Luzz a Bravo

Jsou autoři, kteří si vybírají téma tak, aby je mohli formulovat jazykem sobě vlastním. Takové kritiky se dostalo kupříkladu Hemingwayovi s jeho chlapáckými projevy (F. Jameson). Výrazně do této kategorie „formalistů“ spadají autoři novobeatnické poezie. V našem malém okruhu bych k nim řadil z neviditelnějších rebela na baterky vindala_dramo nebo novou duši Luzz.

Luzz zaujala jednou básní, „nejasnou zprávou o konci jedné lásky“, zpívanou zpod vyšehradské skály. Naléhavé sdělení bylo ztracenému partnerovi adresováno nevybíravou řečí, jež věci udávala autentický tón. Jak ale zazářilo drobné světélko bá-snivé naděje, tak uhaslo. Následoval autorčin striptýz, od nějž odchází i nejotrlejší divák.

Nejprve se autorka pustila do polemiky na téma současných vztahů. Téma jsem vnesl do prostoru já textem Definice současné rodiny, jímž jsem nezamýšlel žádnou větší analýzu, a ani definici!, rodiny, tak jak se dnes v značně pokroucené podobě objevuje. Luzz se pokusila o jakési narovnání oné jen načrtnuté linky za pomoci nejhorších stereotypů a klišé, jaké si lze představit: jsou i dobré rodiny.. jsou i špatné rodiny..; jsou i vzorné matky, „co vstávají k dítěti“.. a jsou i špatné matky, „co zamrzly v 19. stoeltí“; jsou i dobří otcové a jsou špatní otcové.. V podstatě bylo řečeno vše a nebylo řečeno nic, jak už to u frází bývá. Tak tedy tím se Luzz odhalila u první z chromovaných tyčí.

Scéna z pokleslého klubu ale pokračovala. Oproti původní básni, jíž připisuji, jak řečerno, výraznou opravdovost a naléhavost, která k lásce patří, a tedy místo v zdejší galerii toho lepšího, přišla snaha o humor. A skončilo to ve stádiu pokusu.

Svět Brava, návrat do 90. let. Luzz se pokusila oživit žánr, kterému se svého času oficiálně říkalo „láska, sex a něžnosti“ a byl součástí časopisu pro dospívající mládež. Patrně nikomu tato rubrika neunikla, ať už byl čtenářem, nebo dohlížitelem čtení. Příběhy pubescentů ústící v hygienické a mravní naučení se staly bizarním fenoménem na poli popkultury. Patrně sváděna touhou připomenout si dávné lásky a pobavit u toho, rozhodla se Luzz sepsat jakousi parodii na deník pubertální dívky. A aby si zachovala přístup k vlastnímu žargonu, jak předesíláno v úvodu tohoto textu, v pravidelných intervalech do jinak hygienicky a mravně odpovídajícího příběhu vkládala propriety vzdoru: sem lahváče, tam startku bez filtru. Tím ovšem, paradoxně, neudělala nic jiného, než že podepsala to, co se snažila parodovat,  a tím se tomu vymezit, totiž bravostory. Protože žádný oficiální příběh o dospívající mládeži, tak jak ho chce vidět konzervativní čtenář a dohlížitel, nemůže být bez oficiálních symbolů vzdoru; právě ony „lahváče“ a „startky“ upevňují strukturu vzorné společnosti, ostatně ne náhodou se pro ně vžilo označení „společenské drogy“. Snahou o zatažení příběhu do (domnělého) undergroundu tedy autorka neudělala nic jiného, než že příběhu dodala na fádnosti a zařadila ho do rubriky čtení pro děti a dospělé, tedy čtení pro nenáročné.