ESC #28: Krev mé krve

Pixel má pocit, že se poslední dobou vzdalujeme. Abychom tomu zabránili, začali jsme spolu chodit na kuřácké pauzy. Já nekouřím. A už vůbec to nehodlám dýchat pasivně. Tak stojíme každý v opačném rohu parkoviště a křičíme na sebe.

„CO ŘÍKÁŠ NA TU NOVOU KOČKU NA MZDOVÝM? OD TÝ BYCH SI NECHAL VYPLATIT, JESTLI VÍŠ, CO TÍM MYSLÍM!“

„SE SKOŘICÍ!“

„COŽE?!“

Hned vedle vede čtyřproudovka, takže si ne vždy rozumíme.

Z věty, která měla přijít, jsem ale chytil každou hlásku. Pixel si balil cigaretu, když vtom jako by mu něco docvaklo, jazyk i s cigaretovým papírkem mu zajel mezi rty jako roleta, zakuckal se a vytrčil ke mně paži: „TY ČEKÁŠ DÍTĚ!!“

Vypoulil jsem oči, přeběhl diagonálu parkoviště v čase, za který by se nemusel stydět ani Usain Bolt, a nasadil jsem Pixelovi kravatu. „Ššš! Drž hubu. Jak to víš? To je blbost!“

„No jasně! Proto jste teď se Sylvou jak bratři v triku!“

Snažil jsem se mu zacpat pusu, jako by to tím, že ho umlčím, byla míň pravda.

„Proto vždycky když uvidíš na stole moji klíčenku s taťkou Šmoulou, přestaneš mluvit.“ Pixel začal ze všech střípků skládat velké táta-puzzle. „Proto když jsem si včera v kuchyňce broukal Tatu od Buty, přetáhnuls mě po hlavě pórkem! Proto tě rozbrečel Návrat Jediho,“ zhluboka nadechoval a vydechoval do mojí rukavice. „Jsem tvůj otec, Luku!“

Uvolnil jsem sevření a rezignovaně jsem se zhroutil na ytongovou tvárnici.

„Kdys…“

„Na Mikuláše,“ opřel jsem bradu do dlaní.

„Ty vogo, Mišelíne! Tě nechám chvíli bez dozoru, a ty se hned rozmnožíš?! Ty seš jak mol šatní.“ Sedl si vedle mě do stejné pozice. „Je to vůbec tvoje?“

„Asi jo.“

„ASI?! Ty VOLE!“ sundal mi kulicha a plácl mě s ním do obličeje. „Nejdřív se snad ptám: ‚Jsem táta?‘ A až pak: ‚Pampers nebo Huggies?‘ Každej desátej táta vůbec není táta!“

„A jak to asi poznám?“ šťouchnul jsem do něj zpátky nepřesvědčivě bambulí. „Stejně musím počkat, až se narodí a bude to černoch.“

Dal oči v sloup a hluboce si povzdechl. „Otcovství,“ vytáhnul smartphone a začal něco ťukat, „se dá určit ještě před porodem.“

„Ve Star Treku.“

„Prdlačky,“ ukázal mi displej. „Po 12. týdnu těhotenství podle DNA plodu cirkulující v krvi matky.“

Nevěřícně jsem zamžoural. „Jak… tohle všechno víš?“

„Volná láska není pro lamy, kámo. Lidi si myslej, že stačí na mejdanu popadnout nejbližší tělo a zkontrolovat, jestli má správný genitálie. Ale…“ zpomalil a nasadil edukační tón, „s bezuzdnym sexem přichází zodpovědnost. Tabulky neplodnejch dnů. Pohmaty nitroděložních tělísek. Ejakulační sebeovládání. Když v tom neumíš chodit…“ rozpřáhl výmluvně pažemi mým směrem.

„Takže…“ nadechl jsem se.

Pixel dramaticky zvedl obočí a závažně pokýval: „…potřebujeme Sylvinu krev.“

 

Vykukovali jsme nenápadně zpoza svých monitorů a pozorovali Sylvu, jak skartuje dva roky staré letáky.

„A jak to jako uděláme?“ šeptal jsem půlkou úst. „To budeme čekat, dokud se jí nespustí z nosu a pak nepozorovaně přiskočíme se štamprlí?“

Mohutně jsme se zamysleli. Po dvou minutách Pixel vítězoslavně vykřikl: „Menstruační krev!“

Otočil jsem hlavu jeho směrem. „Menstruační krev. Geniální. Zkus nad tím ještě podumat,“ poplácal jsem ho po rameni.

„Cssss!“ Sylva se píchla o sponku sešívačky. Bříško ukazováčku jí svlažila rudá krůpěj. Zatajili jsme dech a nadzdvihli zadky ze sedáků. Stolní lampa vrhla naše stíny na protější zeď. Nikdy jsem si nevšiml, že máme tak špičaté uši. Dala si prst do pusy, jednou cucla a bylo po nadílce.

„Kdyby jí tak zůstala ruka ve skartovačce…“ zasnil se Pixel.

„Mmmhh…“ zaostřil jsem na Sylvinu krkavici a přejel si jazykem po horních špičácích.

Sylva se se mnou střetla pohledem, zamávala mi a usmála se. Vzpamatoval jsem se. „Ty vole. Co to tady vymejšlíme? Copak jde někomu… sebrat krev?“

„Mám nápad!“ vyhrkl Pixel. „Mám známýho v nemocnici. Je to teda očař. Ale má kámoše v laborce…“

 

Pixel vyrobil ve Photoshopu během 10 minut átrojkový profesionálně působící plakát s rozjuchanou červenou krvinkou ponoukající k darování krve. Jakmile po něm chcete něco, co nespadá do jeho náplně práce, je z něj rekordně rychlý grafický virtuóz.

Počkali jsme, až půjde Sylva na záchod, pověsili plakát a stoupli si každý z jedné strany.

„Tě péro, Sylvo,“ utrousil jsem nenuceně. „Jdeme po práci s Pixelem darovat krev. Jdeš taky?“

Znejistěla: „Já někde četla, že těhotné ženy nemůžou darovat krev.“

„Vůůůůbec!“ máchnul Pixel rukou. „Naopak! Těhotná krev je nejlepší!“

Bylo ticho. Sylva si uvědomila, že právě prořekla svoji graviditu. Pixel si uvědomil, že zapomněl být překvapený.

Každý si – spíš z povinnosti – odbyl svůj part.

„Ty jsi těhotná?“

„Ne.“

„Pp– řesně taaak,“ pokusil jsem se znovu roztlačit konverzaci. Jakoby nic. „Je plná kmenových buněk a… blahodárných mi… mískofágů, které bojují proti leukémii.“

Pixel zasvěceně přisvědčil. „A parchantocytů.“

Sylva se zamračila.

„A fakanolázy.“

Šťouchnul jsem Pixela loktem do žeber, aby toho nechal.

„Hm,“ pokrčila Sylva odevzdaně rameny. „Tak jo. Stejně potřebuju načechrat karmu.“

 

Zaklepali jsme na dveře ordinace. Vykoukla vyjukaná vousatá hlava zrzavého týpka v bílém plášti, s popelníky místo brýlí. „Tak jako první… pánové,“ pozval nás přiškrceným hláskem dál.

Nahrnuli jsme se s Pixelem dovnitř.

„Michal. Krtek. Krtek. Michal.“

Viditelně roztřesený Krtek se opřel o skleněnou vitrínu s kontaktními čočkami: „Ty vole, Pixoši, ses posral v biografu, ne? Já neumim brát krev! Já umim jenom… ukazovat… ukazovátkem na písmena.“

„Na tom nic neni.“ Pixel vytáhl z diplomatky další A3 erytrocyt a přelepil s ním oční tabulku. „Pít brčkem umíš? Umíš. To je stejný.“ Vrazil mu do ruky ampulku a jehlu a otevřel dveře do čekárny: „Další!“

„Dobrý den.“

Krtek si otřel úplně zpocené čelo do gumového zaškrcovadla a pak jím podvázal Sylvě levou paži. Ruka, v které třímal jehlu, se třásla jak pudl v prosinci.

Naklonil jsem se k Pixelovi: „Hele, jako plán dobrej. Ale ten odběr by skoulel líp i Michael J. Fox.“

Když se jehla potřetí zapíchla do Sylvina svetru, nevydržela to: „Je vám dobře? Já… si to můžu napíchnout sama. Jehel se nebojím. Starala jsem se o nemohoucí babičku s diabetem.“

„Prosíím!“ zaskuhral Krtek a políbil Sylvu na čelo.

Sylva utáhla zaškrcovadlo zuby, čtyřikrát ohnula ruku v lokti, zabodla jehlu do nejvystouplejší žíly a hbitě pod ní přiložila ampuli. To jsme to mohli udělat rovnou v kanclu. Za 12 vteřin bylo v ampulce po okraj. Pixel ji drapnul, démonicky se rozesmál a vyběhl do chodby, se mnou a s Krtkem v patách. Jak práskly dveře, slyšel jsem ještě spadnout na podlahu krvinkový plakát.

 

Dojeli jsme výtahem před laborku.

„Tak. Ještě ty,“ Pixel mi podal mou osobní jehlu a kelímek ze Starbucksu. „Ampuli už nemám.“

„Ale já s–“

„Hele, zvládla to holka. Nebuď bábovka.“

„B–“

„Chceš si pustit žilou jednou dneska, nebo každej den po zbytek života?“ zatlačil mě na pánské záchody a zavřel za mnou.

 

Vyšel jsem za 25 minut, bílý jako křída, s předloktím jako cedník a s riflemi rozpáranými na stehně. Podal jsem Krtkovi svoje dráku-latte a zkoušel si tipnout, kdo z nás omdlí jako první.

Dal si ho za záda, aby se na něj nemusel dívat, a snažil se dýchat bránicí: „Dob–řee. Výsledky bývají do týdne. Že jste to vy, může to být za 5 hodin. Běžte domů. Zavol–“

„Počkám tady,“ posadil jsem se na okousanou čekárenskou sedačku.

 

Sledoval jsem svůj odraz v prosklených dveřích a drolil kousky molitanu.

Týpci za sklem se podívají na moji šroubovici a řeknou, jaký bude zbytek mého života.

Jaké mám vůbec v téhle těhotenské ruletě šance? Červená – holka. Černá – kluk. Zelená – nula?

Neupínám se k poslední falešné naději?

A nechci už to dítě vlastně? Věk na to mám.

…

Za 3 hodiny jsem odrolil tři čtvrtě sedačky a zůstal sedět jen na kovové konstrukci, nad hromádkou molitanových kuliček.

 

Probudilo mě cvaknutí kliky. Utřel jsem si slinu z koutku. Tyčil se přede mnou Krtek. Přes tlustá skla brýlí a zrzavý plnovous jsem nedovedl odečíst jeho výraz.

Přidřepl ke mně, položil mi ruku na rameno a olízl si rty…

 

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.