Zdánlivě

A první mé slovo 
bylo déšť
velké slzy kaluží se dnes tak brzy
chvěly kruhy neviditelných kapek
jakoby miliony vodoměrek tančily 
rychle jako my 
svůj poslední tanec před policejní hodinou tak
abychom se stihli dohodnout na noci
jakási žena si svítila cigaretou na cestu a venčila psa
ztraceného v temnotách
a s Ariadninou nití vodítka v ruce 
šla labyrintu vstříc   
to ze stromů pršelo listí 
a domy se stěnami z ticha 
s reliktním zářením včerejších lamp v oknech
zhasínané po paměti jako stisknutím spouště revolveru
s projektily tmy u spánku
stály mlčky jako nad hrobem 
kterým je každé ranní město 
Bůh je 
vzpomněl jsem si
a na chvíli jsem nastavil tvář dešti 
jež mne omyl od zbytečných slov
s nimiž se jindy ptám po smyslu 
nebo po cíli mých cest 
abych poprvé pochopil, že vzdálenosti 
jsou v rozpínajícím se vesmíru samozřejmostí
a tak 
ani já 
nemusím každou noc
dosáhnout tvých rtů 
i když zdánlivě
jsi blíž než světlo z Andromed