Analýza formy českého a slovenského haiku

Analýza formy českého a slovenského haiku

Abstrakt:

Poté co jsem jako editor společně s Martinem Krátoškou vydal v květnu 2013 první sborník současného českého a slovenského haiku (Krátoška, Martinec, 2013), následovala série článků o této formě a její manifestací v jazykově českém prostředí. Prozatímním vrcholem mých snah o analýzu formy haiku v České republice a na Slovensku je tento článek, který za použití matematicko-analytických metod shrnuje podobu haiku u nás a zároveň se soustředí na komparaci české a slovenské podoby formy s principiálními rysy původní japonské formy a podobou moderní (s dlouholetou tradicí především v USA).

1 Výsledky analýzy

Analyzováno bylo celkem 157 textů od třiceti autorů, kteří se podíleli na sborníku Míjím se s měsícem (dále jen MSSM). Sborník je prezentován jako reprezentativní, což se projevuje také na věkové skladbě autorů (od 26 do 77 let), z toho 17% autorů ve věku 20 - 29 let, 37% autorů ve věku 30 – 39 let, 17% ve věku 40 – 49 let, 13% ve věku 50-59 let, a 17 % autorů starších 60 let včetně. Počet textů na autora se pohybuje mezi 2 – 7, průměrně 5,2. Průměrný věk autorů je 43,6 let. Předmětem analýzy byly základní principy formy, a to jak původní japonské, tak i moderní euro-americké, genderové zastoupení a genderová specifika, zvláštní pozornost byla věnována tematickým slovům a motivům/obrazům.

1.1 Délka a počet slov

Haiku je typické svou maximální úsporností, výsledkem je mnohdy syntaktická rozkolísanost, ale i úspornost v oblasti ryze gramatické, což potvrzuje Higginson (2009, s. 121), když říká: „Brevity requires that the poet leave out unneeded grammar words and connectives.“[1] Průměrná délka slova (4,9 znaků/slovo) přibližně odpovídá průměru českého uměleckého textu (Těšitelová, 1987, s. 116), ačkoliv i zde je znatelná úspornost, způsobená nejčastěji absencí gramatických koncovek a uváděním substantiv v nominativu v rámci často zastoupených větných ekvivalentů. Na druhou stranu: s ohledem na to, že mnoho textů má podobu srovnatelnou s jedním nebo i více větnými celky (soudě podle počtu V_f), nabízí se srovnání s průměrnou českou větou. Zde je rozdíl markantnější. Zatímco statisticky se česká věta pohybuje v rozmezí 14 – 40 slov (Těšitelová, 1987, s. 141), v haiku je to 8 – 11 slov s průměrem 9 slov/text. Vysvětlit tento jev lze hned dvěma způsoby. Haiku je miniatura, která je v MSSM z 37% podřízena japonskému schématu 5-7-5 slabik v jednotlivých verších, což výrazně limituje její délku. Dále: strukturálně-sémantický požadavek absence soudů a hodnocení, který vyplývá z bašóovské tradice zenem ovlivněného haiku (srov. Martinec, 2013), má vliv na výraznou absenci některých slovních druhů – jako adjektiv a adverbií.[2]

1.2 Základní vymezení formy

Při plánování analýzy bylo v prvé řadě zapotřebí stanovit klíč k tomu, jak adekvátně postihnout formu. Zatímco požadavek strohosti a maximální stručnosti (doprovázený na mnoha místech výraznou eliptičností textu) vyplynul již ze samotného materiálu a nebylo jej tak zapotřebí dále ověřovat (viz výše), jiné kategorie musely být nutně vymezeny. Z porovnání několika teoretických zdrojů (Aitken, 1995; Higginson, Harther, 2009; Líman, 2011) a básnických sbírek a sborníků (Brandi, Maloney, 2005; Kerouac,  2004; Wright, 2012) vyplynulo, že bude zapotřebí zaměřit se jednak na průnik s původní japonskou formou (kigo, kireji, syntaktická specifika, významový přesah, go-šiči-go, zooming, instrumentace textu) a jednak s formou moderní, euro-americkou, která do sebe zčásti vstřebala prvky dřívější poetiky (genitivní metafora, přirovnání, personifikace, 1. osoba sg. a tvary zájmena já). V průběhu analýzy se pak objevila ještě jedna oblast, která vyplývá spíše z vnějších okolností než z kulturního zázemí a který je společná modernímu haiku napříč kontinenty – a tou je motivika města, tzv. městské haiku. Zatímco první skupinu definovaných kategorií by bylo možné označit jako tradiční, druhá je ve formě haiku vnímána jako moderní, někdy též nepatřičná, což ostatně potvrzuje i J. Kerouac ve své definici haiku (Kerouac, 2004, s. x.): „ I propose that the Western Haiku´ simply say a lot in three short lines in any Western language. Above all, a Haiku must be very simple and free of all poetic trickery… “ Zároveň je však znatelná Kerouacova snaha zjednodušit původní japonskou formu, aby mohla fungovat v prostředí západních jazyků, což vede mj. k tzv. free-form haiku a k opuštění schématu 5-7-5 slabik i jiných prvků, a to především za účelem maximálně podpořit významovou rovinu textu.

1.2.1 Kigo

Kigo je tzv. tematické slovo, které v původní japonské podobě haiku mělo za úkol ukotvit text v čase případně prostoru. V japonské kultuře se kigo vázalo na úvodní sloku rengy, tzv. hokku, a hrálo principiální roli. Postupem času ale bývá, především v moderní japonské tvorbě, a zcela jistě mimo Japonsko, kigo vnímáno jako nadbytečné a je často vynecháváno, jak potvrzuje Higginson (2009, s. 91): „Many japaneese haiku poets of early twentieth century grew weary of the requirement for kigo … they pointed out that the season-word lists were artificial … in cityscapes were relatively few manifestations of nature… “ Zatímco v Japonsku tak absence kigo souvisela s proměnou moderního života, v západních literaturách nejvíce souvisela s absencí tradice tematických slovníků a systematického užívání tematických slov vůbec. V MSSM je kigo obsazeno v 37% textů, a to jak celkově, tak i u obou pohlaví. S ohledem na to, že americká haiku nejsou v našem prostředí příliš známá, přikládám tento fakt (kromě výše zmíněných obecných tendencí) spíše skutečnosti, že mnohé překlady haiku z japonštiny buď dílem upouští od kigo, nebo je tematické slovo natolik specifické, že jej nelze bez pomoci slovníku tematických slov dešifrovat. V obou případech haiku nevysílá zcela jasný signál, že by tematické slovo mělo výt nutně obsaženo. Pokud se tematická slova vyskytují, bývá odkaz na roční období nebo konkrétní část roku, značně explicitní. Haiku je nejčastěji přírodní lyrikou a slouží k „předávání zážitku“, slovy J. Reichholdsové (Higginson, Harther, 2009, s. x): „It (haiku) teaches us to build a nest of words to protect our inspiration until a reader can experience it … Haiku are the perfect size for holding our encounters with natural world.“ Bývá tedy psáno nejčastěji v přítomném čase jako záznam současného zážitku a spojení s popisovaným objektem (srov. Martinec, 2013[3]). Nesnadno ověřitelný vztah textu k přítomnému zážitku v MSSM získává podklad právě díky tematickým slovům. Sborník je sestavován v průběhu podzimu a na začátku zimy roku 2012. Ze všech tematických slov se 40% vztahuje k podzimu, 20% k zimě, 15% k létu a 25% k jaru. Výrazná dominance podzimní tématiky jasně ukazuje na propojení tématu díla s časem tvorby. Některá „jarní haiku“ navíc konfrontují jaro a podzim a bylo by je tak možné zařadit do obou kategorií. Rovněž z tabulky, která shrnuje nejfrekventovanější kigo vyplývá, že 4 z 6 přímo a jedno nepřímo se vztahují k podzimu nebo zimě. Velice specifickým podtypem haiku se vztahem ke kigo je tzv. městské haiku, které zobrazuje prostředí města, a tím se vzdaluje od motivů přírodních cyklů a proměn přírody. Logickým je zde tedy předpoklad absence kigo. V celkovém počtu 34 textů s městskou tématikou (22% MSSM) se kigo objevilo pouze u 5, a je tak zastoupeno z 15%, 85% haiku s městskou tematikou kigo neobsahuje, což i ve vztahu k celkovému zastoupení kigo v MSSM (37%) naznačuje značnou absenci tematického slova.

1.2.2 Go-šiči-go

Go-šiči-go, neboli střídání 5, 7 a 5 slabik v jednotlivých verších v Japonsku zřejmě úzce souvisí s buddhismem, ale v literaturách, které používají rytmus, působí jako cizorodý prvek. I přes netypičnost tohoto prvku jej mnoho autorů respektuje, někdy přímo programově (srov. Wright, 2012). Napříč tomu, že moderní překlady profesora Límana ohlašují nové nasměrování, které akcentuje především význam textu, ne jeho formální prvky, ukazuje se, že  propojení haiku a schématu 5-7-5 slabik hraje u českých a slovenských autorů výraznou roli. V MSSM je 74% textů podřízeno tomuto uspořádání. 8% ze zbývajících 26% tvoří texty Košatkové, Koloce a Szpuka, kteří se programově hlásí  k free-form haiku. V ostatních případech se jedná především o snahu vyjádřit význam co nejpřesněji, což si na několika místech vynutí drobnou korekci jinak respektované formy. Výrazné respektování schématu 5-7-5 je jistě podmíněno též kulturně. Například v knize Měsíce, květy (Bašó, 1962) zvolili překladatelé nejen pravidelné rozložení na 5-7-5 slabik, ale navíc se snažili o umělé včlenění rýmového schématu (nejčastěji A-B-A), které se v původní japonské poesii vůbec nevyskytuje. Tato kniha pak byla zpravidla nejčastějším prvním mediátorem mezi japonskou formou haiku a českými básníky.

1.2.3 Kireji

Kireji (slovo-řez) je v japonském haiku nejčastěji signál předělu v textu. Aitken (1995, s. 23) uvádí, že v Bašóově textu Starý rybník má funkci kireji slovo ya na konci prvního verše (v přepisu), které pak v překladu do angličtiny nahrazuje středníkem. Podobně Higginson (2009, s. 102) uvádí: „In effect, the kireji is a sort of sounded, rather than merely written, punctation. It indicates a pause, both rhytmically and grammatically.“ V souhlasu s tím se i v českém a slovenském haiku objevuje kireji nejčastěji jako zlom v textu – naznačený interpunkčním znaménkem. Celkově se požadavek na výskyt kireji v MSSM jeví jako výrazně reflektovaný ze strany autorů. Z celkového počtu 157 textů je kireji zastoupeno ve 105 básních (67%).  V naprosté většině případů je interpunkce nahrazující kireji použita na konci prvního, nebo druhého verše.[4] Kireji v MSSM lze rozlišit, s ohledem na použité prostředky, do tří relativně vyrovnaných skupin. Nejčetnějším případem (36% z celkového výskytu kireji) se jedná o využití interpunkčního znaménka pro zakončení věty (tečka, otazník, vykřičník, apoziopeze). Zde se jedná o případ, kdy na sebe obrazy v jednotlivých verších navazují volně. Typickým příkladem je text J. Zemana (Krátoška, Martinec, 2013, s. 176):  Podzim. Večer. Sám. / Kam se jen poděl kocour / z dob mého dětství? Dalších 34% celkového výskytu kireji pokrývá použití pomlčky nebo dvojtečky, a to vždy se stejným záměrem – rozvinout, vysvětlit nebo interpretovat úvodní obraz. Příkladem může být text M. Müllera (Krátoška, Martinec, 2013, s. 119): Podivná stopa – / na novém sněhu vítr / honí suchý list. Posledním typem (30% celkového výskytu kireji) je implicitní vyjádření textového zlomu (chcete-li, interpunkce), a to v textech, které jinak interpunkci nevyužívají. Nejčastěji se jedná opět o záměr vysvětlit, interpretovat nebo rozvést vstupní obraz, tedy kategorii významově shodnou s případy, kdy je pro kireji využita pomlčka, např. v básni  Z. Konopáskové (Krátoška, Martinec, 2013, s. 67): Ticho před búrkou / po hladině kĺže tieň / vel´kého dravca. Zde je i při absenci interpunkčních znamének zřejmé, že první verš je od ostatních dvou oddělen pomlčkou. Celkově se kireji ukazuje v MSSM jako jeden ze stěžejních výstavbových prvků a je ho vhodně užíváno pro zvýšení dynamičnosti textu.

1.2.4 Syntaktická specifika

Pro haiku, s ohledem na autorskou snahu o maximální stručnost, je typická specifická práce se syntaxí, případně též morfologií. Tento jev se přenáší z japonských textů rovněž do západních literatur. Je natolik častý, že Higginson (2009, s. 104) konstatuje: „Haiku often omit features of normal grammar, such as complete sentences and complicated verb endings.“ Termínem complete sentences označuje Higginson větu s oběma členy základní skladební dvojice. V prostředí anglického jazyka přitom nevyjádřený subjekt komplikuje interpretaci věty mnohem výrazněji nežli ve flektivní češtině. Například v Kerouacově textu (2004, s. 32): „Evening comming – / The office girl / unloosing her scarf.“ Vynecháním tvaru 3. os. sg. slovesa to be z první části textu dojde k vytvoření nesnadno přeložitelné jazykové hříčky, není totiž zcela zřejmé, zda první verš přeložit jako: přichází/nastává večer, nebo: večerní příchod. Podobný postup, kdy jsou vynechávány části predikátů, případně subjekty, je pro anglo-americké haiku typický. V českých a slovenských textech se nejčastěji objevuje větný ekvivalent, nebo jen vstupní obraz – např. v podobě slovního spojení. Syntaktická rozkolísanost za účelem maximální úspory projevu a zároveň se skrytou intencí vytvořit pole pro vícerou interpretaci textu se objevuje v 55% textů MSSM. V ostatních případech se jedná buď o jednu výpověď s kompletní skladební dvojicí, nebo o více vět se subjektem a predikátem (nejčastěji 2, výjimečně 3). Případ, kdy je záměrem úspornost projevu najdeme v textu P. Beneše (Krátoška, Martinec, 2013, s. 13): „ Na hřebeni stojím. / za sebou údolí, / před sebou další.“ Zde je zřetelné, že vynechání predikátu nepůsobí interpretační potíže, druhá část textu získává, s ohledem syntax, podobu, kterou známe z přísloví, a zároveň není problematické chápat ji jako rozvinutí první věty s nevyjádřeným subjektem v 1. os. sg. Mezi poměrně časté případy patří ty, kdy uspořádání výpovědi záměrně umožňuje (vynucuje si) více interpretací, jako v textu V. Erbana (Krátoška, Martinec, 2013, s. 53): „hozená mince/ ještě se blýskne slunce/ než klesne ke dnu.“ Vágní výpovědní hodnota koncovky predikátu, resp. gramatická homonymie, umožňuje záměnu subjektů. Naopak velice specifickými případy jsou využití mezer (mezi slovy nebo i uvnitř slova) pro zvýraznění plynutí textu/přednesu. V prvním případě (funkční využití mezer mezi slovy) se jedná o tradiční západní poesie, který se ale v českých a slovenských textech haiku nevyskytuje často. Specifičtějším projevem autorské invence je využití (uměle vytvořených) mezer uprostřed slova. Příkladem je text I. Košatkové (Krátoška, Martinec, 2013, s. 81): „Přes poledne / v antikvariátu / jen  ky va dlo  hodin“.

1.2.5 Významový přesah

Jedná se z hlediska haiku o stěžejní prvek sémantické výstavby textu. Zatímco Bašóovo haiku sdělovalo nejčastěji poučení směřující do oblasti zen-buddhizmu, Issovy texty učily čtenáře obecnou solidaritu s malými a bezbrannými tvory a bytostmi, české a slovenské texty jsou z hlediska významového přesahu rozmanité. Rozmanité jsou i prostředky, jimiž autoři významového přesahu docilují. Objevuje se využívání kulturní symboliky, aluze na jiná literární díla nebo okolnosti, spíše výjimečně pak jinotaj. Alegorický postup je netypický proto, že cílem haiku je předat konkrétní zážitek vyplývající nejčastěji z konfrontace s určitým přírodním jevem. Jinotaj využívá v jednom ze svých textů například J. Dědeček (Krátoška, Martinec, 2013, s. 36): „zvolna se měním / v hrůze před rozedněním / tichounce vyji“. Celkově je významový přesah, i s ohledem na požadavek výskytu tohoto jevu ze strany obou editorů, zastoupen v MSSM u 86% textů. Zbylých 14 procent jsou texty, které chápou formu haiku velice volně jako prostředek pro sdělování „gnómického moudra“ (například některé básně M. Čepelky). Druhým případem jsou výjimečně se vyskytující texty, které jsou vystavěny pouze na obraze nebo metafoře.

1.2.6 Instrumentace a zooming

Instrumentace textu je velice častá u japonského haiku, kde se (v přepisu) často opakují celé slabiky nebo i větší úseky textu. Instrumentace je zde vnímána jako přirozený prvek zřejmě i proto, že s ohledem na povahu jazyka japonština nevytváří rýmy. V českých a slovenských textech se texty vytvářené tímto způsobem výrazně nevyskytují. Hlavním důvodem je zřejmě náročnost sjednocení požadavků, které klade už tak náročná forma (např. v oblasti sémantické) a instrumentace. Nejčastějším je opakování celých slov, jako u H. Martinezové (Krátoška, Martinec, 2013, s. 113): „mezi řádky slov / ticho ticho ticho … a / chroustání myší. Objevuje se též hlásková instrumentace, a to nejčastěji u lyrických textů ovlivněných impresionismem (některá básně H. Martinezové, a texty J. Čampulky). Celkově je instrumentace uplatněna u 37% textů. Zooming, neboli přiblížení/oddálení pohledu pozorovatele (raději než lyrického subjektu), je opět postup převzatý z japonské tradice, který výrazně souvisí se soustředěním se na detail. V textech MSSM je uplatněn u 54% básní. Někteří autoři se přitom tohoto postupu drží téměř programově, např. Z. Konopásková, v jejíchž textech je zooming zohledněn vždy – jedná se buď o zoom in, jako (Krátoška, Martinec, 2013, s. 68): „Nočná hladina / zrkadlí svetlá města / – za mostom tma“, nebo o zoom out (Krátoška, Martinec, 2013, s.  69): „Plamienky sviečok / a tlmený šepot – / cintorín ožil.“

1.2.7 Genitivní metafora, personifikace, přirovnání

Navzdory zřetelnému vzkazu J. Kerouaca euro-americkým autorům: „No poetic trickery“(viz výše), se v českém i slovenském haiku místy objevují prvky jako je genitivní metafora, přirovnání nebo personifikace. Zkráceně řečeno: Metafora je pro klasické haiku nepřijatelná, protože narušuje princip jednoduchosti vyjádření, zároveň často vnáší hodnotící stanovisko, ze stejného důvodu je nepřijatelné přirovnání, tím, že srovnává, vynáší o srovnávaných soud. Personifikace se pak prohřešuje proti pravidlu, že by autor haiku měl být pozorovatelem, který vytváří popis viděného/zažitého. Je to právě jednoduchost vyjádření a použití běžné slovní zásoby, které nutí autory haiku se těchto prostředků vzdát. Ve svých vyjádřeních pak někteří autoři přiznávají, že jim haiku umožnilo zbavit se tradičních klišé a lépe se soustředit na konkrétní detail. Příkladem preciznosti, výrazové jednoduchosti a významové hloubky je text P. Hartherové (Martinec, 2013b): „svatební den – / zapínám šaty své dcery /    tak pomalu“, nebo text K. Soustružníkové (Krátoška, Martinec, 2013, s. 133): „ „Už jenom kousek!“ / Po žebříku šplhají / břečťan a chlapec.“ V MSSM bylo editorským záměrem jednak reflektovat českou a slovenskou scénu na poli haiku, ale zároveň vytvořit reprezentativní výběr, který by mohl být inspirací dalším autorům – proto se například genitivní metafora takřka nevyskytuje. Zatímco genitivní metafora je zastoupena v 10% textů, přirovnání se vyskytuje v 6% básní MSSM. Texty, které by genitivní metaforu a přirovnání obsahovaly, byly buď dílem editorsky vyčleněny, nebo v rámci auto-korekce a autorského záměru vůbec nevznikly. Svědčí to mj. o tom, že genitivní metafora a přirovnání jsou obecně chápány jako prvky neslučitelné s formou haiku. Více je zastoupena pouze personifikace (25%), téměř nikdy se však nejedná o personifikaci zvířat, ale spíše o vytvoření základní skladební dvojice, v níž je neživý subjekt spojen se slovesem označujícím lidskou činnost.

1.3 Obrazy a haiku (tab. 2)

Báseň haiku je nejčastěji vystavěna tak, že jsou v ní konfrontovány nebo jinak k sobě vztaženy dva obrazy[5] (nebo více obrazů, ale v miniatuře typu haiku se nejčastěji jedná o dva stěžejní obrazy). O tom mluví obecně též Higginson (2009, s. 170), když říká: „One of the powers of poetry, of haiku especially, is to create emotions by connecting two or more images together in new and strange ways.“ Zajímalo mne proto, zda jsou i české a slovenské texty vystaveny na konfrontaci (odpozorovaných) obrazů, což je jedním z rysů japonského haiku (viz pozn. č. 3). Celkem je v MSSM 95% textů vystavěných na obrazu/obrazech a 5% textů (zpravidla abstraktních), které obraz neobsahují. Sepětí viděného a zaznamenaného je tedy velice výrazné. Četnost obrazů na text je v MSSM průměrně 1,8 (v rozmezí 0-3 obrazy u konkrétních básní). Tabulka 2 ukazuje nejčastěji používané obrazy a jejich procentuální zastoupení v celkovém počtu obrazů v MSSM.

1.4 Genderové hledisko (tab. 3)

Posledním bodem je porovnání tvorby autorů a autorek v MSSM. Z přiložené tabulky 3 jasně vyplývá, že zatímco autorky se mnohem více drží tradiční formy, autoři vytvářejí texty, které jsou na původní

formě nezávislejší. Kromě kigo, které muži i ženy používají ve stejné míře, o tom svědčí všechny prvky. Nejmarkantnější rozdíly jsou například v použití 1. os. sg. Zatímco statistiky v tabulce 3 konstatují stav ve vztahu k celku MSSM, pokud se zaměříme specificky na oblast textů, v nichž je použita 1. os. sg., jsou výsledky následující: celkem 44 textů, z toho muži 89%, ženy 11%. Podobné markantní rozdíly jsou v užití genitivní metafory (75% muži, 25% ženy) a personifikace (78% muži, 22% ženy).

                Literatura:

AITKEN, R.: Vlna zenu. [A zen wave.] Praha: Pragma 1995. 181 s.

BRANDI, J.: The unswept path: contemporary american haiku. Buffalo: White Pine Press 2005. 221 s.

ČERVENKA, M.: Pohledy zblízka: zvuk, význam, obraz: poetika literárního díla 20. století. [Close look: sound, meaning and picture: poetics of 21. century literary piece.] Praha: Torst 2002. 586 s.

HIGGINSON, W., HARTER, P.: The haiku handbook. Tokyo: Kodansha International 2009. 331 s.

KEROUAC, J.: Book of haikus. London: Enitharmon press 2004. 200 s.

KRÁTOŠKA, M., MARTINEC, P.: Míjím se s měsícem. [I am passing the moon.] Praha: DharmaGaia 2013. 181 s.

LÍMAN, A.: Chrám plný květů. [The temple full of flowers.] Praha: DharmaGaia 2011. 340 s.

LÍMAN, A.: Pár much a já. [Few flies and me.] Praha: DharmaGaia 1996. 135 s.

MARTINEC, P.: Míjení (s) haiku. [Passing haiku.] In: Kulturní noviny, 2013, č. 24. [Cit. 2013-10-10.] Dostupné na internetu: <http://www.kulturni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/archiv/online/2013/24-2013/mijeni-(s)-haiku>

TĚŠITELOVÁ, M.: Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce. [Frequency of words, word cathegories and shapes in czech language.] Praha : SPN 1961. 585 s.

TĚŠITELOVÁ, M.: Kvantitativní charakteristiky současné češtiny. [Quantitative characteristics of contemporary czech language.] Praha : Academia 1985. 249 s.

TĚŠITELOVÁ, M.: Kvantitativní lingvistika. [Quantitative linguistics.] Praha : SPN 1977. 187 s.

TĚŠITELOVÁ, M.: O češtině v číslech. [Czech language in numbers.] Praha : Academia 1987. 205 s.