Nejlepší kamarád

     Bylo mi patnáct, bylo parné léto a já neměla co dělat. Moje kamarádka Verča se rozhodla, že mě vezme "někam". I pro mě to bylo překvapení, ona mi totiž neřekla, kam že to jdeme. Cesta vedla k letnímu kinu a mě to docela překvapilo, vždyť tam nic není, říkala jsem si. Vešly jsme brankou a mírily jakoby k pódiu. A tam, světe, div se!, byla železná branka a byla dokonce otevřená. Než jsme vešly a sešly po schodech dolů, Verča mi pošeptala: "Nevykej, jo, řekni ahoj." Nechápala jsem, proč to říká, ale jenom jsem kývla. Přišly jsme do místnosti, kde sedělo pět lidí. Venku bylo třicet ve stínu, v téhle místnosti byl příjemný chládek. Na mojí osobu hledělo pět párů očí a mně bylo docela trapně. Už už jsem chtěla říct aho, ale moje oči se zasatavily na jednom chlápkovi. Muselo mu být nejmíň čtyřicet a já najednou nevěděla, co říct. Verča se na mě usmála a já ze sebe vypravila tiché: "Ahoj..." a nevěděla jsem, co dělat. Ten chlápek, ze kterého se posléze vyklubal vedoucí skupiny dětského šermu, ukázal na židli vedle sebe a já si tam sedla.

 

     "To je Jenny..." představila mě Verča a ostatní se začali taky představovat.

   "Já jsem Martin." řekl kluk, který seděl naproti mně. Tmavé vlnité vlasy, modro-šedé oči, rašící knírek pod nosem, samá ruka, samá noha, vyplašený pohled... Tak to byl Martin.

   "A já Richard..." to byl usmívající se kluk s vlnitýma blond vlasama, modrýma očima, brýlemi a měřil snad dva metry. Byl to Martinovo brácha, jak mi vzápětí prozradil.

   "Lukáš... My se známe..." řekl kluk, co seděl vedle Ríši. Lukáše jsem znala už dýl, byli jsme spolu dvakrát u moře. Vyšší, trochu urostlejší, široký rameny, hnědý krátký vlasy, šedý oči...

   "A já Michal. My se taky známe." řekl ON. Byl to kluk, co se mi dlouho líbil. Lukášovo kamarád. Menší, široká ramena, černé valsy, hnědé oči, neustálý smích... Michal...

   "A já jsem Milan... Vedoucí..." řekl ten chlápek vedle mě. Seděla jsem tam celé odpoledne a skvěle jsem se bavila. Přijali mě moc krásně a já tam začala chodit každý den... Postupně jsem poznala i Pavla a Kokiho, Péťu s Máňou a Majdu (Ríšovo a Martinovo sestru) a taky Kristýnu. Jeden člen ale scházel - druhej Lukáš, přezdívaný malý Lukáš. Měl holku, Lucku, a tak na šerm dost kašlal, což se nikomu nelíbilo. Poprvé jsem ho viděla asi po týdnu. Seznámili jsme se ale nic jinýho, prostě mě vzal na vědomí... Já jeho popravdě moc ne. Měla jsem hlavu plnou Michala, jako mývá každá malá holka, když se jí někdo líbí a trápilo mě, že si mě nevšímá. Všichni věděli, že se mi líbí a on taky a bylo to vážně veselý. Dneska, s odtupem času, se s Michalem smějeme, když si o tom povídáme. Dny plynuly a prázdniny skončily. Ale po nich jsem stále chodila na šerm, skoro každé odpoledne. Bylo to krásný. A jednoho listopadového dne přišel Lukáš... A řekl, že se rozešli s Luckou...

 

     Ten den spustil takovou vlnu emocí a událostí... Seděla jsem na lavičce a kouřila. On přišel a začali jsme si povídat. Ani nevím, jaktože jsme si nikdy nepovídali, protože jsem zjistila, jak je fajn. Mluvili jsme celé odpoledne... A druhý den jsme šli spolu ven... A další a další... Dva týdny v kuse jsme chodili na procházky, povídali si hodiny a hodiny, na šermu spolu blbli... A pak jsme se najednou neviděli. Prostě nebyl čas a navíc já si našla kluka. Nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsem seděla se svým klukem v hospodě u čaje a najednou se tam objevil Lukáš. Byla ta opravdu náhoda... A nikdy nezapomenu na ten jeho výraz. Tehdy jsem to ještě nechápala, byla jsem zamilovaná do svýho kluka. Na dalším šermu jsme si o tom povídali a Lukáš mi řekl, že se vrátil k Lucce... Den po tom, co mě potkal s Járou. Přála jsem mu to, věděla jsem, že ji má rád... A čas plynul, Lukáš zase chodil - nechodil na šerm... Ale našel si na mě vždycky čas a já byla ráda. Postupně jsem mu začala říkat věci, které jsem neřekla nikomu jinému. Svoje sny a svoje touhy, svoje bolístky... A on mi svěřoval ty svoje a radil mi... Jednoho dne jsem si všimla, že naše objetí na rozloučenou bylo delší než obvykle. Nepřikládala jsem tomu váhu, vždyť jsme nejlepší kamarádi, tak co... a každý víkend jsem se těšila víc a víc, protože co byl Lukáš zase s Luckou neměl na mě tolik času a pár hodin na šermu bylo jen našich. Ona tam nesměla. A Lukáš se mi věnoval. Týden co týden bylo naše vítání i loučení mnohem a mnohem víc osobní a všichni si z nás dělali srandu. Já nevěřila, že by mohl cítit to, co jsem cítila já. Tyhle pocity jsem ale musela držet pod pokličkou, měla jsem kluka a to nebylo dobrý, myslet na někoho jinýho… Možná to byl osud, možná ne, ale Jára se se mnou rozešel. Byla jsem z toho špatná, přece jen jsem ho měla ráda a chodili jsme spolu čtvrt roku (a byl to první delší vztah). A najednou se na scéně objevil zase Lukáš. stejně jako jsem tehdy já pomáhala jemu z rozchodu s Luckou, pomáhal teď on mně z rozchodu s Járou. Každý den jsme chodili ven, držel mě za ruku a nechal mě se vyplakat na jeho rameni.

 

     "Musíme se odstěhovat… Město potřebuje kino…" říká nám Milan a mě se chce brečet. A nejen mě. Vždyť tady jsem poznala tolik přátel… A je tu tolik vzpomínek… Najednou musíme pryč.

   "Zítra tu buďte všichni v deset ráno. Budeme vyklízet a nosit věci ke mně…" rozloučí se s námi Milan. Odcházíme všichni v hodně nostalgické náladě.

Druhý den stojíme v deset nula nula u brány a čekáme na Milana. Všichni jsme zamlklí.

   "Takže Verča s Medvědem (tak se říká Míše) vyklidí starou klubovnu, Michal a Lukáš novou, Lukáš a Jenny sklad, Martin mi pomůže se zbraněma…" rozdělil nás Milan. Možná schválně, možná ne, každopádně teď stojím v temné místnosti před obrovským regálem, který máme s Lukášem vyklidit.

   "No potěš…" řeknu, sotva si regál prohlédnu odshora dolu a naopak.

   "Snad se nebojíš, Jenny, to bys mě dostala…" směje se mi Lukáš. Povzdychnu si, prohodím něco o vtipu a společnými silami se dáme do uklízení.

   "Co Jára?" zeptá se mě Lukáš tak mezi řečí.

   "Víš… Já ho mám pořád ráda, ale ono to stejně nebude nijak… Prostě to skončilo… Je tu někdo jinej, víš… Ale to by asi nemělo cenu, teda já nevim… Jsem dost zmatená, to víš, holky…" zasměju se a zeptám se co on.

   "S Luckou dobrý… Jsme spolu dva roky, víš… To je dlouho, fakt dlouho…" řekne a já poznám, že se něco děje.

   "Lukáši, co je? Máte nějaký problémy?"

   "Ne… Jenom je tu jiná holka, víš, kterou mám rád, ale nevim, co ona a taky nevim, jestli by to mělo cenu, víš, zahodit dva roky pro něco tak nejistýho… Co když si uvědomim, že Lucku miluju a jí ublížim?"

V tu chvíli mě u srdce bodne něco tak ostrého, co mě tam opravdu ještě nebodlo. Lukáš je zamilovanej do jiný holky a řeší to se mnou… A já musím být ta kamarádka, kterou potřebuje. Ovládnu touhu začít plakat a usměju se na něj.

   "Lukáši, to máš těžký… Nikdo ti nezaručí, že to bude lepší nebo horší… Každá holka je jiná a musíš počítat s tím, že to bude jiný… Musíš riskovat… A jestli myslíš na jinou holku, pak je vidět, že ten vztah s Luckou není v pořádku… Třeba já a Jára… Jára je taková jistota, víš, kdyby třeba chtěl… Protože už jsme to zažili. A pro tebe je ta jistota Lucka. Je pro tebe pohodlnější být s luckou než riskovat novej vztah." pokrčím rameny.

   "Máš pravdu…" řekne a zase mlčky uklízíme. Je to divný, vždycky si máme co říct a najednou ne. Mě vrtá hlavou, která holka to je a chce se mi hrozně brečet. Taky mi začne téct slza, tak jí rychle utřu, aby si toho nevšiml.

   "Víš, Jenny," řekne po desítkách minut mlčení Lukáš a otočí se ke mně, "ta holka, o který jsem mluvil… To seš ty…" a koukne se mi zpříma do očí. Stojím před ním jako přimrazená a nevím co říct. Chvíli na něj koukám a nemůžu najít ty správný slova…

   "Lukáši… Ten kluk, víš, kterýho mám ráda… Tak to jsem mluvila o tobě…" řeknu nakonec. Zůstaneme na sebe koukat a nemusíme už nic říkat. Je to jasné. Stojíme tu naproti sobě a on se ke mně přiblíží… Zavřu oči… Už mě políbí… Ale…

   "Jenny! Luky! Pojďte nám pomoct!" ozve se Verči hlas a za chvíli se ona objeví ve dveřích. Kouknu se na Lukáše a obejdu ho. Vyjdu jako první.

 

     Sedíme na diskotéce, jako každou sobotu. Spím u Verči. Slaví dneska narozeniny. A je tu i Lukáš. Lucka je nemocná. Sedíme vedle sebe a on se mě dotýká. Nenápadně, jenom třeba když si ode mě bere pití nebo tak. Když mi zapaluje cigaretu… Díváme se na sebe a nikdo jiný pro nás neexistuje. Začnou hrát ploužáky a on se mě zeptá, jestli si zatancuju. A já samozřejmě jdu. Hrají Sorry seems to be the hardest word od Blue. Do dneška je to písnička, kterou a ním mám spojenou. Čas letí a my už musíme domů. Loučíme se a málem se políbíme. Dojde mi, jakou děláme chybu… A tak uhnu. Ve tváři má zklamání a pochopení zároveň. Odcházím a celou noc u Verči propláču…

V neděli sedíme u Michala před domem. Hraju na kytaru a zpíváme. Lukáš je tam taky… S ní… Je mi hrozně. Když odejdou, rozpláču se znova. A je to tady, Jenny se zamilovala do Lukáše… A on má holku a nevypadá to, že by jí nechal…

 

     A měsíce plynou a plynou jako voda. Chvíle ukradenýho štěstí a ukradených dotyků na šermu, kamarádský pusy, který způsobí, že se mi klepou kolena, hodiny řešení, jak to bude, naděje a touhy… A bezmoc a další proplakané noci… Další týden se přehoupnul a je pátek. Jdu na dětskou, protože vím, že tam Lukáš bude. Je. S ní. dojdu k němu a řeknu, že si chci promluvit. Jdeme tancovat. A, světe div se, hrají Sorry seems to be the hardest word.

   "Lukáši… Já už takhle dál nemůžu. Táhne se to dlouho a ty Lucku kvůli mně nenecháš. Já se už nechci trápit… Promiň." řeknu a nechávám ho na parketu. A hned k Verče, rameno na vyplakání. Je mi hrozně. Opravdu hrozně.

Přestanu chodit na šerm, jen abych ho nepotkala. Protože to bolí. A on se mi vyhýbá. Nemám nejlepšího kamaráda… Pořád jen brečím a brečím… Kdy už bude konec… Netuším…

 

     "Ahoj!" pozdravím Lukáše vesele. Potkali jsme se po dlouhý době a já mám novýho kluka. Začla jsem zase chodit na šerm. Ale Lukáš se se mnou nebaví. Nechápu proč, chová se, jakoby mě vůbec neznal, ani mě neobejme… Je to děsný, když někdo, s kým jste trávili tolik času už si vás nevšímá.

   "Ahoj…" řekne a otočí se ke mně zády.

   "Lukáši, co se děje! Už mě to nebaví… Jak se ke mně chováš! Co jsem ti udělala? Neobejmeš mě, nemluvíš se mnou… Copak je to tak těžký? Tak co se stalo, že to není jako dřív? Že spolu neblbneme?" zeptám se a hlas mi selže a do očí se mi hrnou slzy.

   "Ty máš kluka…"

   "Ale tys taky měl holku…"

   "Tohle je jiný." řekne prostě. Dívá se do země a mně se chce utéct.

   "Aha… Tak promiň…" odpovím mu a odejdu. Volá na mě, ale já už nemám náladu tohle řešit.

 

     Od prvního setkání s ním uplynuly tři roky. Prošli jsme si peklem… A naše přátelství, pokud se to dá nazvat, je stále zvláštní. Když byl na vojně, byla jsem první, komu volal a psal, když přijel domů a prokecali jsme zase hodiny a hodiny. V prosinci mu vojna skončila. Seděla jsem u něj na gauči a povídali jsme si a nějak jsme se dostali na nás dva.

 

     "Víš, já mám někdy pocit, že jsme jenom kamarádi ale někdy se na mě tak díváš… Já nevim, jako by to bylo jako tehdy…" řekla jsem mu. Chvíli mlčel a pak mi řekl něco, co mě opravdu rozplakalo.

   "Já jsem do tebe pořád zamilovanej."

   "Takže proto ses choval tak odměřeně, když jsem si našla kluka?" dojde mi v tu chvíli původ jeho odmítavého chování.

   "Jo. Je to sobecký, ale já si přál, abys byla sama a já měl holku…"

   "A co sis myslel? Lukáši… Nemůžu celej život čekat, až se rozhodneš, jestli mě chceš nebo ne… Ty mě nechceš, ale nechceš, aby mě měl i jinej kluk… To je sobecký…" řeknu a docela naštvaně.

   "Já vim…"

A je tu zase ten okamžik. Z rádia hraje Wind of Change od Scorpions a my zase tancujeme jako kdysi… A zase mám sto chutí ho políbit. A on je na tom stejně. Chvěje se a nemůže se na mě ani podívat, protože kdykoli se naše oči střetnou, oba víme, co jsme si nikdy neřekli. Schyluje se k polibku, ale pak…

   "Já ti musim něco říct…"

   "Povídej…" řeknu a sednu si.

   "Já chodím s Mili…" Tahle slova jsou jako ledová sprcha a uvnitř mě něco vybuchne. Cítím takovou bolest…

   "Víš, já si udělal seznam, víš, když jsem se rozešel s Luckou… A uvažoval… Měl jsem tam tebe, Mili a Lucku. A víš, ty's měla nejvíc pro… A jenom jedno proti…"

   "Jaký?" zeptám se navenek klidně, ale slzy, tekoucí po mých tvářích, mě prozradí.

   "Honzu…" řekne. Myslí mýho kluka. Mýho kluka, se kterým si nerozumím…

   "Aha… Luky já už radši půjdu…" Odejdu. A pak se zase nevídáme.

 

     Od tohoto rozhovoru uplynulo už tolik času a tolik měsíců… A následovaly další rozhovory… Když si Lukáš našel novou holku… A když se s ní chtěl rozejít a chodit s její kamarádkou… Když jsem se opila a vyznala mu lásku… A on mi řekl, že mě miluj, ale že mě nechce… Jsem pořád ta kamarádka, kterou potřebuje, jsem ta holka, ke který se vždycky nakonec vrátí… Ale není nic horšího, než když milujete někoho, koho nikdy nemůžete mít… Nebo společně hledáte různé argumenty, kterými si odůvodnit, proč spolu nemůžete být. Vím, že mě miluje stejně jako já jeho. A doufám, že pokud k sobě patříme, cestu si k sobě najdeme. Oba máme partnery, které máme rádi, ale když jsme spolu někde sami, stačí nám mlčet a dívat se na sebe… A ta nevyslovená láska mezi námi visí… A zřejmě navždy bude…

 

---