Digitální rodina a třetí rodič II

V předchozím článku jsem se zastavil nad fenoménem rodičovství přeneseného na půdu sociálních sítí (konkrétně Facebook). Reakce byly, jak je u tématu „digitální revoluce“ zvykem, podivuhodně vyrovnané; jako by se vlastně v oblasti komunikačních vzorců a vědění nic nedělo. Převažovaly reakce, jimiž se snažili komentující dopátrat motivu digitálních rodičů, a – pochopitelně – takový motiv hájit. Pokusme se tedy přijmout nastolenou cestu a promluvit o možném motivu.

Nejprve si neodpustím ukázat na jistý paradox, jehož se komentátoři dopouštějí. Mně přičítají morální soud (nad uživateli sociálních sítí, nad fotodokumentací dětí a dokonce i nad internetem jako takovým), ovšem soudu se dopouštějí sami, byť v zastřené podobě: hledání motivu, jako jednoho z důkazů o vině, je totiž známým těžištěm práce trestních soudů; filosofie, sociologie a jiné humanitní vědy (snad s výjimkou psychologie) se problematice motivu zase tolik nevěnují.

Tak tedy motiv. Co může generaci dgitálních rodičů vést k jejich podivuhodnému jednání? Abychom připomněli: k fotografické dokumentaci svých dětí a okrajově i celku rodiny.

Vyjděme z dnes už nediskutovatelného stavu věcí, totiž z pojetí současné společnosti jako společnosti osvobozené od všech symbolických rámců. Symbolické rámce utvářely v dřívějších dobách autority jako Bůh, otec (pater familias), učitel, soudce, obecněji zákon, tradice atp. Postupem věků, řekněme s nástupem novověku, se člověk emancipoval od všech rámců, přičemž vrchol této pouti za „svobodou“ společnost zažívala v druhé polovině 20. století. Postmoderní člověk se tak ocitl v situaci, kdy je vše možné,  a to v tom smyslu, že o všem lze říct cokoli, žádná autorita už není s to určit hranice. Za příklad vezměme třeba postmoderní výtvarné umění: jistý britský umělec vyrobí obrovský popleník se zbytky nedopalků a kurátoři celého světa se mohou přetrhnout, aby „dílo“ mohli vystavit; cena je určena miliony dolarů.

V té souvilosti mě pak napadá, zda digitální rodina není vedena zoufalstvím. Zoufalstvím nad tím, že už takříkajíc nemá čeho se chytit. Ze všech stran se na digitální rodiče valí různorodé a vzájemně si protiřečící recepty, jak správně vychovávat dítě, do kolika je kojit, zda je porodit pod vodou, nebo na zemi, zda mu stravu ohřívat, nebo jen předehřívat, kdy je dát do školky a kam a tak podobně. Značně absurdní stav věcí. O zoufalství ovšem vypovídají i tvrdá data, totiž rozvodové statistiky: v hlavním městě činí rozvodovost zhruba 75 %, což nás staví snad na třetí evropskou pozici, celorepublikový průměr je jen o pár procent nižší.

Není pak umísťování fotografií z intimního prostředí rodiny voláním o pomoc? Haló, tady jsme, tento svět je nám nesrozumitelný, beze smyslu, jste tam na druhém konci někdo? A budete našemu dítku, o jehož budoucnost nám tolik jde, oním třetím rodičem? SOS.