ESC #19: Otevřete v roce 2020

Balancoval jsem na kraji nejvyššího regálu a vymetal pavučiny ze zářivek vypelichaným spodkem koštěte (násadu si musím zasloužit). Čas mi krátila zajímavá optická iluze: Zdálo se, že ať se hnu kamkoli, klitoris Terezy Pergnerové se vždycky dívá přímo na mě.

Poslední zářivka byla natolik zpuchřelá, že zničehonic praskla, vysypala se mi do vlasů a za ní celá rodinka stínek obecných.

„Ááááágnhhhh!“ Jednou rukou jsem se držel lešení, druhou si epilepticky oprašoval temeno a mrskal sebou jako pole dancer na hromosvodu. Kopl jsem přitom do menší dřevěné bedny, která se zřítila ze 6 metrů a s tupým žuchnutím, ale neporušená dopadla na betonovou podlahu.

Bylo na ní velkými tmavě rudými písmeny napsáno OTEVŘETE V ROCE 2020.

 

Dolistoval jsem až na závěrečnou stranu inventáře skladových zásob. Nic. Ta bedna neexistovala.

„Mistře?“ zaskřípal jsem zuby. Zedníček trval na tom, že ho musím oslovovat mistře. Nesl jsem to těžce, protože uznávám jenom dva mistry: Jana Husa a Yodu. „Viděl jste někdy tuhle bednu? OTEVŘETE V ROCE 2020.“

„Víš co, prde? Zavři kušnu. A otevři ji taky až v roce 2020.“

Přísahám bohu, že tohohle člověka jednou udusím skelnou vatou. Ne. Ne. Dívej se na něj očima lásky. Zlo je jenom nezralé dobro. Určitě musí být nějaký důvod, proč je takovej píčus. „Proč jste takový?“ přemohl jsem se. „Stalo se něco?“ věnoval jsem mu pohled plný porozumění.

Na moment se zarazil. Pak se mi zadíval tklivě do očí a rozvlnily se mu rty: „Když jsem byl… ještě kluk, zneužívali mě prarodiče. Dělali mi…“ začal natahovat. Chlácholivě jsem ho poplácal otevřenou dlaní po sešívaném kšiltu. Rozevřel náruč, jako by mě chtěl obejmout, ale místo toho mi přiložil dlaně ze stran hlavy a začal mi rolovat ušní boltce.

„Jáááuu!“

„Ty seš fakt pošahanec, prde. Zneužívat? MĚ?! To by si moh’ někdo zkusit! Vyšukal bych mu mozek z hlavy!“

Ou–kej.

 

Mezi železnými vraty se objevila Sylva s talířkem višňových čokopiškotů. Už jen ten obraz mě dojal. Připadalo mi, jako by mě přišel někdo navštívit do vězení. Jen jsem byl po týdnu ve skladu mírně zaskočený z toho, že se mi nesnaží vecpat do zorného pole své zevní pohlavní orgány. Ale když mě objala, odpustil jsem jí to.

„Co to je?“ Sylva si přečetla inkriminovanou bednu.

„Nemám tušení,“ pokrčil jsem rameny.

Zvědavě ji obešla ze všech stran. „Musíme ji otevřít. Může to být nějaký důležitý odkaz budoucím generacím.“

„Ale… ještě není čas,“ poklepal jsem zodpovědně čokopiškotem na kulatý letopočet.

„Ale je! Copak to necítíš? Jsme na počátku věku šestého slunce,“ Sylva měla výraz holčičky, která už od října prohledává šatní skříně rodičů, aby našla vánoční dárky. „Nevidíš, jak se lidstvo mění? Jak se postupně vracíme ke své vnitřní moudrosti?“

Ohlédl jsem se na Jabbu, který si čistil ucho šroubovákem.

„Jsme připraveni,“ zašeptala Sylva sugestivně.

„Ále. Já bych z toho nedělal takové haló.“

 

Za 30 minut se kolem bedny tísnilo přes sto zaměstnanců. Fotili si s ní selfíčka, postovali je na sociální sítě s hashtagem #mysterybox2020 a rozvíjeli divoké teorie.

„To bude určitě nějaký lup!“ zatnul vzrušeně pěsti Patrik, který si ode mě minulý týden půjčil Kmotra a od té doby je pro něj každý, kdo má klobouk nebo housle, mafián. „Banda mafiánů vykrade banku. Schovají peníze do zapadlého skladu, než se vody uklidní. A mezitím se snaží navzájem odkráglovat, aby tak zvětšili svůj podíl!“

Sylva dala oči v sloup: „Vůůůbec. Bude tam návod na osvícení! Tak dlouho jsme čekali.“

„Tohle jsem viděl v Největších kriminálních případech 20. století,“ zaševelil ponuře Pixel. „Týpek shodí svoji manželku do výtahové šachty. Pak ji rozřeže na kousky a ty poschovává různě po kufrech a krabicích. Vsaďte se, že tam bude… stehno, hýždě nebo tak něco.“

„Co to dát i na firemní facebookový profil?“ zašeptal Patrik šplhounsky do zvukovodu mého – v tuhle chvíli jen papírového – šéfa.

„Co to dát do televize?“ zasípal Alfons, který neví, co je to facebookový profil.

Šéfovi se rozsvítily oči: „Nova, nebo Prima?“

„Co ČT?“ přisadil Patrik.

„Máš pravdu, Petře!“ zakýval závažně šéf. „Tohle je událost veřejnoprávního významu. Otevřeme tu bednu před kamerami a ovládneme večerní zpravodajství!“ Luskl na Sylvu.

Ta vyběhla ven za lepším signálem, a než jste stihli zazpívat ‚Pěstní klíny do každý rodiny s televizí‘ byla zpátky: „Budou tu v půl druhé.“

Šéf si vyhrnul rukávy a sáhl pro páčidlo.

 

„…to budou beztak nějaké tajné dokumenty z 2. světové válk–“

Do haly nakráčeli asi 12letý blonďatý klučík s ještě o něco mladší holčičkou v puntíkatých šatečkách, která mi trochu připomínala Leontýnku z Ať žijí duchové. Za ruce docupitali až k šéfovi.

Ten si je změřil jedovatým pohledem. „Nechci! Nechci kytičku proti rakovině. Nechci bílou pastelku! Podruhé už mě nenapálíte. Víte, jak hovadsky se s ní píše?“

„My jsme z ČT Déčko,“ představil se kluk hláskem, který byste přiřadili spíš jeho kolegyni.

Šéf schoval hlavu do dlaní. „To si ze mě dělaj na Kavkách kozy. Za tohle platím koncesionářský poplatky? OMG…“

 

„Drbu vrbu drbu vrbu drbu vrbu. Jsme uprostřed skladiště společnosti Krak&Tit. Co skrývá tajemná bedna s nápisem OTEVŘETE V ROCE 2020?“ odříkávala dramaticky nezletilá reportérka a zápasila při tom s rovnátky.

Vedle ní stál otrávený šéf a opíral se o páčidlo.

Chlapec to celé natáčel na iPad. Šéf k němu přiskočil a vlepil mu pohlavek: „Pořádně to drž, krucinál!“

„To zjistíme už za pár vteřin,“ nenechala se vykolejit zpravodajka.

Šéf zaklínil páčidlo do rohu bedny a zapřel se.

Všichni jsme zatajili dech.

Dřevo zaskřípalo.

Přední strana bedny povolila a na podlahu se vysypal pytel kalendáříků na rok 2021.