Šest kopií viny

     Ze stropu visel kovový lustr s šesti rameny a jejich lesklé plošky zrcadlily odrazy postele, peřin a dvou těl. 
Šest kopií viny. 
     Jak se pomalu probouzel z opileckého spánku, zkusil na lustr zaostřit. Hlava jako střep, v ústech vyprahlá poušť s pachutí močky. 
Otočil hlavu. Za oknem se vlekl prosinec v šeru rána a zvolna sněžilo. Obrovské vločky za sklem pomalu a chaoticky tančily v nekoordinované choreografii. Zmateně, bez smyslu, odnikud nikam. Jako my všichni, pomyslel si. 
     Žena vedle zasténala ze spánku a přitiskla se zády ještě víc k němu. Natočil se k ní a pohladil ji po vlasech. 
     Neprobudila se a on se neusmál. 
     Díval se na její vlasy, rozcuchané a rozprostřené po polštáři, na bledou kůži ramene a drobné vrásky na krku.
 
     Večer předtím spolu seděli v baru a příjemně se bavili. Uvolněně si povídali o banalitách a záměrně se vyhýbali všemu vážnému, aby si nezkazili hezkou chvíli. Seděli, dokud je jako poslední hosty číšník nepožádal o zaplacení. Bylo jim spolu fajn, tak zapadli ještě do non-stopu. Budeme tady jenom chvilku... Dál už byly vzpomínky mlhavé. Popili nějaké víno, pak něco ostřejší. Když se potáceli směrem k bytu, zastavili na mostě. Mrzlo a tmu ředilo mléčné světlo pouliční lampy. Přitulila se k němu, objal ji kolem ramen. Chvilku tak stáli, opřeni o kamenné zábradlí. Koukal na poletující sněhové vločky ve světle lampy a snášející se do tmy pod mostem. Padaly a ztrácely se pomalu, jako nenaplněné dětské sny. 
     Rozepla mu poklopec a sáhnla rukou dovnitř. Kolem projelo auto, za ním ještě jedno, on stál bez slova jako solný sloup, koukal na padající vločky, motala se mu hlava a divil se, že v tomto stavu se dokázal vzrušit. Po chvíli toho nechala a šli dál. 
Cestu z mostu k baráku si nedokázal vybavit, nejspíš se během ní nestalo nic zvláštního. Ani nevěděl, jak se dostali dovnitř. Ale vzpomněl si na svíravý pocit nebezpečí, který ho zaplavil po překročení prahu. Na zátylku se mu v tu chvíli zježily chlupy a instinktivně se přihrbil. Rozhlížel se v malé chodbičce, ale ničeho podezřelého si nevšiml. Dal to teda za vinu vypitému alkoholu a zkusil se uvolnit. 
     Procházka je trochu probrala. Šli rovnou do ložnice a docela dlouho nenechali jeden druhého spát. 
 
     Překulil se na svou stranu postele, chvíli hleděl na oblečení rozházené po zemi a pohledem hledal mobil. Asi bude v kapse, napadlo ho a přitáhl si kalhoty. Byl tam a ukazoval 16 zmeškaných hovorů a 13 nepřečtených zpráv. Zvedl se a šel se vymočit. Pak v kuchyni vzal z dřezu jeden neumytý hrnek, pootevřel okno, posadil se k stolu a zapálil si cigaretu. Za oknem pořád hustě sněžilo. Vyfukoval kouř škvírou, hrnek měl jako popelník a necítil vůbec nic. Ani zlost, ani úlevu. 
     Kouř z cigarety se stáčel a podivně kroutil. Nejednou to nebyl kouř, ale dva propletení hadi, syčeli na něj a z otevřených tlam jim kapal jed. Zíral na ně a než se stačil hnout, kousli ho do tváře. Zahodil cigaretu, dlaně si přitiskl na obličej a běžel do koupelny vymýt si rány. Nic na tváři neměl. Hleděl do zrcadla, do zakalených očí, na vrásky vyryté na čele, na lehce prošedivělé vlasy, opíral se o umyvadlo a cítil se prázdný. Nic tady není, nic tady není, opakoval si v duchu. Opláchl si obličej studenou vodou, v kuchyni dokouřil cigaretu a šel si ještě lehnout. Vím, že bych neměl tolik chastat, nejsem pak úplně v pořádku, myslel si, zatímco si nahý líhal vedle spící ženy. 
 
     Myslel na to, jak Irena před týdnem nebyla v noci doma. Nemohl se jí dovolat, sms-ky ani zprávy na messengeru nedoručené. Do rána nespal a čekal na ni. Měl strašný vztek. Strach ani ne, nebylo to poprvé. Když konečně přišla, tvrdila, že seděla v hospodě U Drobných s kámoškou. Nebyl z ní cítit kouř, dokonce ani nebyla opilá. Nevěřil jí, nejenom kvůli tomu. Už ji znal dost dobře na to aby věděl, kdy nemluví pravdu. Odpoledne se jel podívat do zmíněné hospody. Byla na týden zavřená, kvůli zimní dovolené. Dostal takový vztek, že se bál aby nedostal infarkt. Vztek na to, že z něj dělá vola. Že lže tak hloupě a ani si nedá námahu s tím, aby to bylo věrohodné. Že ho má za blbce.
     Dojel opatrně domů, pořád zhluboka dýchal. Sedl si do křesla v obýváku a čekal na ni. Ruce se mu třásly rozčilením.
 
     Žena v posteli vedle něj se zavrtěla a otočila k němu obličej. Chyběla jí kůže, z odkrytého masa stékala na polštář krev, zírala na něj žlutýma žhnoucíma očima. Úlekem se chtěl odstrčit, zamotal se do přikrývky a spadl z postele. Zeptala se:
„Jsi v pořádku? Co se stalo?“ Naklonila se nad něj z postele, vypadala normálně. 
Ležel zády na podlaze, nohy zamotané v peřině na posteli a připadal si hloupě.
„Jsem v pořádku, jenom se mi asi něco zdálo.“
„Aha. Pojd ještě ke mně...“
     Lehl si k ní a pomilovali se. Vzal si ji tvrdě a myslel přitom na Irenu.
Na Irenu, která mu před týdnem nejdříve vynadala do paranoidních psychopatů, když po ní chtěl pravdu. Až po dlouhé hádce přiznala, že byla u "kamaráda". Až poté, co jí řekl o zavřené hospodě. Na Irenu, která se mu dnes v noci snažila dovolat. Na tu Irenu, s níž se před pár dny rozhodl nadobro skončit. 
     Ještě chvíli pak ležel, koukal na lustr, na svých šest odrazů v lesklých ploškách jeho ramen, na těch šest kopií nehezké reality.
Pak se rozhodl jit domů. Vstal a začal se oblékat. Žena si ho nevzrušeně prohlížela. 
„Uvidíme se ještě?“ zeptala se.
„Moc rád, zavolám ti.“
O číslo si neřekl. A oba věděli, co to znamená.