panenky

noční inspirace...

šeroplachost

 

oči toho času hnědozelené

klouzaly se po zamrzlých loužích

 

ta šeroplachost

 

ležela jsem v posteli

nehybná, unavená, smutná

psychotická..

 

hlasy se radily, nadávaly a křičely

 

toužila jsem cvaknout tou klikou

toužila jsem, aby si mne

kdokoliv všiml

 

nejsem v pořádku

nejsem to já

 

už dávno mi tě vzali

 

(a tak si povídám pro sebe)

 

má Markétko

 

 

panenky

 

až jednou překročíš

práh vlastní odvahy

a potkáš se se sebou

 

panenka z utrženým okem

hozeným do studny

bez dopadu

snad příliš hluboko

 

nemůžu najít ten samý

 

a tak pářu i ten druhej

nacházím nový

krásně rumělkový

a dokonce jsou dva!

 

lidi nevyhazujte panenky

možná sice nevidí

...

 

 

otrávená

 

temnou uličkou

     mých přání

          mráz mi zalézá pod kabát

 

představ si

     že bychom se nikdy

          nepotkali

 

mělo by snad naše

obejmutí smysl?
 

je to jako říct

     hrnečku vař

          a život vám zavaří

          (spousta lidí ale neumí říct

          hrnečku dost!)

 

ještě mi zbývá pár minut

     než nám tady zhasnou

          vrátila se

 

jenom já a já a hlasy

     otrávená bílým oleandrem

 

 

 

 

od bodu A do B

 

nejsem si jistá

 

od toho jsou tu klauni

a právě na ty si často hrajem

 

mravenčím krokem

procházíme chodbou

od bodu A     (což je klika u dveří)

do bodu B     (= křesílka před kuřárnou)

 

nemám ráda pach těch cigaret

jak jen bojovat se svou samotou

 

nést kůži na trh

        (aneb sestřičky se s námi smějí)

a zároveň se ochránit

        (to znamená – nikdy neříkat všechno)

 

ruce nesou stopy mých rozloučení

   avšak jen pár z nich...

dokáže o tom mluvit

 

 

 

---