Anonymní cestovatel po hlavním městě

Počkal, až dorazí mechanik a uvede eskalátory opět do pohybu.

Pak se anonymní cestovatel po hlavním městě svezl spolu s dalšími trpělivějšími pasažéry, kteří odmítli vstoupit na statické schodiště, do stanice metra a v davu nedočkavých souputníků budoucí cesty trpělivě vyčkal soupravy. Jen co podzemka přijela, byl vtahován do nejbližšího vozu, jako by ušmudlaný vědec v bílém plášti fixírkou nasával kapky neurčité kapaliny, a tu pak trubičkou vyplivoval na stěny ušmudlaných kádinek.

Cestovatel byl však zvyklý jakoby jednoduše fungovat v tlačenicích, pevným krokem podporoval proud zástupu mačkajících se stlačených kapiček slitých v jedinou řeku, aby v pár okamžicích překročil dělící čáru mezi neměnným a pulsujícím světem vědcovy amorfně okrášlené vany.

Po elegantním nástupu, jenž byl proveden, u někoho zahaleného v kabátě, doslova s baletní grácií, se rozhlédl kolem sebe. Vagón byl přeplněn, napěchován lidmi a k jeho prasknutí stačilo, aby nastoupil už jen jeden, jediný tlustší pán či plnoštíhlá paní. Veškeré pasažérovy intimní zóny své porušení trpělivě přehlížejí a pouštějí k sobě i pohlaví běžně odsuzované.

Zamnul si ruce, neboť to, co kolem sebe viděl, naplňovalo jeho mysl štěstím, nebo spíš příslibem úspěchu. Prohlížel si tváře přítomných, spatřil úsměvy, uzřel bolest, starostlivost, nedočkavost, smutek i pláč, jen hlasitý smích mu tam chyběl, jako by neznámý pozorovatel trhal nožičky všem rozesmátým mravencům, plnících toto zmačkávané mraveniště. Kdo by však mohl mít odvahu, aby se vznášel nad hlavami, jež vypadaly jako bowlingové kuželky připravené s třeskotem popadat či poskočit při sebemenším náznaku kutálejícího se smrtelného monstra; kdo by našel odvahu vmísit se do masy šílenců, jimž kanou ze zamračených úst sliny, a nenápadně ztrestat hihňající se individuum.

Během úvah anonymního cestovatele po hlavním městě, projela podzemní dráha několik stanic, na nichž se postupně hustota pasažérů snižovala, až ve vagónu zůstal jen cestovatel a lehce zmatený slepec se svým vodícím psem.

V tom se z kapsy kabátu, zdobícím anonymní cestovatelovo tělo, ozval zvonek telefonu. S trhnutím otevřel oči a rozhlédl se. Nikde nikdo, jen v zadní části tohoto vozu se krčilo rachitické slepcovo tělíčko za mohutným asistenčním labradorem s esteticky vyvedeným vodítkem, které křičelo na všechny strany, jak důležitý je to čokl, a kdo si snad myslí něco jiného, ať se mu radši klidí z cesty.

Cestovatel vytáhl telefon a podíval se na displej: „A sakra,“ zaklel a vjel pravicí do otvoru mezi knoflíky kabátu, poté zlostně zadupal, zvolal, „aláh akbar,“ a uvolnil pojistku trhavin, jimiž byl ověnčen, jako tmavou kůrou pokrytý strom obrostlý liánami.

Výbuch, jenž k překvapení většiny cestujících nastal, na kaši roztrhal anonymního cestovatele i urostlého vodícího psa; jejich vnitřnosti vytvořily unikátní drůbkový koktejl.

Slepec, jsa odhozen na nejbližší koženkou ozdobené sedadlo, vydal originální, rozléhající se, hurónský skřek; nejspíš se mělo jednat o hlasitý smích, neboť se mu vlivem mohutné tlakové vlny odlepila našedlá blanka pokrývající mužovy oči a tím se mu navrátil zrak.