Jeskynní básníci. Cross vol. 2

Vchod do jeskyně

Když se pravěký člověk rozhodl pro cestu za prosté sdělení, když chtěl vystoupit z toho mála, co se v jeho řeči stačilo usadit, napřáhl ruku proti skalní stěně své jeskyně a foukl proti ní barvu. Vznikl tak negativní otisk jeho končetiny. Vzniklo dílo.

Nyní, po mnoha tisíciletích vývoje směrem k dokonalosti forem, člověk postmoderní sestoupil do hlubin noci světa. Vrátil se do jeskyně a namísto svých znovu nemotorných dlaní rozhodl se otisknout do prostoru své stejně nemotorné věty. Už je neplive skrze masivní čelisti, cedí je drobnými ústy, ovšem s vervou nemálo podobnou.

Jsme v jeskyni na kraji středoevropského města. Třetí tisíciiletí po Kristu je ještě v počátku, zimní období naproti tomu vrcholí, den končí. Tlupa lidí pije medovinu a kouří tabák. Mluví neotesanou řečí, do níž tu a tam zasunou výraz, který je má přiblížit vysněnému světu kultury. Ale stíny nelze překročit.

Na scénu, přímo pod hlaveň světlometu, vstupuje mladík s plesnivým bíbrem. Režisér večera, samozvaný vůdce tlupy. Každý jeho pohyb, gesto, tón hlasu i slova jsou polibkem určeným jeho ústům. Je to narcis k smrti opilý svým obrazem. Zamlaská na znamení dobrého vkusu, jistěže toho svého, a vyzve prvního z básníků.

Vladova autoflagelace

Pod světlomet po kolenou přistupuje cizinec. V ruce bič a tím bičem trhá kůži svých zad. Jeho záda to jsou štíty Tater a on do nich slovy divo bije. Národní trauma, to je celá jeho poezie. Když skončí, vyčerpán, odpotácí se zpátky k ohni tlupy a těch pár kroků v sobě nese celou tíhu všech exodů v dějinách světa. Usíná pod sladkým snem, že jednou znovu nalezne ztracený ráj.

Intermezzo

Ze zákulisí, s ústy opět rozčeřenými sebemilnou řečí, vyzývá narcis s plesnivým bíbrem dalšího adepta poezie. Nyní jím má být dívka. Muži v kruhu kolem ohně zbytří, i staršinové se náhle budí k životu. Někteří hýkají nedočkavostí a vhánějí zadýmený vzduch do plic, aby se zdáli být většími. Narcis si zvlášť pohrává s tónem svého hlasu, neboť jeho věty berou jen z omezeného rejstříku, a je to svého druhu obdobná taktika snubního tance. Na scénu přichází dívka.

Zee drmolí své básně

Křehká bytost s exotickým jménem usedne na stoličku, jahodová ústa přitiskne k mikrofonu a rozdrmolí básnivou častušku. Mohla by stát v modré košili, pod rudým šátkem v májovém slunci u pomníku generalisima a byla by to ta samá dívenka a byly by to ty samé rozdrmolené věty, jen slova by byla obměněná. Jako puzzle by zapadly do její řeči klidně i takové verše jako: „Mladý je Zápotocký, mladý je Nejedlý, / mladá je strana a její ručitelé..“ Je to píseň o stejně trudná jakou pěli mladí pionýři pod dohledem svých starších soudruhů. A dozvídáme se, že mladičká dívka s básní svědící ji „jak uhry pod mýdlem“ v intimních chvílích opakuje slovo „Jo!“. A že už ani z toho nemá žádnou životní radost. Příliš brzy vyhaslá světluška. Staršinům v publiku ale právě tato nemohoucnost mladého zvířete dělá radost, očekávají snadnou kořist a zem skrápějí slinami náhle rozhořelých tužeb.

Závěr

Večer končí. Barvy slov byly rozfoukány, otisky individualit zůstanou v digitálních přístrojích členů tlupy. A tak jako mnohé z oticků rukou v pravěkých jeskyních nesou stopy deformit, způsobených snad artritidou, zraněními či amputacemi, i otisky současných básníků jsou plné nedokonalostí. Ale také jsou autentické a taky si zaslouží místo v muzeu nebo kabinetu kuriozit.