Jsem horník, kdo je víc? – havířská balada

Jsem horník, kdo je víc? – havířská balada

                Léto 1991 vypálilo řadu změn v mém životě.  Jaruška mi vylila v hospodě celý pivo na hlavu a  nemilosrdně mě pustila k vodě. Se mnou je těžký žít. Všechno chci vyzkoušet, do akce po hlavě, jako bych tu byl na poznávacím zájezdu. Přitahuju problémy, snad že testuju sám sebe. Bouřlivý období mezi Jaruškou a Maruškou jsem prožíval na pozadí neúspěšnýho puče v Sovětskym svazu.   
                Oddal jsem se na měsíc o chlup statečnějšímu chlastání a píchání. Kámoška to dotáhla ze zoufalý uklizečky na spokojenou servírku v hotýlku 3 cenový skupiny v Praze-Holešovicích. Párkrát jsme si to rozdali, jindy mi půjčila bejvák a zatáhl jsem tam kočičku z klubu. Chodil jsem vykecávat k nonstopu u Šídů (mezi Osadní a Argentinskou). Vzhledem ke složení osazenstva asi moc dlouho v provozu nebyl. Zloději, šejdíři, kurvy, prostituti, zoufalci a zvědavý kokoti jako já. V půlce července se zjevil u putyky s domácími kavalci asi 30i letej blonďatej vlasáč. Vyprávěl mi, jak jel fárat na Ostravsko – pobral náborovej příspěvek 1500 Kč a zmizel. Srandičky, panáčci, pivečko a večer jsem se probral v bytě o 200m dál s malou starou krávou na ptáku. Ovšem zajímavý situace se děly kolem. Blonďáka zezadu přirážel mně neznámej chlapík, další tlustej frajá si honil péro při čumění na mě a tu vyschlou briketu. Fakt dobrý. Ve dveřích pokoje se objevil kluk lehce starší než já a s ním i jeho vlasatá kundička s brkem. Caligula u vás v obýváku. Raketa sjela z rampy a ševelila mi do ucha ať si to pěkně užiju. Tvářil jsem se jak Indiana Jones, ale vepřík na nic nečekal, chyt mě za péro a začal honit. Přitom na mně ležela moje děvka a vrážela mi jazyk do krku.  Zapařený jinotaje. Ještě tu noc jsem odjel vlakem do Ostravy a dál na Havířov a Karvinou.
                Dopoledne jsem už stál v náborový kanceláři dolu ČSM. Asi kilometr dva od polský hranice. Rychle jsem se seznámil s dalším adeptem baňování, za Slovenska. Dva vykukové z mokrý čtvrti sbalili patnáct set korun příspěvku a běželi oslavovat do karvinských šenků. Hořkejch radegastů vypito nepočítaně, i s vodkovou omáčkou. Odpoledne se klátíme po širokým chodníku k ubytovně. Slovačisko neudržel směr a v mžiku seděl na čáře uprostřed silnice. Zastavil žigulík, vyskočili 4 mladý chachaři, nadělili mu pár ran a Jánošík skončil nakopanej v živym plotě. Kdybych držel hubu.
„Co děláte, volové?“
„Co děláme? Ty zpíváš jak Pražák?“
„No a?“
Vystřídali se na mně tři, dostal jsem několik ran pěstí celkem v klidu, lehce jsem vykrejval, ale ten třetí zmetek měl v ruce boxera. Zjistil jsem to, až když mi po první ráně praskla lícní kost a začalo se stmívat kolem pravýho oka. To máš za to, Pražáku.              

            Místo premiérový fáračky mě čekal nemocniční pokoj na stomatochirurgii v Ostravě. Týdenní pobyt jsem vylepšil známostí se sestřičkou Týnou. Báječná krásná holka. Naše plány se střetávaly v Paříži. Slunili jsme se na riviéře, když mě sprchovala ve vaně. Líbali se pod Eiffelkou, objímajíc se na sesterskym pokoji. Psal jsem o sto péro. Svůj příběh hledače slunce a stínu, pro jinýho drama ztroskotance. Pár dní po operaci jsem byl propuštěn do domácího léčení a sladká Francie odlétla na křídlech nedokonaný lásky. V půlce srpna, zrovinka na ten sovětskej puč, poprvý fárám. Rychlovýtahem do 600m, trvalo mi, než jsem se naučil propolykat uši. V zaučení projdeš během šedesáti směn všechny dělnický stanoviště na dole. Byl jsem na rubání, na čelbě, u vozíků … Hlavní chodby od výtahu jsou plný betonu, ale dál se staví z hajcmanů (ocelová výztuž) – hlava+2 nohy. Pamatuju-li dobře noha asi 90kg a hlava 120kg. Cestou k rubání působily tak obrovský tlaky, že se zmenšil profil jedný spojovací chodby a hajcmany kvetly - části se posunovaly proti sobě. Ráno cca 40m tam a odpoledne 40m zpět. Občas rána. ???
„To je lítaj matky.“
„A nezavalí se tadle chodba?“
„V klidu, ještě nejmíň tři tejdny vydrží.“
Havířská latina nebo skutečnost?
Nebo jindy doprovázím vláček vozíků a koukám, že ze stěn crčí voda. Ne moc, ale stále.
Ptám se štajgra, co to je za vodu. A on?
„Jezero asi 160 metrů nad námi.“
„Jak velký?“
„Mezi Karvinou, Orlovou a Havířovem.“
A teď mudruj.
Na vláčku jsme měli přestávku a předák se zasnil.
„Ty si z Prahy? Tak to jsme tady tři. Tři chlapi z Prahy na dole s 5000 lidma.“
„Fakt?“
„Jo, já sem z Kladna a toho třetího sem nikdy neviděl.“
Fáráš s butylkou polívky a na nohách místo ponožek onuce. Byl jsem na kukačku i v 1000 metrech pod zemí. Uhelnej prach se ti dostane i pod kůži. Oči jsou zmalovaný jak u štětek.
Sprchování po šichtě je rituál. Drhneš si břicho a najednou ti cizej chlap mydlí záda. Kooperace.
Dostaneš tak ukrutnou žízeň, že ještě v areálu šachty projdeš výčepem, kde první pivo zasyčí, druhý taky a třetí dáš na půl. Za 20 minut pokračuješ k domovu nebo do města do knajpy.
Singl horníci to mají těžký. Buď fáraj nebo chlastaj nebo spěj. Maximálně se snaží narychlo splašit babu na soulož. Byl jsem účastníkem jedný noční jízdy. Holky vyfintěný cca 30 let, vínko, kořalka, rychlý vzájemný plazení.
„Co dělá ten tvůj?“
„Má noční na šachtě.“
                Našel jsem si i fajnovou holku. V Havířově. Dvakrát rande, procházka, pusinky, ostych a nedůvěra. Pražskej floutek s sebou nese stigma nenáviděný metropole. Kamarádi jí zrazovali od zaláskování s pražským cypem. Drželi jsme se za ruku, polibek pověsila  na hřebík a v zrcadlech jí poskakoval strach. Radegast je sice  hořkej, ale ve větším množství neublíží. Ten prázdnej sladkokyselej úsměv bolel.