A ty mě v tom rytmu miluješ až do smrti až za hrob

neumím analyzovat poezii...buď je nebo není. tady pro mne je. a je plná pohybu...od začátku do konce...udržuje pozornost ale tak nějak bezděčně ...nenuceně. *

Myslím, že za čtení každopádně stojí, za opakované čtení. Mě zarazilo, že volnost, neučesanost, rychlost, co je v tom přítomné, mi nepřipadá "autentické", ale spíš jako program. Volnost jako program. Autenticitu to skoro "provolává". Text je provázaný "obsahem", náladou, dojmem jen tak mimochodného pozorování, zaznamenávání, "jen-tak-ovost" - jako by mohlo něco vzniknout tak snadno. Nevím. Moc v to nevěřím. Myslím, že cesta, jak odtud ven, je podívat se chladněji na tu smršť, na klišé, která v ní vznikla - třeba hned na začátku "jako by vedle sebe plulo / a navzájem se prolínalo / nekonečno duchů / Zevnitř je jiný"

Ale líbí se mi tvé nacházení poezie ve všednosti, to je třeba třetí část, její závěr, ale zase podkopaný tím pompézním začátkem, pláž prostřená k snídani, exotický květ je cítit na kilometr.. mám prostě pocit, jako by tam byly některé věci jen na efekt, ale vím, že tohle říct je neurčité a nemůžu to o nic opřít - jen o to, že mi čtení nepřineslo něco nečekaného, neukázalo tu věc (třeba i blízkou) jinak. Tohle je jakási krása. utvrzování se v jakési kráse. nicméně hledám osobitější moment.

Závěr první části je přesvědčivý. Ve druhé se mi líbí vzduchová kapsle, i když je to "mimo linii", je to osvěžující. konec dvojky od všechno je jak má bejt mi přijde vykonstruovaný a co mohlo být obrazem prožitku, dostalo leda umělé grády. Dál - pod nohama strhává / co krok jeden a ten samej bílej ubrus - tam jsem zbystřila, ale už se to nijak nerozvinulo - vidím tu část hlavně jako sebehledání s mimoděčnými pohledy do okolí, to je samozřejmě nutné, ale zase mi tam chybí něco osobitějšího. To, jak se nahlíží na svět v básni obsažený, mi pořád přijde "obecné", opatrné. Nejvíc se mi líbí asi začátek předposlední části - prsty zvonice kostela - země baroka a smrti

celkově - líbí se mi hledání souvztažnosti v tom světě, hledání komunikace mezi "sebou a tím druhým" ("já" se vlévá do "ty", "já" je svět - v tomto pojetí se dají pochopit i ty "sebestředné" pasáže), je to asi věčné téma - nalezení koloběhu a sebe jako součásti - "ale místy je až moc zdůrazňované: nekonečno duchů -- Muži a ženy co tu žili nebo budou žít / tu běží furt dokola ve smyčce -- Tady je předěl mezi životem a smrtí jasnější / Náhrobky září bílou barvou jako kosti / Naše helmy jsou taky bílý ...

jinak, hezky vyvažuješ místa, kdy pozoruješ okolí, a kdy se obracíš do sebe, a všechno to sléváš v jednu identitu básně - s konzistentním jazykem, s lehkostí plynutí.

Je zábavné báseň číst...líbí.