Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Vraždící klauni

22. 11. 2016
4
8
884

Karel seděl ve strážní budce u vjezdu do nemocnice a vyhlížel ven z okna.Jeho parťák Petr šel na obhlídku areálu a on zůstal v budce sám, aby otvíral závoru. Byl docela rád, venku lilo jako z konve a foukal studený vítr. Podzim jako když vyšije. Ještě, že jim šéf před týdnem donesl do boudy přímotop, jinak by to bylo k nevydržení. Sanitek takhle v noci moc nejezdilo a civilisté skoro vůbec, takže nemusel chodit často ven a zvedat závoru. Nechápal, proč to nemůže tady na Bulovce být už trochu zautomatizované jako třeba na Vinohradech. Tam se slouží o hodně líp. Automatická závora s vjezdem osobních aut je na stvrzenky a sanitkám se otvírá hezky zmáčknutím knoflíku z tepla vyhřáté strážní budky. Ještě že tady zaskakuje za kolegu jen tento měsíc a pak se vrátí do své útulné boudy na Vinohradech.

V dálce poblíž Pohotovosti zahlédl zavalitou postavu v pršiplášti. Petr se vracel. Slabá půlhodina a on obešel celý areál. Bylo to nějaké rychlé, nejspíš to nevzal moc poctivě. Tohle by mu na Vinohradech netrpěli. Tam se Standou hlídkovali poctivě. Chtěl u agentury dělat jen nezbytnou dobu a pak znovu zkusit přijímací zkoušky k policii. Sportuje jako ďas, fyzičku má lepší jak kdejaký sportovec, v každé volné chvíli střílí na střelnici a ty zpropadené psychotesty tentokrát také udělá.

Dveře se otevřely a Petr s poryvem studeného větru vrazil dovnitř.

„Strašnej nečas. Ven už v tomhle nejdu,“ sdělil mu naštvaně Petr a pověsil si promočený plášť na věšák u dveří. Pod nohama se mu začala tvořit zvětšující se louže vody. Vyzul si mokré kanady, vzal si své prochozené tenisky a tázavě se podíval na Karla.

Kartel mu chvíli opětoval pohled a pak mu to došlo.

„Jo, jasně, pojď si sednout sem k topení,“ zvedl se ze svého zahřátého křesla u přímotopu a přesedl si na druhou židli.

„Dík,“ odpověděl kolega a ztěžka dosedl na lepší židli. Uvelebil se pohodlně a vzal si rozečtené noviny.

„Dáme kafe?“

„Můžem, postavím vodu,“ odpověděl Karel a zapnul rychlovarnou konvici.

„Tady si klidně nabídni bábovku. Stará pekla a nandala mi toho s sebou strašně moc,“ vybalil Petr na stůl z tašky krabičku s pochutinou. Za chvíli se místností rozvoněla čerstvě uvařená káva a oba hlídači se spokojeně pustili do občerstvení a četby. Petr si bručel nad novinami a Karel se vrátil k četbě svého Kinga.

„No, to bych se posral, co se v tý Americe děje,“ podivoval se Petr nad rozečtenými novinami.

„Co se děje?“, zeptal se Karel a odložil na stůl zavřenou knihu.

„Začali se jim tam objevovat nějaký vraždící klauni. V různých částech země nějaký maníci, co se převlíkaj za klauny a strašej lidi. Snad dokonce nějakej někoho zabil. Hodně divný.“

„ Jo, to je tedy divný,“ přisvědčil Karel a podíval se na obálku klauna na své knížce. Že by tam taky najednou všichni četli To. Kdo ví, dějou se divný věci.

„Ty máš klaunskou knihu? Chceš bejt taky klaun a dělat v cirkuse?“ zeptal se Petr, když si všiml obálky knihy na stole.

„Ne, je to horor. Nechci být klaun. Máš, ale pravdu, že je to hodně tématický a podobný tomu, co čteš v novinách ty.“

„Děsný,“ podivil se Petr a začetl se do dalších aktualit.

Uplynula hodina a pak další a oba hlídači se postupně vystřídali v obhlídce areálu nemocnice. Pršet přestalo k ránu a oba spokojení, že přečkali službu bez jakýchkoliv incidentů, odešli s vycházejícím sluncem odpočívat po noční službě domů.

Karel dojel na Černý most a rozhodl se, že si ještě zajde do obchodu nebo fast foodu  na snídani. Procházel kolem prostranství před obchoďákem a všiml si, že zde zase parkuje množství maringotek a pomalu začíná růst cirkusové šapito. To zas bude kravál, že se ani nevyspí. Proč jim ten úřad pořád povoluje ten cirkus tady stavět. Stejně tam nikdo nechodí a je to zatracený přežitek. Vyhnal by je a už by je sem nepouštěl. To samé ty děsné zábavní atrakce, co tu jsou jindy. Cirkus a atrakce, posraný světský debilové. Všechny zakázat.

Procházel kolem maringotky, když se dveře prudce otevřely a ze dveří vykoukla oranžová hlava s obrovským červeným kulatým nosem.

„Nazdárek,“ zakřičel mu vedle ucha vysoký hlásek zmalovaného klauna v pestrobarevném úboru. Klaun vytáhl odněkud papírovou foukačku a na podporu svého pozdravu Karlovi zapískal přímo do obličeje. Karel ztuhl a sáhl rychle k pravému boku. Pozorně se podíval na to monstrum, co ho vystrašilo. Obyčejný klaun. Srdce mu bušilo jako o závod a v kalhotech cítil nepříjemně mokro.

„Seš debil, sem dostal málem infarkt,“ obořil se na klauna a ohnal se po něm rukou. Klaun uskočil. Z kapsy vytáhl modrý papírek a podával jej Karlovi.

„Volňásek,“ natahoval k němu ruku vysmátý klaun. Karel se pomalu zklidňoval a nevraživě si klauna prohlížel. Rudě zmalovaná ústa klauna neskrývala žádné jehličkové špičáky, ale obyčejné zuby. Bílá tvář a oranžová paruka s červeným nosem zbavovala klauna lidské podoby. Při bližším zkoumání si Karel všiml, že to je retard. Tvářil se nevinně a stále natahoval útlou ruku s lístkem k němu. Downům syndrom jak vyšitý. Karel mu vytrhl z ruky lístek, zmačkal ho a odhodil na zem. Otočil se a šel od maringotky pryč. Slyšel, jak za ním klaun poskakuje a fouká do foukačky.

„Jestli nepřijdeš, přijdeme si pro tebe,“ zapištěl na něj se smíchem klaun svým vysokým hláskem. Karel se otočil a viděl, že z maringotky vykukuje další klaun v bílém kostýmu, rozcuchaných červených vlasech a obrovských modrých očních stínech. Klaun mu opětoval pohled a nakonec na něj zlověstně namířil prstem.

Tak to je moc, říkal si Karel a zrychlil krok. Z nákupu nebude nic a do bufáče posranej taky nemůže. Zamířil přímo domů a snažil se uklidnit. Po ledové sprše si lehl do postele a vzal si ke čtení svou knihu. Pořádně si prohlédl obálku a pomyslel si, že ten klaun byl tedy přesný. Ne, číst si nebude, klaunů bylo dnes dost. Odložil knihu na noční stolek a po chvíli usnul.

Ze spánku Karla probudila hlasitá hudba. Chvíli si neuvědomoval co se děje, ale pak mu to došlo. Cirkus. Prospal celý den a cirkus právě spustil první večerní představení. Znechuceně zavřel okno a pustil si v televizi zprávy. Další snůška negativních věcí a hrůz z celého světa. Vida, dokonce reportáž o vraždících klaunech z Ameriky, přesně jak říkal Petr. Sračky. Přepnul na další kanál a další zprávy jiné televizní stanice. Opět podobné blbosti a tady máme další klauny. Klaun s nějakou motorovou pilou nebo jinou zbraní vyběhl z křoví na silnici a rozběhl se proti autu s mladými lidmi. Sakra, ten vypadá jak ten retard, co mě přepadl ráno, napadlo hned Karla. Další reportáž a klaun útočí na osamělou ženu na stanici. A další klaun a další. Ten svět se fakt zbláznil. Sahal pro ovladač, aby televizi přepnul na něco smysluplnějšího, když ho zaujala informace moderátora, že epidemie klaunů se přesunula do Evropy a pár výskytů bylo zaznamenáno i v Česku. No, to potěš, pomyslel si a televizi radši vypnul.

Natáhl se v obýváku na gauč a pustil se do čtení dalších kapitol hororového příběhu. Fakt, náhoda, skoro osudové, pomyslel si, když se mu začaly po půlnoci klížit oči únavou. Cirkusová hudba ztichla a svět se ponořil do nočního ticha.

Odpočatý se probudil brzy, nachystal si věci do práce a vyrazil do fast foodu. Na parkovišti vedle obchoďáku měl jediný nonstop otevřeno a tak to byla jasná volba, kde se nasnídat, když si včera nic nestihl nakoupit. Než došel k fast foodu, všiml si už z dálky, že je před vchodem nově instalovaná lavička se sochou klauna. Jak jinak, podělanej mekáč a jejich debilní klaun, mihlo se mu hlavou. Všude samí klauni. Ještě by mohli být ti dva šašci z cirkusu uvnitř a bude to tuplovaný. Trochu s obavou vstoupil a rozhlédl se. Nebyli tu. Objednal si, rychle jídlo sbalil a spěchal do práce. Nemohl si dovolit na dnešní denní službu přijít pozdě.

Dorazil včas. Petr také docházel a společně vystřídali noční směnu. Přes den by měl být větší frmol, ale zase to uteče rychle. Karel si oblékl uniformu a zkontroloval, jestli má nabitou pistoli a dobře uzavřený pepřový sprej. Petr pistoli nenosil. Jeho chyba. O to míň bral. Kdo má zbrojní průkaz a pistoli, má lepší peníze, to ví každý z agentury. Až bude u policie, bude pistoli nosit pořád. Kdyby měl psa, byl by na tom finančně ještě líp, ale holt nemůže mít vše.

Služba utíkala rychle, sanitky i návštěvníci nemocnice projížděli vrátnicí bez problémů a kupodivu se dnes ještě s nikým nepohádali. Lidé se s ochrankou rádi hádají, ale mají smůlu, protože nemají šanci vyhrát. On s Petrem jsou páni situace a jejich slovo je tu zákonem.

Klid ukončila operátorka dispečinku, když oznámila, že na gynekologicko porodnickém pavilonu je opilý tatínek a obtěžuje tam personál.

„Zajdeš tam ty, Karle? Já sem na ty rvačky starej,“ zeptal se Karla kolega.

„Jasně, rád,“ zaradoval se Karel. Konečně pořádná akce, pomyslel si. Opilce zpacifikuje a ukáže mu, kdo je tady pánem.

Rychlým krokem vyrazil na místo. Adrenalin v krvi stoupal, jak si v duchu přehrával možnou akci a jasné vítězství nad otravným opilcem. V spáncích mu tepalo jako o závod a krok se mu zrychloval. Do porodnice skoro doběhl. V recepci na chodbě spatřil pouze sestru, jak se sklání nad spícím mužem.

„Díky, že jste přišel tak rychle, ale už je vše v pořádku. Pán se trochu víc radoval z narození dítěte, ale najednou lehnul a usnul,“ sdělila mu s úsměvem mladá pohledná sestřička.

„Mám ho tedy vykopnout ven, aby neotravoval?“ zeptal se s nadějí v hlase Karel.

„Ne, nechce ho tu dospat. Kdyby dělal problémy, tak zavoláme,“ zklamala jej odpovědí sestřička.

Karel se naštvaně otočil a celý nabuzený odcházel pryč. To snad není možný, pomyslel si. Taková smůla. Mohl jsem tu sestřičku zachránit a třeba by něco bylo. Takhle mi to zpackat. Zas trčet na vrátnici a zvedat závoru, sakra.

Na stanoviště se vracel delší cestou. Nechtěl tam pořád sedět s Petrem, stejně si neměli co říct.  Když procházel kolem nízkého živého plotu, najednou jeho zrak padl na legračně pomalované vozidlo před dětským pavilonem. Dveře řidiče se otevřely a z nich vystoupil barevně oblečený klaun. Z druhé strany vystoupil další, menší klaun. Tohle vypadalo na ženu nebo dítě. Nikde neříkali, že mezi nimi nejsou také ženy a děti. Otevřeli zadní dveře dodávky a začali vyndávat různé věci. Menší klaun vytáhl několik nafouknutých balonků, které se mu začaly vznášet nad hlavou. Druhou rukou držel plynovou bombu. Větší klaun se natáhl hlouběji do prostoru a vytáhl nějakou černou věc. Karel zaostřil zrak a rozhodl se, že se podívá zblízka. Měl pravdu, klaun držel pušku nebo samopal. Je to tady, samopal a bomba. Hlavou se mu kmitly záběry z večerních zpráv. Vraždící klauni dorazili do Čech. Klauni zabouchli auto a vydali se do dětského pavilonu. Proboha, oni jdou zabíjet děti. Karel se rozběhl a začal si uvolňovat přezku přes pistoli.

Doběhl do nemocničního pavilonu. Rozrazil dveře do hlavní chodby a tam je viděl, jak kráčí k vzdálenému hloučku natěšených dětí.

„Stůj nebo tě zabiju,“ zakřičel na ně. Oba klauni sebou trhli a otočili se. Z jejich zmalovaných obličejů nebylo poznat jak se přesně tváří. Menšímu klaunovi, byla to přece jen žena, vyklouzly z ruky provázky a balonky se tiše vznesly ke stropu. Karel měl samým adrenalinem a rychlým během temno před očima. Zahleděl se na klauny blíže a zdálo se mu, že ten větší, muž, se začíná víc usmívat. Zvedá na něj zbraň. Ano, je to puška. Jde zabíjet. Ženská drží v ruce bombu. Bílý nápis TNT je jasné značení bomby. Musí jednat než ho zastřelí a nebo odpálí bombu. Vytáhl pistoli a bez míření několika dvou výstřely vypálil po obou klaunech. Náraz kulek oba odhodil kousek dál na zem. Padli a nezvedli se. Roky tréninku na střelnici se vyplatily. Na barevných šaškovských šatech začala pomalu převládat rudá barva. Klaun v pádu zmáčkl kohoutek svojí zbraně a velký projektil proletěl Karlovi neškodně nad hlavou.

Karel sklonil pistoli. Dech se mu zklidňoval. Nebezpečí pominulo a jak ho to učili, zkontroloval okolí a schoval pistoli do pouzdra. Všiml si, že děti a lékaři vyděšeně a hrůzou křičí. Zachránil je, dokázal to. Je z něj hrdina. Od stropu mu na hlavu začaly padat barevné konfety.

S kvílejícími brzdami a houkajícím majákem zastavilo policejní vozidlo vedle pestrobarevné dodávky s nápisem Zdravotní klaun.


8 názorů

Janina6
04. 12. 2016
Dát tip

Tady se mi líbí, že jsem se v závěru dočkala překvapení (název mi napovídal něco jiného, než jak se děj nakonec vyvinul, a to je dobře – čtenář má být překvapován). Plynulost čtení mi ale rušilo hodně chyb (pravopisných i slohových). Fádně působí opakování stejných výrazů, např. když dvě věty blízko sebe končí stejným slovem („...to nevzal moc poctivě.“ „...hlídkovali poctivě.“ nebo „Ženská drží v ruce bombu.“ „...je jasné označení bomby.“, „z nich vystoupil... z druhé strany vystoupil další“.) Nadbytečné je opakovat jména osob, když je jasné, o kom se zrovna mluví. Zrovna tak, když se mluví o klaunovi, není třeba slovo klaun použít několikrát v jednom odstavci. Pozor na nadbytečné užívání zájmen, např. „si“ (pověsil si, vyzul si, vzal si...) Některé neobratné formulace by stály za vylepšení, třeba „opětoval mu pohled“, „je to hodně tématický“, „na podporu svého pozdravu“, „snůška negativních věcí“. A neškodilo by prostudovat si shodu přísudku s podmětem (dveře se otevřelY, oči se začalY klížit, provázky vyklouzlY, balonky se vzneslY...). Četlo se mi to dost špatně, ale samotný nápad se mi zdá fajn.


Lakrov
25. 11. 2016
Dát tip

Námětem i záměrem mě ta povídka zujala. Na horor je ovšem dle mého názoru  málo napínavá, málo spádová. Většina textu je vedena oznamovacím způsobem,  který je pro čtenáře sice přehledný, prostupný, ale mrazení,  napětí, strach -- jak by se na horor patřilo -- v něm (ve čtenáři) nevyvolá.  Dialogy, hlavně ze začátku, působí poněkud prkenně, nevěrohodně.  Dál v textu už mi to pak nepřišlo (nebo v něm dál bylo méně dialogů).

 A upozornění na překlepy/nedoklepy, které mi padly do očí:  ...podělanejmekáč...  ...Roky tréninku na střelnici se vyplatili...  ...svojízbraně...  


Gora
22. 11. 2016
Dát tip

Přečetla jsem, pár překlepů tam je, třeba svojí zbraně máš dohromady. taky podělanej mekáč..taky do bufáče posranej....jde to, ale nenazývala bych, ani v povídce, ani v nadsázce, žádného člověka slovem RETARD, je to urážlivé.Myslím, že zmínka o D.syndromu je dostačující, případně slova jako hendikepovaný, postižený atp.


K3
22. 11. 2016
Dát tip

Stačí souhlas.


Děkuji za kritiku, potěšilo mě to. 

Rád to nechám nominovat na Povídku měsíce, jen co na to přijdu - jsem tu dost nováček :)


K3
22. 11. 2016
Dát tip

Spíš takový napínavý thriller ale na tom nezáleží protože někdy už samo označení čtenáře odradí. Já je ani neudávám. Každopádně jsem se pobavil a konec mě docela překvapil i když ještě před koncem jsem už tušil, že něco není v pořádku... Myslím, že by bylo dobré, nominovat to do PM. Co myslíš? Tip. Jo a líbí se mi taky zasazení děje do reálného prostředí, což dodává autentičnost. Tip.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru