáků po břehu Vltavy na Kampě. Nasmáli jsme se a Baterka mezi záškuby radosti zahlídl kopací míč ve vodě. Rázem stáli dva zdatní – všeho schopní – rybáři na břehu řeky. Zatímco Baterka lovil klackem merunu, skenoval jsem horizont, zda někomu kopačák nechybí. Máme ho. Teda kolega. Polila mě trochu závisti a šel jsem vybrnět koně do TOI TOI budky. A heleme. Jak tak čůrám, vidím v rohu zánovní jarní bundu. Zcela bez kazu. Mám taky kořist!           
             Se soumrakem prázdnin se mi do cesty připletlo pár zajímavejch akvizic a jedna se tvářila jako zlatý tele. Jen ho dogrilovat. Po řádný rekognoskaci terénu jsem s požehnáním majitelky vyrazil na lov. Sám, místo koltu kuráž, za laso energie. Druhý jednání s klientem a zároveň změna reprezentanta. První dojem musí navázat plynule na minulý jednání. Hoď si kostkou. Ale vyšlo to. Začali jsme hned makat na marketingovym mixu, aspoň na části, kterou umíme dobře a za přijatelný ceny. Pak se uvidí. Srdce mi tluče dobrej job. Strávil jsem s tou nevyzpytatelnou kočkou mnoho hodin, abych se přesvědčil co opravdu chtějí, co by je naštvalo a na co mají. Nejdůležitější informace – čeho, jak a kdy chce firma dosáhnout nevěděla ani novopečená šéfka marketingu. Ale ukázala mi starý firemní grafický návrhy do tisku. Nic moc, ale bylo čeho se chytit nebo co zahodit. Čapl jsem příležitost za koule, vyzvídal kde se dalo, aby si bez mojí rady ani neuprdla. Na druhym břehu jsem začal s jemnou masáží pravděpodobných médií podle cílových skupin. Kolegové jeli na plný obrátky se sběrkou dat. Přišel jsem s hrubým celkem nic neříkajícím, přičemž nic nakazícím návrhem
Jen, aby se měla čím pochlubit před majitelem. A ryba zabrala. Půjde se do jednotlivých medií podle finanční náročnosti a časový posloupnosti. Hosana. Nemůžeš mít všechno hned, jdeme na první zkoušku loajality k zákazníkovi. Ten rýč musím zarazit dost hluboko, aby úroda stačila pro všechny tři smolíčky. Oba břehy i most. Je čas na stavbu mostu. Kontakt na vedoucí inzerce v inkriminovaných novinách jsem ladil už čtvrt roku a nyní můžu začít sklízet plody.
                Schůzka se konala ve vinárně na Starym Městě v 11:30h. Asi v úterý, ale možná jindy. Rozkaz mojí vládkyně zněl jasně. Nesmím odejít z „vinný kaple“ bez dohody. A bylo to skutečně maso. Malej aperitívek, slušnej oběd, vínečko. Bylo jasný, že čas hraje pro mě. Druhá pistole červenýho tramínku prolomila první ledy a tykání prospělo sjednocení úhlu pohledu na problematiku. Po čtvrtý hodině malá svačinka, další mandličky a první kámošská hubička mimo pořadí. Návštěvníci vinárny se střídali, ale po šestý večer už nás nezajímali. Žili jsme to pracovní odpoledne jeden pro druhýho, s tušením předpokládanýho vyvrcholení akce. Nastal čas dohody. Jinak se Eva opije a odejdu s prázdnýma rukama. Smlouva na patnáct mega do reklamy v listu s akviziční provizí 25 procent nad rámec slev. Přerozdělení provize systémem 2/5 klient, 2/5 my a 1/5 pro Evičku. Tři čtvrtě milionu, odkapávajících poklidně každý týden v roce na účet - s osobním controllingem inzerce, se pár let po revoluci těžko odmítá. Cejtil jsem se výborně. Vychlastaný víno odvedlo taky svou práci a tak jsem jako ve snu slyšel Evino :
„Hele, to je blbý. Já dostanu všechno a ty nic? Pojď, půjdeme na půl. Každej 375 tisíc.“
A nyní to přišlo. Nejvíc idiotská odpověď, jakou při uplácení můžeš říci :
„Ne, ne. Já se nenechám podplatit.“
Naštěstí byla už dost ovíněná a jen se smála. Vrazil jsem jí francouzáka. Pak ještě asi tři čtyři + něco málo navíc s ohledem na místo setkání. Veselice probíhala do půl desátý, kdy přijel její sympatickej přítel dali ještě sklínku ve třech a odfrčeli taxíkem.
Tahle pohádka má dva konce.
Stylizace do role neúplatnýho hrdiny mi přinesla podivuhodný rozhřešení u majitelů agentury. Na dotaz :
„Hugo, kde jste byl celej den?“ jsem zbytečně podrobně popsal celodenní akci. Žel bohu analytik,  se  silným nutkáním předávat kompletní  obraz situace, se nezapře.
„Proč jste ten úplatek nevzal, mohla jsem ušetřit na vaší vejplatě.“
O blbce nezavadíš.
Zákazník přes naši firmu protočil za tři čtvrti roku více než čtyřicet milionů/3 mega čistýho a mně to vyneslo odměnu pět litrů měsíčně.
Eva dostala sice celou slíbenou část provize, ale neprozřetelně vše uložila u jedný naší vypečený banky, která do roka zkrachovala a proměnila účty klientů v bezcenná čísla.