Zlatá jamka

Lesní koruny spatřím, jen když maličko nadzvednu hlavu. Když ji položím zpátky do trávy, nevidím z celého světa nic, jen modrou hloubku nad sebou. Co ji znám, je stále stejná. Jenom je někdy modřejší, jindy méně modrá.

Dívám se do modré hlubiny a vzpomínky se rozbíhají po dávných stezkách.

Trochu přimhouřím oči a znovu vidím, jak se jitřní bledě modré nebe rozsvěcí stovkami žhavých vláken. A znovu cítím ten spěch, tu svíravou obavu dvou chlapců, že nestihnou včas vystoupit na vrchol.

Stihli to. Temeno kopce je holé, porostlé jen houževnatým drnem nízkých trav a rozeklané několika skalisky. Na západní straně hned pod vrcholem začíná černý les. Východní strana je široko daleko volná.

Chlapci vyskočí na skálu a čekají na slunce. Z následujících vteřin se nesmí nepozorností ztratit ani jediná, nebo rozhodný okamžik přejde a opět nedostanou odpověď na tu palčivou otázku.

Svůj dětský svět mají rozdělený do několika pevných přihrádek a každý nový poznatek se musí vejít do jedné z nich. Zrušit některou nebo uznat novou, to vždycky znamená bouřlivou revoluci v jejich mysli.

Včera se jim začala bortit přihrádka „Země je střed vesmíru“. Jejich učitelka Naďa jim dosud nikdy nezalhala. Když se zmýlí, vždycky svůj omyl poctivě přizná. Proto na ni Jarek vytřeštil oči.

„Taková širokánská zem, ta že se točí?“ Napjatě čekal, že odvolá. Musí odvolat! Ale ona mu chlácholivě položila ruku na rameno: „Když jsem byla jako ty, taky jsem tomu nechtěla věřit, dokud jsem se sama nepřesvědčila.“ Jak se o tom přesvědčila, to už neřekla. Jenom mu nasadila brouka do hlavy. Snad by ještě připustil, že slunce může být tak daleko, až se nám jeví jako malý terč a přitom je větší než svět, ale jak se jí může zdát normální, že nestojíme na ploché zemi, ale na povrchu koule a jsme třeba právě teď vzhůru nohama?

Pochyby jsou strašná věc.

Celé odpoledne studovali s Jožou oblohu, slunce, stíny. Objevili, že stíny se pozvolna přesouvají. Pro Jožu to byl jen další důkaz pohybu Slunce. Jeho přihrádky, v nichž má rozdělený známý svět, jsou velmi kategorické. V Jarkovi se v určitých okamžicích přes ten zdánlivý důkaz rodila předzvěst blízké revoluce. Potají si chystal novou přihrádku. Ty okamžiky však byly příliš krátké, neboť měl u sebe o půl roku staršího Jožina, a ten jasně viděl, jak slunce ujíždí a země stojí na místě.

Potřebovali by na obloze čáru, která se zaručeně nepohne. Snad by pak zjistili, zda přejde čára přes slunko nebo slunko přes čáru. Napadlo je, že se to dá zařídit v době, kdy slunko zapadá nebo vychází a překračuje čáru zemského okraje. Večer museli brzy domů, ale dali si slovo, že všechno zjistí časně ráno. Vyšli tiše jako myšky, aby rodiče nic nevěděli. Zbytečně by se vyptávali a takové věci se dospělým těžko vysvětlují. Sešli se ještě za šera, ale než se dostali sem, je úplné světlo. Slunce už vyjde. Na nebi nápadně žhnou ta lehounká vlákna. Některá jsou dlouhá skoro přes celé nebe, jiná docela maličká, ale všechna jako by vytvořil člověk. Ta nejmenší mají podobu štíhlých člunů na klidné hladině moře. Vlákna doutnala zpočátku slabounce, jejich růžové doutnání však postupně sílilo a jakmile se teď rozhořelo v oranžově žlutý oheň, každý, kdo je venku, si jich musí všimnout, třeba se na nebe ani nepodíval.

Dvoje dětské oči se však dívají, a dychtivě. Jsou zaměřeny do největší záře nad protějším kopcem. Barevné žíhání oblohy působí na ně snad ještě silněji, než touha spatřit pohyb zeměkoule. Málem zapomněli na svůj důležitý úkol. Jsou povznášeni a deprimováni krásou, jíž je nezávisle na nich všude plno. Šimrá to v zátylku a nohy lehce trnou. Jak to cítí Joža, Jarek neví. Ale jemu se chvílemi až hlava zatočí a propadá se kamsi dozadu.

Zdalipak i tohle Naďa někdy viděla! Těch barevných světel v modré hlubině!

Ještě že přišli už dnes, a ne „až jednou“!

Všechno je nové a neuvěřitelné. K tomu, čeho se stávají svědky, nelze si už nic přimyslit, tu krásu nelze ničím obohatit. Jsou zdrceni tím, co existuje. A co by v této chvíli existovalo i kdyby sem nepřišli. Nikdo by nic neviděl, ale všechno by bylo tak, jak to je! Z toho pomyšlení až jímá závrať.

Kolem leží pole, louky, vesnice a lesy, je zde ta veliká země, střed vesmíru, a nad ní široce rozklenutá obloha, která tu také je stejně jako země odvždycky, a z té oblohy žhavě svítí šmouhy, jež se podobají čarám namalovaným rukou božského génia, ale ve skutečnosti jsou vytvořeny pouze přírodou, primitivní, nedokonalou, nízkou a obyčejnou, v jejíchž útrobách se plazí červi a tlejí produkty života.

Náhle se v intenzívní oranžové záři objevila pod mohutnou jedlí přímo ve vrcholu protějšího kopce zlatá jamka, jež se palčivým ohněm zaťala do lesa a do známé skály, pohltila jedli a vrchol rozpůlila ve dva. Tam, kde je jamka, nejsou již ani stromy, ani nebe, není tam ani skála, je tam jenom ten úžasný oheň.

Jožou to škubne, aby se tam rozběhl, vždyť slunce jistojistě zapálí les, není možné, aby za okamžik nevzplál obrovským požárem. Je tam teď třeba každé ruky.

„Počkej,“ uchopí ho Jarek za rameno, „dívej se, jenom se dívej.“

Sám však dostává také strach. Z jedlí a smrků šlehají plameny. Jamka mezi vrcholy roste. Propaluje se do hloubky i do šířky. S úzkostí čeká, kdy se odtud všichni ptáci a všechna zvěř vyhrnou se zděšeným pokřikem „Hoří!“

Ale zatím se ti ptáci nemohli stejně jako on dočkat, až se země pootočí pod přímé sluneční světlo a teď ze všech sil vítají jarní den. Za jejich kopcem je jiný, vzdálený obzor, na tom obzoru plane požár a ten požár pro ně neznamená víc než nový den a nové světlo. Nezáleží jim na tom, jaké to slunce je. Hlavně že svítí a hřeje.

Jarek vidí, že je ohromné, možná opravdu větší než celý svět. Dobře, že je tak daleko, jinak by všechno na světě v okamžení shořelo.

Země klesla obzorem ještě níž. Klesla až pod slunce, jež teď žhavé zvolna pluje oblohou. Jamka i požár zmizely. Vrchol je opět jeden, jak má být, na něm se rozpíná známá jedle se všemi známými smrky a menšími jedlemi. Vůbec nic neshořelo. Les je zdola až po vrchol modravě zelený, nikde žádná stopa po ohni, ani po kouři.

A vtom, jak zaostřil pohled k jedli na vrcholu, nad níž se v oranžovém oparu vznáší ta obrovská ohnivá koule, Země náhle klesla, viděl to! Zemský obzor se vzdálil od Slunce!

Teď, teď to vidí zas! Ano, ano, Země se naklání dopředu, klesá pod Slunce!

„Já to vidím! Jožo, já to vidím!“

Odkudsi z hloubky se dere po dlouhé pochybnosti úleva. Je po boji. Revoluce proběhla. Zvítězilo to, čemu tajně fandil.

„Podívej! Musíš to taky vidět!“

I s Jožou se něco děje.

Jedle se svým kopcem se tiše vzdaluje dolů od velikého Slunce. Zlatá lodička, co se vznáší nad jedlí, přeplouvá jeho terčem dolů a s celým obzorem rovnoměrně klesá. Je jasné, že všechny ty obláčky patří sem, k Zemi, ne tam ke Slunci. Klesají pomalu, jako klesá obzor, zatímco daleké Slunce stojí na místě a hoří čím dál palčivěji.

Jarkovi se v lehké závrati točí hlava a trnou nohy.

Ten Joža by to měl vidět a cítit taky tak!

„Jožine!“

„Tak přece je to pravda! Tak přece nelhala,“ vydechne konečně Joža jako omámený a bezděky se pevně zachytí své skály.

„Dobře že jsme šli.“

„A já jsem skoro zaspal.“

Náhle pocítí Jarek něčí pohled v zádech. Rychle se otočí.

Nikdo tam není.

Vrátí se ke slunci, ale málem vidí zas všechno postaru. Ten pohled někoho třetího ruší soustředění, jehož tak pracně dosáhl.

Naďa! Někde tam na skále za nimi sedí jejich učitelka Naďa. Kliďánko si tam sedí, houpá nohama a určitě se tváří, jako by to byla její zásluha, že Slunce stojí, Země je obíhá a ještě se otáčí. Zaručeně se nějak domákla, že sem jdou a schovává se tady, aby na vlastní oči viděla, jak budou zírat, až poznají, že měla pravdu.

Palčivě cítí její pohled v zádech. Chce se pořádně podívat – k­dyž do toho promluví Joža, a je po kouzle.

„Já jsem to hned věděl. Ta nigdá nekecá.“

„Cože? Dyťs jí nevěřil!“

„Ale věřil. Jenom se mi to moc nezdálo.“

„Já porád říkám, že je správná,“ řekl Jarek a honem se podíval dozadu. Ale nikde nikdo. Na celém kopci jsou sami dva.

Na východě dál stoupá slunce nad lesy a už se do něj nedá ani dívat.

Louku v údolí zatopila bílá mlha. Všechny lodičky nahoře jsou už také jenom bílé. Někde zakokrhal kohout a štěkají psi. Začíná docela normální den.

Spěchají domů, aby nebylo pozdvižení.

Přišli ještě včas, nikdo nic netuší.

Jenom Nadě se Jarek rád přizná. Dneska se nemůže dočkat, aby už byl ve škole.

---