Indispozice aneb Vida, Derrida!

V poslední době jen obtížně proplouvám bytím
a to co cítím jen obtížně dostávám do slov
nejspíš mi došlo že nic tady nemáme jisté
na spoustě místech mi uniká podstata světa
žiju už léta jen v iluzi možnosti štěstí
a kdoví jestli se nějak teď cítím
když jsi najednou jiná a zastaví se hladina a světlo zhasíná a zhasne
jestli jít za snem má vůbec teď nějakou cenu
třeba chci změnu a sám sebe nemůžu strávit
můj mozkový závit se protáčí už takhle zrána
kde je ta brána co měla být jedině pro mě
v kterém je domě a na jakém místě stojí
nebo je v mojí hlavě a právě se zavřela – za ní je cela a v cele já
finále akcelerace a nechce se zase vracet
když z mých sprostých pracek jdou zase jen mrzký slova
kdo ví kdy znova se objeví nebe
kdy zase sebe si představím v světlejších barvách
teď jsem jak larva a nebude ze mě už motýl
snad kdybych se vzchopil a nepsal už básně
bylo by krásné se zbavit všech slov – jsou to pasti
pak se jen zmastit a ztratit se v sobě
v té blbé době kdy lidi už nejsou si blízcí
když pojmenováváním odkládáme skutečné významy a neexistuje přítomnost
to je daň za blbost a bylo toho dost.