Nejhorší den

Ten pocit měl Jack už od chvíle, kdy odpoledne vstoupil do lesa. Svíral ho jako exorcista růženec, ale on se přesto nebál a kráčel stále kupředu. Pískové vojenské kanady drtily větvičky na zemi, zatímco se jejich majitel čas od času rozhlédl okolo. Pořád nikde, povzdechl si v duchu. Udělal ještě pár kroků, když v tom mu na lesní digitální uniformu začaly padat první kapky. Jack byl za déšť rád, vždyť po dlouhotrvajícím vedru se jednalo o příjemnou změnu. Jak asi bude zítra? Kdyby pršelo, párty by se Lucy moc nepovedla, vzpomněl si na svou osmiletou dcerku. Tu oslavu spolu s manželkou Sofií měli naplánovanou už dlouho dopředu, a tak se v duchu pomodlil, aby zítra bylo krásně.

                Když Jack po půlhodině slezl z kopce do údolí, kterým protékala průzračná řeka, schoval se za vyvrácený kmen a vytáhl svačinu. Tou byl tavený sýr a suchar z MRE, vojenské dávky, kterých v Iráku snědl nespočet. I přesto mu ono jídlo celkem chutnalo, nemluvě o tom, že na výlety do přírody bylo ideální. Spokojeně tak chroupal a přitom si užíval samoty, aniž by se poddával tomu pocitu, který ho pořád doprovázel. Možná se zase ozývá PTSD. Při té myšlence ho lehce zamrazilo, ale pak si řekl, že mariňáka jako je on jen tak nic nerozhodí. Ještě aby jo, usmál se a spolkl další sousto. Bylo tu krásně. Smrky voněly jehličím a pryskyřicí, sem tam spadlo pár kapek a ptáci…

Nezpívali.

Už ne. Ale no tak, to ještě nemusí nic moc znamenat, utěšoval sám sebe poté, co dojedl. Sáhl po pušce, když v tom ho spatřil. Toho, kvůli kterému přišel až sem. Jackovi se vzrušením zrychlil tep. Zaujmul střeleckou polohu s vědomím, že opřeny mají být klouby, nikoliv svaly. Ještě aby ne, vždyť v Iráku patřil mezi nejlepší odstřelovače. Ták, výborně. Statný vysoký jelen s krásným parožím se rozhlédl vlevo i vpravo a pak začal pít z řeky. Jack se usmál.

Ozval se výstřel.

Jelen se okamžitě rozběhl pryč, zatímco mariňák se instinktivně schoval za kmen. Kurva, tak ten pocit mi nelhal. Dotyčný musel střílet z druhé strany údolí. Jack opatrně vykoukl a přes mířidla pátral po střelci.

Ozval se druhý výstřel.

A vzápětí třetí.

Říká se tomu dvě rány jistoty.

Útočná puška vypadla z rukou a tělo bylo rázem bez života. Mrtvola se sesula za kmen a skrz lesní digitální uniformu začala prosakovat krev.

Jack si trochu oddechl. Je jich tu víc? Chvíli se rozhlížel okolo sebe a pak přískoky vyrazil k oběti. Měla stejnou uniformu, M4, jen bez kolimátoru, a především snědou pleť. Takže si mě válka nakonec našla. Určitě to byl ňákej zmrd, kterýmu sem v Iráku zabil bráchu. Nebo je vše jinak? Jackovi bušilo srdce, jako by se opět vrátil na bojiště. Musím zavolat 911. Vytáhl mobil a vytočil číslo, jenže síť byla z nějaké důvodu přetížená. Do prdele, povzdechl si a vyrazil zpátky k autu. Opatrně, přičemž se rozhlížel na všechny strany.

                Když už byl skoro u svého džípu, všiml si, že u něj stojí jakýsi muž. Vypadal jako civilista, neměl zbraň a byl k Jackovi otočený zády.

„Hej, vy!“ zakřičel mariňák a puškou mířil na dotyčného.

Muž se otočil.

„Johne?!“ vydechl nevěřícně, „co ty tady, sakra, dě –“ Než to stačil doříci, jeho kamarád vytáhl nůž a s křikem se na něj vrhl.

„Co to –“ Jack vykryl útok zbraní a pažbou dal Johnovi ránu do hlavy. Ten upadl a ihned se pokusil vstát, ale to už na něm klečel mariňák, chvatem mu vypáčil nůž z ruky a dál jej držel tak, aby ho nemohl nijak ohrozit.

„K čertu, co to do tebe, proboha, vjelo?!“

Bývalý kamarád nic neříkal, jen řval a ze všech sil se snažil vymanit z Jackova sevření.

„Johne! Johne! Co to s tebou, do píči, je?!“

Stále žádná odpověď.

„No, jak myslíš,“ řekl mariňák a vší silou praštil oběť pažbou do hlavy. Ta okamžitě upadla do bezvědomí a Jack jí ještě pro jistotu svázal ruce i nohy provazem, který měl v autě. Když tak učinil, naložil Johna do kufru a usedl za volant.

„Ježíši Kriste, co má tohle znamenat,“ zauvažoval nahlas a prsty nervózně bušil do volantu. Znovu zkusil vytočit 911, ale síť byla stále přetížená, takže se nedovolal ani své ženě. Nějakou dobu ještě přemýšlel, než nastartoval auto a pustil si rádio.

                Jakmile to uslyšel, dostal husí kůži. To musí být nějaký sen. Přeladil na další stanici a poté zase na další. Ale ať hrála jakákoliv stanice, na všech bylo to samé. Žádná hudba, jen výzva zabte Jacka Carvera, vysokého svalnatého bloňdáka, příslušníka námořní pěchoty, nacházejícího se pravděpodobně v...

„Proč zrovna já, kurva?!“ Jack přemítal, co má dělat, když v tom uslyšel jakýsi zvuk. Zvuk, jenž by čekal na jiném místě než tady. Ale nezdálo se mu to. Nad jeho autem záhy explodovala jaderná střela, která zabila jak jeho, tak vše v okruhu několika stovek kilometrů.

 

Ale co. Vždyť na ztrátách přece nezáleží. A raket je ještě dost. Jak pro Nováka, tak i pro Nguyena, Násira a další. Dost pro ty, jejichž jména se brzy objeví ve všech rádiích, na webech a v televizích po celém světě, protože všichni k nim cítí nenávist. Pravou… a bezbřehou.

---