Maxim, hvězda kreativního nebe

Od stropu se snášel mírný chlad klimatizace. Uvnitř prosklené místnosti seděl muž s kulatými vlasy, ve vyštíhleném obleku připomínal retro figurínu. Asistentka mu nabídla minerálku a kávu a on přijal. Zatímco čekal, sledoval dění za skleněnou stěnou. Sem a tam procházeli muži a ženy v dobrých šatech, někteří telefonovali, většinou měli v rukách štos papírů nebo desky, jindy některá z nejmladších žen z recepce nesla tác s nápoji.   

„Jmenuji se Maxim Hovnáč,“ uvedl své mluvené curriculum vitae. Žena v kostýmu zdvihla své pěstěné obočí. „Abych to upřesnil, je to profesní jméno. Chci, aby si mě lidé zapamatovali,“ doplnil. „Přesně někoho takového tady hledáme,“ vydechla žena a z dekoltu si posunula kostkovaný šátek. Hovnáčův pohled stekl po opáleném výstřihu.

V kanceláři ředitele se od stropu snášel ten samý chlad, stěny byly stejně skleněné a visely na nich podobné zvětšeniny Manhattanu. Ejčár manažerka s  šátkem už opět zakrývajícím dekolt spustila: „Pane generální řediteli, ráda bych Vám představila uchazeče o pozici manažera kreativity a inovací, pana Maxima Hovnáče.“ Pak z papíru přeříkala uzlové body jeho životopisu a dodala: „Pokud budete souhlasit, o kvalitách pana Hovnáče a jeho přínosu pro naši společnost nepochybuji.“

Ředitel, muž svalnatý a opálený jako aténský atlet, oblečený do stejně vyštíhleného obleku, se mírně předklonil a nabídl budoucícmu zaměstnanci poslední otázku. Ten se takového práva vzdal a nechal se odvést ženou v kostýmku o patro níž, do recepce. Tam mu postupně asistentka přinášela hustě popsané listy papíru a on je četl a podepisoval. Stával se manažerem kreativity a inovací.

První dny v novém zaměstnání pro něj byly jedna velká show. Seznamoval se s kolegy, agendou, navštěvoval klienty v jejich luxusních sídlech, chodil na pracovní večeře do nejlepších podniků a několikrát vyjel na zahraniční pracovní cesty. Měl pocit, že je na vrcholu a že se mu ten vrchol otevírá dík pohádkovému heslu ukrytému v jeho jméni. Hýčkal si vždy tu první chvíli seznámení, když nabízel pevný stisk a pronášel: „Maxim Hovnáč!“ Bylo to dokonalé užívání slastí.

A stejně jako jeho nové místo ve vysněné společnosti, i jeho nové místo v osobním životě bylo až v oblacích. Vzal si velkou hypotéku na byt v dream resortu v centru města, pořídil si sportovní vůz, snídal koblihy od pekaře Pavla a každý druhý měsíc odlétal na Maledivy. Na svět hleděl skrze displej vždy nejnovějšího ajfonku. Byla to vše záležitost stylu.

Pak přišel tlak. „Shora“, říkalo se. Lavina požadavků klientů, tlumočená ředitelem, se dotkla i jeho. Chtěli po něm něco nového. Celé dny seděl v křesle a proklikával se internetem. Nechával si donášet koblihy od pekaře Pavla asistentkou, každá chvíle byla vzácná. Dokonce zrušil víkendový wellness pobyt v Krkonoších. A pak na to přišel!

Na stůl velké poradní místnosti vyskládal několik portrétních bust Lenina. Jedna byla natřená a pomalovaná ve stylu modranské keramiky. Pak z velké kabely potištěné písmeny LV vytahoval další věci: svíčky ve tvaru dětských hlaviček, boty, z kterých plandaly desítky tkaniček, gumovky přetřené zlatou barvou a nakonec stropní lampy z pisoárů. 

Chvíli bylo ticho. Nejužší tým v čele s ředitelem byl kritickou instancí, věděl to. Nakonec se do toho ticha rozezněl potlesk. Tvrdý, spartský. To tleskal ředitel. Ostatní přikyvovali a uznale prohýbali koutky úst. Ženám jiskřila světla, muži dávali řečí těla najevo, že mají co dohánět a že jsou na hvězdu firmy pyšní.

A to už mu ředitel podával k pevnému stisku ruku: „Maxime, jste skutečně náš hovnáč!“