Nahá světlina všeho bytí

Je to určitě jiné

Je určitě jiné budit se záplavou jižního slunce, slyšet nejprve racky při snídani a moře, nekonečné moře ajeho šumivou píseň. Pak snídat jídlo z dobré sklizně, mimo časovou tíseň. Hřát se v písku, pozorovat bronzové dívky v chůzi šelem, zpít se nápojem z kokosu. A únavou usínat na lehátku, v kolébance vln, daleko od břehu. A pak skrze přivřená víčka, povznesen, zahlédnout na hladině ostrou ploutev. The End.

Tlustá Japonka

Tlustá Japonka. Chce vidět Kutnou Horu, svatou Barboru, kostnici a pak všechny ty dojmy zajíst jitrnicí. O všem psali v průvodci, je dobře připravena. A tenhle vlak, to je taky exotika, jede jen o málo rychleji než tokijský eskalátor. Musí to natočit, vyfotit, aby se k tomu mohla ještě někdy dobře divit. I my se divíme, protože Japonky bývají málokdy tělnaté. Nefotíme, netočíme, jen ji možná sníme.

Jehly věží

Všude kolem jehly středověkých věží, do oblohy vyšívají příběh. Kutná Hora se ráda obléká: ulice k náměstí lemují krámky s oděvy. Konfekce, italský butik, prádlo i „mladá móda“, každý si vybere. No a pak v těch svátečních šatech usedne do některé z cukráren, doplněn o sladký parfém. Poručí si marlenku s kávovinovým nápojem, sušené mléko nechá, ať krásně sněží. Teprve pak otevře věčnou otázku, o čem to vlastně píší jehly věží.  

Nahá světlina všeho bytí

Jede z Brna, z kolejí. Cesta je dlouhá, rozhodla se spát. Až u Kolína ji něco probudí. A chce se jí lulat. Zatímco bude na promrzlé toaletě rozepínat džíny až k oné nahé světlině všeho bytí, skrze dírku v umakartu ji bude pozorovat oko. Ta věčná touha nahlédnout až k prapůvodu, ta člověka žene přes oceány, k nebi, do laboratoří, k psacímu stroji, do kosmu. A taky k umakartu rychlíku.