prahy

Vždycky jsem se bála prahů,
jak rozdělovaly tvojemoje.
Vydrátkované mantinely prvních krůčků,
pár kapek krve na palci
a slzy hrachy do mikiny.
Kiš, kiš, to máš za to.
Za to,            
za to… ?!
A pak další
vrzající s tvojí nohou.
Houpající lodě v letu,
Jeden nádech,
jedno žebro.
Adamovo!
Ven a dovnitř,
bez váhání, vždy jen cizí.

Tak jsem je vylámala,
po jednom házela do ohně
a dívala se,
jak končí jeden strach,
druhý, třetí…

než mi došlo,
že usínám v průvanu.