S láskou ke lži

Záznam cesty Praha - Plzeň a zpět.

O podobnosti s Aztéky

Nože projíždějící krajinou, asfaltové neštěstí. A slýcháme, že ho je ještě málo a mělo by se o ně pečovat. Měli bychom si namísto toho smířit s děsivou podobností: Aztékové se radovali ve srmti, krev, třebas i vlastní, jim prý byla úžasným úkojem, důvodem k slavosti. Tak přidej plyn, Aztéku!

Beroun v sevření skal

Beroun svírá střídmost skal. „Kdys naposled pod nimi v bázni stál?“ zeptá se holka v kavárně na náměstí. A on mlčí, jak kámen mlčí. Neboť dávno svou bázeň smířil s nadpozemským, jen před polednem v kavárně, šlehačkou v šálku a podivnými otázkami bližních si není jist.

S láskou ke lži

Milé děti, předáváme vám do rukou svůj odkaz: vytěženou krajinu, moře od oleje, nebe zplynované. Celou naši-vaši planetu, která tak krásně vypadá na snímích z vesmíru a na obálkách časopisu Probuďte se. Měli jsme za to všechno pohodlnější a zábavnější život. Ať je i ten váš! Milující rodiče. Provází vítání občánků podobné projevy? Nevím. Nejspíš budou sladké a výchovné: budou učit lásce k sebeklamu.  

Oheň sporu

V Plzni Doubravce proti sobě stojí secesní domy a paneláky. A my ve vlaku uprostřed toho ohně vášní: tam vášeň pro luxus ornamentu, tam zas vášně pro prostotu panelu. Jízdní řád nás uchránil úlohy rozhodců, jako OSN jsme se alibisticky vzdálili a nechali rozhodnout místní. Kdo přežije?

Golfová Dýšina

Míjíme Dýšinu. Terén zdobí barevné praporky, jako by tu přistáli kosmonauti pestrých nálad. Golfové hřiště. Nikdo na něm není, nebe má trudnou chvíli. A tak jen vlak letí k cíli. Zdali strojvůdce sníží svůj handicap?

Kulturträgeři

Od rokycanského nástupiště vyráží spoj Praha – Mnichov. Mladá žena za oknem exkluzivního kupé ťuká do telefonu. Patrně píše miniaturu. Protože v Německu to už dělá každý!

Jazykem říčních ptáků

V rybníčku v Králově Dvoře odpočívaly kačenky. Bytosti odjinud. Dříve než vědci a před nimi pobožníci z pouště vyhlásili tuhle lež, neměli lidé problém vnímat podobnosti napříč druhy a dokonce se zvířaty sdílet podobu. Prospěl by nám návrat ke starým evropským pohanským kultům? Jazykem říčních ptáků křičím, že ano. 

Chuchle

V chuchelském lese se střelil malíř. A byl by největší z našich krajinářů, kdyby mu nebylo málo přes dvacet. Je to už dávno. Ale zbyl tu jistý smutek, v očích zvířat, která prý cítí, co člověk ne. Každou neděli je ženou k jurodivému veselí diváků a ona by raději, z piety nebo radosti čistě soukromé, hnala krajinou.

---