Ranní zasněžená cesta na autobus

 Zabírám za kliku dveří vchodu pro personál a nemohu se dostat ven. Je to zavalený. Domovník si ještě někde vyspává. Beru to tedy přes recepci. Za chvilku se za mnou automatické dveře zavírají a já se po kolena brodím sněhem. Včera jsme s kolegy v kuchyni sice slyšeli předpověď o sněhové kalamitě, ale nenapadlo mne, že to nebude ráno před hotelem vyhrnutý. No, přece čtyři hvězdičky, jsou čtyři hvězdičky. Chvíli polemizuji, zda se mám vrátit a jet dalším spojem. Nakonec vítězí předstva, že zastihnu ženu, jak vyprovází děti do školy. Dalším bych byl doma někdy kolem jedenáctý. 'Tatí, tatí!' vidím své caparty s napřaženýma rukama a taškama na zádech. Už jen pro ty jejich rozzářené oči to nevzdám.

Pravá levá pravá levá. Systematicky si prorážím prašan. Hotelový kolos pro pět set lidí nechávám za sebou. Někde v jeho útrobách pohladí chlapík ženu po bocích. Myslí při tom na ranní lyžovačku. Já pro změnu na ranní kávu s tou moji. Děcka budou ve škole a my máme celé dopoledne pro sebe. Levá pravá, levá pravá. Přicházím k Dřevařské cestě, která vede ze Svatého Petra do Špindlu. Také ji ještě rolba neprohrnula. Krátké ohlídnutí. Dvě velká světla se po Stohu plazí jak brejlovec. To jsou chlapi na rolbě. Příprava na ranní lyžování. Levá pravá, levá pravá. Po obou stranách se tyčí smrky. Své větve pod desítkami tichých bílých kil prohýbají k zemi.

„Dobré ráno!“ zdravím nabalenou postavu, která se odněkud vynořila za tmy. Dokud mi neodpoví, jsem v domění, že to stvoření jde do práce. Komu by se taky chtělo za ranní tmy v tom sněhu bořit. Normální člověk by se vyspal a to už bude cesta prohrnutá.

„Dobré ráno!“ odpovídá a z obličeje si odhrnuje šálu. „Kam jdete, tak po ránu?“

„Mám teď pár dní volna, tak jdu na ranní autobus, abych jel domů. Kam jdete vy?“

„Já jdu na hotel. Dám si horkou sprchu, počkám až se probudí žena s dětmi a sejdeme na snídani.“

„To jste byl někde na zábavě dole ve Špindlu sám?“

„Kdepak na zábavě. Byl jsem se vyspat ve sněhu. Všichni kroutili hlavami, jaký jsem blázen, ale já se nenechal odradit. Tady kousek od cesty jsem se pěkně vyspal. Je to fakt prima.“

„No vidíte a já jsem myslel, že jste někdo z personálu. Tak hlavně jestli jste si hezky zdřímnul.“ Prohlížím si toho otužilce, který je nabalený jak panáček Michelin. Uvědomuju si, že pokud chci stihnout ten první autobus musím sebou hodit. Schovám si nos do šály a rozloučím se.

Za několik kroků vidím světla horského městečka. Scházím kolem školy a kostelíka k prvním penzionům. Před vchody nabalení chlapíci odhrnují sníh. Jeden z nich si na posilněnou ucucává z placatky. Po hlavní ulici projíždí traktor s pluhem. Na chvilku se zastavím, pokochám se pohledem na vánoční stromek a bílé oblouky lemující most přes Labe. Šumění splavů je slyšet i z pod ledu. Po pár minutách sedím v autobusu a vyjíždíme. Z rádia u řidiče zpívá Karel Gott a já usínám při melodii: „Už z hor zní zvon, už tmí se kraj a s ním tvůj syn šel spát...“