Plamen hvězd

Llandoverský kraj sužuje cosi zlého. Ztrácí se dobytek a umírají lidé. Vyšetřit tajemná umrtí přichází kapitán Bran Dubhley. Co najde?

Rok 1545, Velká Británie, Wales, hrabství Carmarthenshire

 

Kapitola 1.

 

            Den ještě nezačal, jen na východě trochu zesvětlala obloha. Bylo kalné ráno, plné mlhy a chmurných předzvěstí. V noci trochu sprchlo a nyní panovalo poměrné chladno, když na nádvoří hradu Llandovery zaklapala kopyta.

„Lepší zůstat v posteli,“ zabručel Bran, když vyváděl ze stáje svého mohutného hnědáka a za krk mu spadla velká studená kapka vody.

            Na hlavu si nasadil šedý plstěný širák. Bran byl muž věku kolem čtyřiceti pěti let. Jeho statná postava byla vysoká šest stop a dva palce. Měl po lopatky dlouhé, již notně prošedivělé černé vlasy, pěstěnou bradku a knír. Kouřově šedé oči hleděly na svět z opáleného, větrem ošlehaného obličeje.

            Na sobě měl vysoké kožené boty, kalhoty ze silného plátna temně šedé barvy, bílou košili s límečkem a kožený kabátec. Přes ramena mu splýval silný vlněný plášť, který už před mnoha lety vyšel z módy. Na opasku visel v kožené pochvě meč s dýkou a několik měšců, které obsahovaly kule a další drobnosti, jež potřeboval každý muž.  Další jeho zbraní byla krátká pistole a na sedle zavěšená mušketa. Vyskočil do sedla, pobídl koně a zamířil k bráně, která byla v tuhle brzkou hodinu zavřená.

„Dobrý jitro, kapitáne. Dneska jste vstal brzy,“ poznamenal jeden ze strážných.

„Nevidim na něm nic dobrýho. Ty jo?“ zavrčel Bran na vojáka.

„Nó,…,“ protáhl zamyšleně strážný.

„Nemel a otevři tu bránu,“ vyštěkl jezdec.

„Rozkaz, kapitáne. Tak pohni,“ houkl strážný na svého druha a brzy už byla brána dokořán.

„Kapitáne, ještě jedna věc. Kam jste se vydal takhle brzy a ještě jako kdybyste chtěl vyjet proti celé armádě?“

            Bran na něj pohlédl s ostrou poznámkou na jazyku, ale zarazil se. Tihle dva vojáci strávili celou noc venku v téhle slotě a nyní si chtěli trochu promluvit se svým nadřízeným a přítelem ve zbrani. Přeci jen, propili spolu nejednu noc a nesloužili spolu pár dní. Ostří jeho tónu se otupilo, když znovu promluvil.

„Včera, ten chlap co jste mi ho přivedli, mluvil o tom, že se jim ve vesnici neustále ztrácí dobytek a prý se ztratilo i několik lidí. Není to poprvé, co se to stalo, aspoň dle zpráv, které napsal tamní starosta. Sám pán o to projevil zájem a vyslal mě to prošetřit.“

„Co jsem slyšel já, lidé si šeptají o tom, že mezi nimi řádí vlkodlak nebo něco podobného,“ poznamenal druhý strážný.

„Nebuďte směšný, vojáku. Vlkodlak? To jsou povídačky na strašení malých dětí,“ zasmál se Bran strážnému, který zrudl výsměchem nadřízeného.

„Teď mi uhněte. Do té vesnice to je půl dne jízdy a v tomhle vlhkém počasí nechci v sedle trávit víc času než je nutné.“

„Tak tedy šťastnou cestu a dobře pořiďte, kapitáne.“

„Díky, mládenci. Až vám skončí služba, dejte si něco na mě,“ odvětil Bran a každému z nich podal stříbrňák.

„Díky,“ zvolali šťastně vojáci a tváře jim zářily jako lucerničky.

            Bran pobídl svého hnědáka a vyrazil. Cesta mu ubíhala poměrně rychle. Když konečně vysvitlo slunce, vítr rozfoukal mlhu a v krajině prosvícené hřejivými paprsky se jelo lépe. Netrvalo dlouho a sundal si plášť, který pak přivázal k sedlu.

            Krátce po poledni opravdu dorazil do vesnice. Tvořilo ji několik roubených domků, kostelík, hospoda a pár statků. Okolní krajina byla plná polí a pastvin, kde se popásal dobytek a na ulicích se proháněly děti, psi a slepice.

            Zastavil před hospodou, zavedl koně do maštale, kde jej za pár měďáků přenechal pacholkovi, ať se o něj postará, a vstoupil do krčmy. Vybral si stůl stojící v rohu a usadil se zády ke stěně. Rozhlédl se okolo sebe. Bylo tu poměrně čisto a vzduchem voněla pečeně, čerstvý chléb a pivo. I s ním tu bylo pět lidí. Záhy k němu přispěchal štíhlý muž středního věku v obnošeném oděvu.

„Přejete si, pane?“ otázal se zdvořile.

„Něco k jídlu a pití. Později snad i nějaké místo na přespání a nějaké informace.“

„Máme vepřovou či skopovou pečeni, sýr, chléb, máslo a pivo. Přespat můžete ve stáji.  A co myslíte těmi informacemi?“

„Dejte mi, prosím, od každého kousek a džbán piva. Strávil jsem půl dne v sedle a mám hlad jako vlk. Přišel jsem zjistit, kdo nebo co vám tu zabíjí dobytek a proč se vám tu ztrácí děti.“

            Hostinský pobledl a zamrkal. Rychle se však uklidnil a přikývl: „Jistě pane, hned to tu bude.“ S těmi slovy štíhlý muž odběhl.

            Netrvalo dlouho a děvečka mu přinesla talíř plný masa, máslem namazané krajíce chleba, kus sýra a džbán napěněného piva. Bran si zhluboka zavdal ze džbánu a povzdechl si. Tohle bylo pivo, jak má být. Husté, řízné a studené. S dravčí chutí se pustil do jídla. Záhy talíř vyprázdnil a spokojeně funěl.

            Dopřál si ještě džbán piva a než jej dopil, hostinec se vyprázdnil. Mávnutím ruky přivolal hostinského a ten k němu přiběhl víc než ochotně. Kapitán si jej změřil pohledem.

„Příteli, je na čase si trochu promluvit,“ pronesl tichým hlasem.

„Promluvit? A o čem, pane?“ nechápal.

„Nehraj si na hlupáka! O tom, kdo vám tu zabíjí dobytek a proč se ztratily ty děcka!“ vyštěkl Bran vztekle. Neměl příliš trpělivosti s hlupáky.

„O tom já nic nevím. Promluvte si se starostou nebo se večer stavte tady, až chlapi vrátí z práce.“

„Ptám se tebe! V hospodě se toho vždycky semele, tak mi neříkej, že nic nevíš.“

            S těmi slovy Bran chytil hostinského za košili a přitáhl si jej blíž.

„Každý hospodský je hotová studnice informací, tak mluv. Jestli to k něčemu bude, dobře zaplatím.“

            Na stole zacinkaly mince. Hostinský si olízl rty a jeho modré, vodnaté oči zatěkaly pohledem z hromádky mincí na zlostí stažený obličej jeho jediného hosta a zpátky.

„Je mi líto, pane. Já nic nevím. Promluvte si se starostou nebo večer s chlapama. Já nic nevím,“ pronesl po chvíli ticha.

            Bran znechuceně zavrčel a pustil krčmáře. Ten chlap něco věděl, tím si byl jistý, ale byl rozhodnutý mlčet. Tady se nic nedozví. Musí to zkusit jinde.

„Kde najdu starostu?“

„Největší kamenný dům naproti kostelu. To nemůžete minout.“ Hostinský vypadal nyní klidněji.

„Děkuju. Tady je za útratu, povzdechl si Bran a hostinskému podal dva šilinky.

            Shrábl zbylé mince, strčil je do měšce a vstal. Ani jeden z nich si nevšiml postavy, která celou dobu stála u okna a nyní zmizela. Kapitán vyšel ven a rozhlédl se. Okamžitě spatřil velký dům postavený z kamene, který stál naproti malému úhlednému kostelíku. Rázným krokem se k němu vydal a záhy zabušil na dveře.

            Chvíli se nic nedělo, tak zabušil znovu. Teprve pak se z domu ozvaly kroky a dveře se otevřely. V nich stál starý muž, měl krátké bílé vlasy a neupravený plnovous. Jeho oblečení nebylo podle poslední módy, ale vypadalo udržovaně.

„Co tu chcete, mladíku?“

„Hledám starostu. To jste vy?“

„Jo. A kdo ráčíte být a co tu chcete? Trocha slušného vychování by neškodila.“

„Promiňte. Jmenuji se Bran Dubhley, jsem kapitán stráže pána hradu Llandovery. Můj pán, sir Neirien, mě sem vyslal vyšetřit ztráty na dobytku a ty ztracené děti, o kterých jste psal ve svých listech.“

„Kapitán Dubhley. Pojďte dál, promluvíme si uvnitř. Nikdy nevíte, kdo poslouchá.“

            Muž ustoupil, aby Bran mohl vejít. Starosta zavřel dveře a odvedl návštěvníka do světnice. Byla to poměrně velká místnost, zařízená pohodlně a prakticky. Vonělo tu koření, bylinky, čerstvá pečeně a hořící dřevo v ohništi.

„Jmenuji se Sawyl. Dáte si něco? Posaďte se, jen se posaďte. Člověku se líp mluví, když pohodlně sedí,“ pronesl starosta.

„Ne, děkuji. Před chvílí jsem odešel z hostince.“

„Ani pohárek uisge?“

„Tak té neodolám,“ zasmál se Bran.

„Myslel jsem si to. Správný Walesan neodolá pořádné uisge,“ přikývl Sawyl a nalil do dvou hliněných pohárků zlatavou tekutinu. Když se Bran napil, zasténal blahem.

„Tak ta je, panečku.“

„Jistě, dvacetiletá. Já moc nepiju a nemám příliš důležitých návštěv, takže…“

„Rozumím,“ přikývl se smíchem kapitán a pokračoval: „Můžeme si nyní promluvit?“

„O tom dobytku a těch dětech? Jistě.“

„Siru Neirienu jste poslal několik dopisů a včera dokonce posla s prosbou o pomoc. Co se tu děje? Vlci? Lapkové?“

„Víte, kapitáne, tohle je zvláštní kraj. Starý. Opředený mýty. Oba jsme potomci původních obyvatel této země. Známe tuto zemi. Dobytek se tu ztrácel odjakživa. Vlci, medvědi, zloději dobytka a ví bůh kdo ještě. Vlci jsou na pokraji vyhubení, medvědi tu již nežijí a se zloději či tuláky tu moc problémů nemáme.

Lidi se ztráceli, ztrácejí a budou ztrácet. Nejhorší je, že nejčastěji to postihuje děti. Naši budoucnost. Dneska ráno jsme pohřešili jednoho z našich nejlepších mužů. Chtěl na to přijít, a proto se předevčírem vydal sám na severní pastviny a ještě se nevrátil. Lidé se začínají bát.“

„Co si myslíte, že to způsobuje? Kdo za tím stojí?“

„Možná houf vlků nebo toulavých psisek. Může to být i banda lapků, kteří za sebou umí zametat stopy. Lidé si šeptají o vlkodlacích a jiných bytostech skrývajících se ve tmách. Znáte přeci staré příběhy. Málokdo na ně věří, ale říká se, že jsou založeny na pravdě.

            Popravdě, ztráty dobytka tady utrpěl každý, kdo nějaký chová. Je jedno, zda jde o ovce, krávy nebo prasata. Minimálně jednou týdně se kus dva ztratí. Pokud se ho majitel vydá hledat, většinou najde jen ohlodané kosti. Z těch dětí jsme ale nenalezli nic. Zkuste se zeptat chlapů v hospodě, možná vám poví víc. Teď jděte.“

            Sawyl vypadal unaveně a byl pobledlý. Bran přikývl, dopil svou uisge a s krátkým rozloučením odešel. Venku se zhluboka nadechl a pohlédl na oblohu, kde se honily mraky. Nu, moc se toho nedozvěděl. Vlkodlaci a jiné příšery. Zavrtěl hlavou. Nesmysly. Kdo by na to věřil?

            Zamyšleně se vydal návsí dolů. Opustil vesnici a po půlhodině chůze došel ke kamennému můstku, jenž překlenoval široký potok. Voda tu tekla poměrně rychle a na kamenech vesele zurčela. V tůni kousek od mostu se honili pstruzi a ve slunečních paprscích házeli stříbrné a zlaté odlesky.

            Chvíli na ně hleděl, pak se odvrátil od podívané, kterou mu ryby nabízely, a opřel se zády o kamenné zábradlí. Nechal chladný vítr, aby mu ovíval tvář a hrál si s jeho vlasy. Hleděl na mraky a přemýšlel.  

            Zásadně odmítal existenci nějakých mytických tvorů. Jeho vojenská, prakticky zaměřená mysl, odmítala cokoli nadpřirozeného. Ani v boha příliš nevěřil. Lapkové? Ti by neunášeli děti, a pokud ano, tak za výkupné, ale hostinský a starosta se o tom nezmínili. A z dobytka by se nenašla jen hromádka ohlodaných kostí. Možná nepotřebné vnitřnosti nebo nepoživatelné kusy těla, jako rohy a kopyta. Vlci nebo psi? Ti by to být mohli, dobytek i děti by pro ně byli snadnou kořistí, ale i z těch dětí by se našlo aspoň něco. Kusy oblečení, část těla, zkrátka něco. A co ten chlap, o kterém mluvil starosta? Že by se jen zapomněl s nějakou dívčinou nebo lahví něčeho ostrého? Bran zavrtěl hlavou. Chlap, který má cíl, se nenechá jen tak rozptýlit.

Na můstku stál až do večera, ale nic kloudného jej nenapadlo. Když začalo ubývat světla a ochladilo se, vydal se pomalým krokem k vesnici. Nají se a přeci jen si bude muset promluvit s místními.

Už zdaleka bylo slyšet z hostince hlučení hlasů. Otevřel dveře a vstoupil. Na okamžik celé osazenstvo ztichlo, jak se každý otočil na nově příchozího. Všechny rychle přelétl pohledem. Jeden stůl, ten úplně poslední v rohu, byl volný. To Branovi úplně vyhovovalo. Došel k němu a posadil se. Poté se živé rozhovory znovu rozproudily.

Mávl na hostinského, a když k němu přišel, chytil jej za ruku a zasyčel: „Tak kdo toho ví nejvíc?“

„Já… já… nevím, pane. Nezajímám se o to, o čem se tu lidi baví,“ vykoktal poděšeně hostinský a rychle se rozhlédl okolo sebe.

„Dobrá tedy. Přines mi něco k jídlu.“

„Dobře, pane. To co jste měl v poledne?“

„Třeba.“

            Hostinský odspěchal pryč, aby mohl obsloužit další hosty. Bran se pohodlně usadil a zpod svého širáku pozoroval zdejší osazenstvo. Místní byli velcí, silní, oblečeni do prostých, obnošených šatů tvrdě pracujících lidí. Nevšiml si ničeho zvláštního. Bavili se mezi sebou o úrodě, dobytku a probírali nejnovější drby. Pak padla zmínka o ztracených dětech.

Celá hospoda ztichla a Bran zbystřil. Tohle bylo přesně to, na co čekal. Teď má šanci se něco dozvědět. Vstal a ostře hvízdl. Okamžitě se k němu obrátili s částečně nechápavým a částečně zvědavým výrazem v očích. Ten se však záhy začal měnit ve vztek a nenávist. Uvědomil si, že pokud něco neřekne nebo naopak řekne něco špatně, potáže se se zlou.

„Poslouchejte, chlapi. Zaslechl jsem tady poznámku o tom, že se vám tu ztratilo několik dětí. Můžete mi o tom říci něco víc?“

„Co tě to zajímá, cizinče?“ zvolal vysoký mohutný zrzek.

„Zajímá mě to proto, že mě sem vyslal sir Neirien, abych to vyšetřil. Pán se zajímá o to, co se děje na jeho panství, i když se vám může zdát, že to tak není.“

„Cha a to ti máme uvěřit? Kdy pro nás celej sir Neirien kdy hnul prstem, co?“ zvolal jiný pořízek s vlasy barvy slámy.

„Hýbe jím právě teď!“

„A ty seš vlastně kdo?!“

„Já jsem kapitán Bran Dubhley. Váš starosta poslal siru Neirienu několik dopisů a včera i posla s prosbou o pomoc. Tak jsem tu.“

„Bran… Dubhley? Ten šermíř?“ užasle zvolal jeden z mužů.

„Ano, přesně ten,“ přitakal Bran a uklonil se. Oči však z mužů nespustil. Vycítil, že nálada mužů se změnila, když se představil, ale stále jim nedůvěřoval. Byl poměrně známý svým šermířským uměním a tím, že zachránil několik obyčejných lidí z rukou lapků a teď na to sázel.

„Tak co, chlapi? Víte o tom něco?“

„Stalo se to vždycky uprostřed noci nebo těsně nad ránem,“ pronesl ten se slámovými vlasy.

„A ty děcka? To se stalo taky uprostřed noci nebo nad ránem?“ zeptal se Bran.

„Ne, to ne. Děcka, co se večer opozdila ze svých her na lukách nebo v lese, se už nevrátila,“ řekl zrzek, který promluvil první.

„Našli jste nějaké stopy nebo něco takovýho? Cokoli, sebemenší drobnost, která by prozradila něco víc?“

„Myslím, že jsem u svýho nejlepšího bejka, kterého mi zabili, viděl veliký vlčí stopy,“ vykřikl jiný muž.

„Vlčí stopy? Jak velký?“

„Skoro jako moje dlaň.“

            To musel být pořádnej vlk, pomyslel si Bran a zahleděl se na vlastní dlaň a snažil se představit vlka, co zanechává takovýhle stopy. Než stačil položit další otázku, rozletěly se dveře a v nich stál bledý muž.

„Našli jsme ho! Našli jsme ho!“ vykřikl hlasem, ve kterém doznívala prožitá hrůza.

„Koho jste našli?“ zeptal se Bran, i když to tušil.

„Williama Pryderiho.“

            Hostincem zaznělo plno překvapených výkřiků.

„Kde jste ho našli? Na severní pastvině?“

„Jo, jak to ale víš? Kdo vlastně jsi?“ ptal se překvapeně muž. Potvrdil tak Branovu domněnku.   

„Jsem Bran Dubhley. Trochu jsem tu mluvil s chlapama. Odveď nás tam. Doufám, že jste s ničím nehýbali.“

„Ne. Je ve strašném stavu.“

„Veď nás!“ vyštěkl Bran a vystrčil chlapa ven. Za nimi se vyhrnulo celé osazenstvo hostince. Třicet mužů vyrazilo zjistit, co se stalo jejich sousedovi.

            K severní pastvině to měli dvě míle lehkým terénem a počasí jim přálo. Došli tam za půl hodiny. Mnoho mužů neslo pochodně, jimiž si svítili na cestu. Když konečně byli u cíle, již zdáli viděli několik pochodní, které označovaly místo, kde byl nalezen ztracený muž.

„Hej, stůjte, stůjte!“ zvolal Bran hlasitě.

„Proč?“ odvětil jeden z mužů vztekle. Ozvalo se ještě pár rozhořčených dotazů, skupina však zastavila.

„Nechcete přece zničit stopy, které by mohly vést k dopadení viníka. Počkáme do rána, až bude světlo. Kdo chce, může se vrátit domů, jinak hlídky po třech mužích. Střídání každé dvě hodiny. K tomu místu,“ ukázal na beztvarou hromádku mezi několika loučemi, „se nikdo nepřiblíží.“

            Mnozí brblali a někteří se sebrali a odešli zpět do vesnice. Brzy ráno museli jít do práce, aby uživili sebe a své rodiny. Ti co zůstali, se uložili ke spánku, kromě trojice, jež si vzala první hlídku. Noc uběhla klidně.

*********

            Na vysočině, v hlubokém hvozdu stála malá lovecká chata. V ní se nacházeli tři muži. Všichni vysocí, se širokými rameny a svalnatí. Jejich oblečení bylo poměrně slušné. Nebýt tmy, bylo by zřetelné, že dva z nich jsou zrzci a jeden z nich, ten největší, je hnědovlasý.

„Co kapitán?“ zeptal se hnědovlasý hlubokým hlasem.

„Pátrá po zabijákovi,“ odvětil zrzek, který z nich byl nejmenší a nosil huňatý knír.

„Daří se mu?“

„Moc ne. Místní nechtějí příliš mluvit.“

„Dobře dělají. A ten zabiják?“

„Odpadlík. Je sám.“

„Najděte ho a zabijte. Než se potká s Branem.“

„Pátráme po něm, ale bez výsledku. Umí mistrovsky skrývat své stopy. Co s kapitánem?“

            Hnědovlasý se zamyslel. Po chvíli ticha se poškrábal ve strništi a zamyšleně pronesl: „Toho nechte být. Maximálně mu pohrozte. Nechci žádná těla. Tohle není nějaký sedlák. Je to voják ze stráže šlechtice. Nechci, aby se tu motala celá armáda.“

„Jistě. Žádná těla,“ přikývli oba zrzci.

„Jděte,“ poručil hnědovlasý hlasem, jenž nesnesl odporu.

„A dohlédněte na kapitána.“

            Pak se lesem neslyšně mihly tři stíny.

*********

            Když konečně vyšlo slunce, ztuhlí a prochladlí vesničané se probouzeli. Bran je pozoroval se skrytým pobavením. Sám byl vzhůru už nejméně hodinu. Teď, když už většina mužů byla vzhůru, mohli prozkoumat místo činu.

            Jakmile se však Bran a dva vybraní muži přiblížili k mrtvému, odvrátili se. Kapitán prošel již několika bitvami, kde spatřil ohavné věci, ale tohle překonávalo vše, co kdy viděl. Ožrané ruce a nohy. Pravá paže utržená od trupu v rameni. Rozervané břicho a kusy vnitřností roztahané po okolí. Svaly a kůže v cárech odtržené od těla. Hlava okousaná k nepoznání. Krk roztrhaný na změť šlach, svalů a cév slepených zaschlou krví. Z hrudníku čněly rozdrcené konce zpřelámaných žeber. Okolí naplňoval puch vyvržených vnitřností. Zčernalá sražená krev a mouchy lezoucí po mrtvém, jen dokreslovaly hrůznost scény. Slabší povahy hledící na to zpovzdálí, se odvrátily a zvracely.

            Jeho společníci zbělali jako plátno a rychle se pokřižovali, šeptajíc boží jméno.

            Polkl žaludeční šťávy deroucí se mu do krku a přidřepl. Z pochvy tasil dýky a jal se ohledávat tělo. Pod vrstvou zaschlé krve našel několik hlubokých škrábanců. Tohle vlk udělat nemohl, tím si byl jist. Rozhlédl se. Okolí bylo zdupané a neslo známky boje. Opodál našel meč se zakrvácenou čepelí. Že by útočníka zranil?

            Poohlédl se po stopách a během chvíle je našel. Nejdříve si myslel, že jsou vlčí, ale pak se opravil. Byly psí. Zadíval se na ně pozorněji, jemně se jich dotýkal špičkou dýky a zoufale si povzdechl. Obrovské stopy nesly znaky vlčích i psích stop. Pohledem přelétl okolí mrtvého, ve snaze nalézt něco, co by mu pomohlo. Nikde však neviděl snadné řešení.

            Vrátil se pohledem k pozůstatkům nebohého Williama. Cosi ho zaujalo na levé ruce, která tělu zůstala a byla křečovitě sevřená v pěst. Podíval se po těch dvou, kteří ho doprovodili k pozůstatkům. Vrátili se zpět k ostatním a nyní tvořili těsný hlouček a o něčem se tlumeně bavili. Ušklíbl se. Tohle mu nahrávalo do karet.

Násilím rozevřel studené ztuhlé prsty a vydechl překvapením. Spatřil celou hrst dlouhých chlupů rezavohnědého zbarvení s černými konečky. Takže šelma. Ale jaká? Pes? Vlk? Kříženec? Bran začínal být zoufalý. Měl mnohem více otázek než odpovědí. Rychle je strčil do koženého měšce u svého opasku. Pořádně si je prohlédne, až bude sám.

Obrátil svou pozornost zpátky k tělu. Bylo vidět, že pachatel, ať už to bylo cokoliv, se nažral, ale nezmizelo toho tolik, kolik čekal. Stav mrtvého vypovídal spíš o strašné zuřivosti, se kterou útok proběhl. Nedokázal si představit zvíře, které by zaútočilo ze vzteku a takhle brutálně. Myslí mu probleskla myšlenka na to, co říkal starosta a jeden z jeho vojáků o vlkodlacích, ale rezolutně ji zaplašil.

Napřímil se, protáhl si záda ztuhlá dlouhým ohnutím a poohlédl se po stopách. Velké šlápoty mířily pryč od těla a vedly do lesa. Houkl na muže, ať jej následují a vyrazil.

Stopy byly poměrně dobře čitelné. Vedly stále hlouběji do lesa, ale pak muže čekalo zklamání, neboť končily v menší říčce s kamenným dnem a na druhé straně nepokračovaly. Vyl by zoufalstvím a hněvem, kdyby na něj nehledělo dvacet mužů z vysočiny. Takhle jen drsně zaklel a obrátil se zpátky.

Když došli k mrtvému, zabalili jej do deky a vzali sebou do vesnice. Tam jej řádně pohřbí. Při odchodu se naposledy rozhlédl po severní pastvině. Na obloze kroužilo několik havranů. Zahrozil na ně pěstí. Byli jako jeho temní průvodci. Nesl jejich jméno a zároveň si tyto ptáky ošklivil.

Zamlklý průvod kráčel zpět do vsi. Kus před ní se od nich Bran odtrhl a vylezl na menší kopec s překrásným výhledem do kraje. Posadil se pod rozložitý dub a opřel se o jeho statný kmen. Pohledem se ujistil, že je v okolí skutečně sám a z měšce vyňal hrst chlupů.

Promnul je v ruce a přičichl si k nim. Byly hrubé, ale zase ne tolik, jako chlupy pánových vlkodavů a páchly po pižmu a vlčině. Prohlédl si je znovu a podrobněji. Rezavohnědé, s měděným leskem a černými konečky. Pokusil se představit si tvora s takovouhle srstí, ale nepodařilo se mu to.

Strávil tam celý den přemýšlením o tom, co viděl a našel, ale příliš moudrý z toho nebyl. Smrákalo se, když se konečně zvedl a vydal se na zpáteční cestu do vesnice. Mezi domky dorazil, až když se nad krajem rozprostřela tma a na nebi vysvitly první hvězdy. V zamyšlení kráčel temnou uličkou.

„Zmizte odsud, kapitáne. Nestrkejte nos do věcí, do kterých vám nic není!“ ozval se hlas za ním.

            V Branovi by se krve nedořezal, jak se leknul. Tiše zaklel, že se takhle nechal překvapit. Prudce se otočil, ale ve tmě nikoho neviděl. Ruka mu sjela k jílci jeho meče a vzduch naplnilo ocelové zasvištění tasené čepele.

„Říká kdo?“ zvolal do tmy.

„Přítel.“

„Přítel? Co se schovává ve tmě? Ztrácí se tu děti a včera jsme našli zabitého muže. Týká se to mého pána a já byl pověřen, abych zjistil co se tady děje.“

„Nestrkejte nos do věcí, do kterých vám nic není. Zmizte z tohohle kraje, kapitáne. Tohle pro vás není to nejlepší ovzduší.“

„A co když neposlechnu?“

„Zaplatíte krví,“ hlas zněl tlumeně a vzdaloval se.

„Kdy se dal do pohybu? Nic jsem neslyšel,“ zašeptal ohromeně Bran.

            Potřásl hlavou, schoval meč a zamířil k hostinci. Už měl docela hlad. Na potvrzení mu v břiše slyšitelně zakručelo. Pousmál se a přidal do kroku.

---