Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJeště Nejlepší český básník 2016
Autor
Movsar
Když jsem psal o zvláštním nepoměru mezi básněmi a autorskými vizitkami v knize Nejlepší české básně 2016, netušil jsem, že se dotýkám nejcitlivějšího místa české bá-snivé scény. A ten dotek by sám o sobě nejspíš nebyl vnímán tak bolestivě, nebýt toho, že jsem si k ruce vzal největšího českého romanopisce Milana Kunderu. Zlý sen všech lyriků.
Co se stalo? Připomenul jsem jednu Kunderovu miniesej z Umění románu, v níž autor provokativně navrhl pravidlo anonymity v literárním prostoru: kromě jiného by tak bylo dílo chráněno před příliš extenzivní biografickou interpretací. Poznámka v podstatě věcná.
Co se stalo pak? Místní koryfej lyrické poezie zakřičel bolestí jak poraněný nazgul: „Kundera nikdy poezii nerozuměl.“
Kundera nepochybně nikdy neměl pro poezii pochopení, ostaně už dlouhá desetiletí na poezii útočí z pozice zarytého prozaika, ale lze vážně vyjádřit, že poezii nerozumí? Připomněl se mi už notoricky známý hon na autora, zatroubený v roce 1984 Z. Urbánkem v „dovětku“ k rozhovoru Kundery s Philipem Rothem v časopise Svědectví („záložková blbina“, „v detailech už mlčte..“) a završený „atentátem na autora“ z roku 2008, kdy jeden český „úřad pro odkrývání historické pravdy“ označil Kunderu za udavače. Místní příspěvek tedy nalézá své pevné místo v české tradici ostřelování úspěšných, pojďme se ale přesto nad ním seriozně zamyslet.
To, co Kundera poezii vytýká, je snaha „přepisovat svět do veršů“ a odhlížet tak od světa, jaký je. Jeho znalost literatury je přitom zjevná, ostatně celé jeho stěžejní filosofické (literárněvědné) dílo je prostoupeno odkazy k literatuře, včetně poezie. Kunderovi je pochopitelně bližší román, neboť na rozdíl od poezie odpovídá jeho realistickému nazírání a snaze formulovat je střízlivým, úsporným jazykem. Přesto dokáže ocenit dobré básně, když v připomínkové knize Bílá žízeň básníkovi Skácelovi skládá patrně nejkrásnějsí kompliment ze všech přispěvatelů; stejně tak jeho úcta k Vladislavu Vančurovi, jehož próza je prózou básnivou, je nepochybně zaznamenána v první studii Umění románu, z roku 1960.
Co znamená rozumět něčemu? A co znamená rozumět něčemu tak výjimečnému, jako je poezie? A lze poezii vůbec rozumět?
Rozumění, zvlášť v území literatury, je nepřetržitý proces dialogu autora s čtenářem. Koncept dialogu jako cesty k vědění je velkým tématem a přínosem hermeneutické filosofie: nikoli dialogu uzavřeného v umělém prostředí pravidel logiky, ale dialogu věčně živém, v němž se člověk dozvídá „i to, co nechtěl slyšet“. Pokud porozumím básni, neznamená to, že jsem došel k autorově intenci, ale spíše to, že s autorem jsem schopen navázat rozhovor; vždyť ne náhodou se interpretace mohou zásadně lišit, a přitom jen těžko bychom mohli nalézt klíč k rozsouzení odlišných stanovisek, pokud nám mají co říct.
Jakkoli neberu až tak vážně onu citovanou větu, nepatrný výstřel na vzdálený monument, přesto si nemohu odpustit „dovětek“ z opačného tábora. Nebude nenávistný, jako ten Urbánkův, ale bude stejně upřímný: za kolektiv zdejších písmáků žádám zdvořile autora Lyryka, zda by byl tak laskavý a poučil nás, jak vlastně správně rozumět poezii.
18 názorů
Aššurballit
20. 01. 2017lyryk: " Kdo poezii čte, za pár týdnů autory rozezná, leda by se anonynmizace dotáhla tak daleko, že by se básníci nescházeli a nečetli si veřejně, neposílali si verše a nevyhlašovaly by se žádné ceny."
nad touto pasazou som sa trochu pousmial. je samozrejme ze po po case si schopny odhadnut autora ale isty si byt nemozes. na slovensku mame taku sutaz - vola sa: BASNE. je anonymna a casto sa do nej okrem grafomanov a zaciatocnikov zucastnuju aj autori ktori uz maju co to odpublikovane. --- a ta anonymita je skutocne kuzelna. oprostuje ta od vazieb na komunitu --- takto sa stalo ze v roku 2012 vyhrala autorka vdaka tomu ze poznala dopredu mena porotcov a prisposobila tomu styl. porotcovia mali svoje tipy ale toto ich kus sokovalo /kedze autorka bola v tom case povazovana za odpad/
v 2013 bola porota kvoli tomu anonymna /mimodek sa pochvalim a poviem ze som v nej sedel aj ja/ a garantujem ti ze hoci sme vytusili niektore mena tak stale tam nebola istota ze to je skutocne on/a.
ono toto hadanie stylu je velmi zradne. prisiel tam dokonca prispevok ktory vyzeral jak odo mna:-)
a vtipne bolo ze to opat vyhrala autorka od ktorej by sme to vobec necakali. a to som poznal jej tvorbu poznal som ju aj osobne. ale do sutaze proste poslala pripsevky s inou poetikou ktore nam sadli.
tos to vzdal velmi rychle, až nečekaně. ostatně, rozumění poezii jsi nedefinoval než jakýmsi nehotovým negativním způsobem. stejně hotový - nehotový jsi s další diskusí.
No jasně, moje zrada je mnohem horší; o věcnost ti rozhodně nejde a tak se s dostal na můj ignore list.
pokud by stál proti celému světu, pak by to byl čin vpravdě heroický. ale nemyslím, že tomu tak je. kundera své hrdiny, protože asi nemluvíme o něm, ale jeho díle, sice staví do nejrůznějších sporných situací, ale jen málokdy je nechává vězet v resentimentech; to je totiž dokonce jeho další základní téma: kritika resentimentu, "dojetí nad vlastním dojetím", efektu "druhé slzy", sebelítosti vedoucí k sebezničení (příměr s chlapečkem mstícícm se zlému učiteli na piano tak, že skočí z okna - učitele zavřou za zaločin, ovšem chlapeček proto dobrovolně zemře). anebo kde jsi našel takové místo, kde se k. lituje?
je ale kunderova zrada své antipoetické pozice v něčem horší, než tvá zrada příkré pozice antikunderovské, lyryku?
agata...nemyslím si, že to, že někomu řekneš "život je studna", ale už nedodáš "proto můžeme pít" nebo "všichni se v ní utopíme" nebo "koukni jak se hezky zrcadlí" nebo cokoli, je otevírání očí. Myslím, že to je spíš kopání do kotníků základům bytí.
Mov...ano, ano, spějeme k smrti a to samo o sobě už je rozuzlení.
Pro mě se však Kundera pohybuje někde, kde stojí sám proti celému světu, je ublížený a navíc za všechny jeho trable můžou jiní a on je jediný spravedlivý a ani ta smrt honechce.
Tak hned na začátku. Prozaika MK mám upřimně v oblibě. Jako básníka ho příliš neeviduji, něco jsem četl už hrozně dávno.
Nenapsal jsi, Movsare, žádný argument pro anonymizaci, já ve vsé protiargumentaci říkám: Kdo poezii čte, za pár týdnů autory rozezná, leda by se anonynmizace dotáhla tak daleko, že by se básníci nescházeli a nečetli si veřejně, neposílali si verše a nevyhlašovaly by se žádné ceny.
Nevidím žádný rozpor v tom, že ačkoliv mám prozaika MK rád, přesto jej kritizuji v nějaké jiné oblasti. On MK bude asi špatný krasoblruslař. Pokud jenom nejsem informován, tak se mu omlouvám.
Nevím, kam až absolutní pravda citátu MK vůči poezii sahá, když odkazuje ve svých úvahách k nějaké poezii a dokonce nějakou dokáže i ocenit. Asi zrazuje sám sebe.
Skutečnost však bude mnohem jednodušší. Poezii většinou nerozumí ten, kdo nedokáže rozeznat kvalitu u svých současníků. Takový soudobý kritik se samozřejmě i často může mýlit, ale jde právě o tu odvahu to riskovat, ačkoliv to není a nemůže být objektivní. A právě takto chápu i onen názor MK. On tu odvahu přistupovat k poezii s rizikem omylu nemá a říká to jaksi elegantně.
O nenávisti ani slovo. Rozumět poezii znamená s dobrým vnitřním naladěním cosi upřímně vyslovit a nebát se omylu, a hned za druhé platí, umět se za rozpoznaný omyl omluvit, nezabetonovat v sobě nějaké postoje. Pokud možno pak zůstávat ve věcné rovině, proti té bombasticky rozhodné a "navždy" určující.
r.l. to víš, miláčku, až budeš psát jako my tři, udělá se ti zase dobře..., ale to už ti nejspíš došlo, když kolem sebe furt tak kopeš
taky si myslím, že bezvýchodnost patří k určení člověka, k jeho, heideggerovsky řečeno - existenciálům: vždyť kam vede náš život? ke smrti! a proto je úkolem umění na takovou bezvýchonost situace, do níž jsme byli vrženi, upozorňovat, ukazovat. ostatně zmiňovaní hermeneutici říkají: podstatné je nalézt otázku, s odpovědí už někdo přijde. proto si nemyslím, že by m.k. byl něčím vinen nebo chyboval, když nedává nějaký návod a nepřiznává, že ho mít ani nemůže. nakonec - není už samotný jeho tón takovým implicitním přiznáním?
bezvýchodnost.. není právě ukazování nebo spíš otvírání očí to, oč jde divadelníkům, prozaikům atd.?
A děkuji za dovzdělání, o těch zbylých dvou jsem neměl tucha. Musím si doplnit.
Teda pardón Monology se jmenuje ta sbírka (my jsme tomu ze srandy říkali dialogy a já vůl to napsal). A ano, je to jedna mála věcí, která se mi od něj vážně líbí.
Proč? Protože bezvýchodnost ještě nic nikdy nezmohla. Bezvýchodný člověk mně osobně nemá co nabídnout, ať jsou jeho slova sebekrásnější. Říkám, že když má někdo potřebu potírat nešvary, měl by na ně mít i odpovědi, i kdyby ta odpověď byla "nevím, co s tím dělat", tak je to stále odpověď, ale ani k tomuhle se Kundera nikdy neodhodlal (narozdíl třeba od Havla, který je taky dost bezvýchodný, ale občas uměl aspoň říct nevím, i když mě v tom celém principu štve stejně, jako Kundera).
kunderovi vyšlky hned tři sbírky básní, a jsou dobře dostupné v antikvariátech. osobně se mi i monolgy líbí, jakkoli se k nim on sám nehlásí.
alternativa. ano, nemám ji, ale není výzvak alternativě jen rétorický trik, jak druhého umlčet? proč by vlastně člověk měl mít alternativu?
Kundera dokonce jednu krátkou sbírku básní napsal - jmenovala se Dialogy, ale posléze ji sám zavrhl a nedovolil vydat, ani jinak publikovat. Před asi deseti lety jsme ji chtěli uvést u nás v divadle a byl to velký boj ho přesvědčit alespoň na těch pár repríz.
Ještě bych se vyjádřil k označení "největšího českého romanopisce", osobně bych skutečne zrovna Kunderu takto nenazval, zéjména pak stylem "o tom není pochyb". Ale zase dost chápu, proč zrovna tobě tolik imponuje.
Nic ve zlém, ale vidím jistou podobnost v tvém a Kunderově vyjádřování - bezútěšnost, ublíženost, hra na hrdinu, tepání do nešvarů, ovšem bez předložení východiska, pocit "sám proti světu"...