Rodinný oběd - fejeton

   Během týdne obědvá každý člen naší rodiny samostatně a jinak. Děti pravidelně (a neprávem) láteří na příslušnou školní jídelnu, manželka využívá rozvětvených služeb restaurací a jídelen, já preferuji den staré rohlíky snězené přímo na pracovišti. V liché dny se sýrem, v sudé se šunkou.

   Ze stereotypu všedních dní jsme vytrženi vždy o víkendu – to se dějí věci! Moje žena má již od pátku v otázce sobotně – nedělních obědů zcela jasno, ale protože je (jako každá) obratnou psycholožkou, předstírá, že výběr potravy záleží jen na mně. Celá akce začíná již sobotním otevřením jejích půvabných víček, neboť současně s ním začne bezmocně mumlat, že dneska opravdu, ale opravdu neví, co bude vařit.

   Po několika minutách se s hraným zoufalstvím obrátí ke mně, abych poradil a rozhodl. Dávno již chápu pravidla hry, vím tedy, co se ode mě očekává  a se světáckou nonšalancí jmenuji několik jídel. Ta jsou postupně zavrhována kvůli nedostatku výchozích surovin, přílišným finančním nárokům, obrovské pracnosti či nesmyslné kalorické hodnotě. Já poctivě dohrávám mně příslušející part a svůj seznam zakončuji tradičně slovy: „Tož udělej oranžový rizoto!“ Manželka konečně obrátí v sloup, neslyšně poděkuje za inspirativní nápady a odchází.

   Když se po návratu z nákupu uhnízdí u sporáku, je během chvíle aroma zpracovávaných potravin tak podmanivé, že by zcela jistě zesměšnilo i ambrosii olympských bohů či pověstnou manu Mojžíšovu. Tu a tam se snažím z připravované krmě uzmout, leč bdělé oko i hbitá ženská ručka jednají nekompromisně – ani zrno nazmar, ani drobek – nazdar!

   S postupujícím časem žena vytahuje vrcholnou zbraň každé kuchařky – zdržovací taktiku. Kručící žaludky a žádostivé pohledy s hranou lhostejností odbývá do posledního možného okamžiku a teprve, když už jsme se na pokraji kolapsu základních životních funkcí, nosí se na stůl. Panečku, to je ale dobrota, vše mizí do posledního sousta. Ani hejno kobylek nemá takový apetit!

   Nikdy nezapomenu jídlo patřičně pochválit, manželka se v odpověď skromně začepýří a zatímco děti jdou s nasupenými obličeji mýt nádobí, já se již těším na odpolední kávičku.

   Víkendy budiž pochváleny!