Svět podle Huga - Country music

Vzpomínám, jak jsem před lety ztratil v Praze - na 24 hodin - hlavu.
Vedl jsem obchodní oddělení mediální agentury a dlouhovlasá pihovatá blondýnka Hanka mi rozpálila májový lejtka do běla. Dveře tohoto příběhu jsem pootevřel na pracovní schůzce v agency.
Na okno ťukalo rozdováděný slunce a moje milovaná Malá Strana užuž otvírala svou tajemnou náruč pro zapovězený půlrande.
Slovo dalo slovo a za dvacet minut jsme spolu stáli v poloprázdný tramvaji směřující ke Karlovu mostu.
"Nesedej si. Takhle na Tebe líp vidím," tokal jsem s žonglujícíma okama.
"Ty jsi blázen," smála se.
Karty byly jasně rozdaný.
Nevyzpytatelnej uličník, neustále čmárající v Knize života, mi dal do ruky (pro ten den) sto7 v červenejch.
Celá pouť, od Staroměstský mostecký věže - přes Malostranský náměstí a dál Nerudovkou na Radnický schody - se vinula po mým domácím hřišti. Moje sudeťácký srdce tlouklo, i při letitym pobytu v Dejvicích na Hanspaulce, jen pro vymňoukaný uličky v podhradí. Na levym vltavskym břehu.
"Hugí, volala jsem do rádia, že dneska už nepřijdu. Máme přece důležitý jednání v terénu?"
"Tos řekla fakt hezky."

Na akviziční štaci jsem potkal spoustu modelovejch panenek. Ale většinou šlo o profit přesýpací  hodiny. Mírně naivní český holky asi trčej na venkově. Místo nich je Praha zaplavená neupřímnejma napudrovanejma hybridama, který jí v kultovních knajpách hážou bobky a cypy na záda a vynášej do nebes svý původní provinční životy prostřílený nenasytnou touhou po světovosti.
Chybí jim především něžná opravdovost. Tu ani opulentním chtíčem nedohoníš.
Při míjení šenku U kocoura se mi vybavila příhoda s čištěním těla podle staročínskýho receptu.
Smíchal jsem česnek + echt líh a 3x denně kapal do mlíka. Ale nesmíš jinak chlastat.
Sraz se čtyřma kámošema, zrovinka U kocoura, se nesl od počátku ve znamení porozumění, ale ...
Kluci lámali jeden Budvar za druhým a já vystřídal sladký drinky s vodou - Cola, Tonik, Fanta, Sprite, soda. A měl jsem dost. Střízlivej a s nejtlustším účtem. Omlazovací kůru jsem ukončil po pěti drsnejch týdnech.

Na patě Nerudovky furt stoupáš po kočičích hlavách a napadaj tě různý bejkárny.
"Víš, že Ti to moc sluší?"
"Ty si mě dobíráš, viď?"
Nedaří se mi navlíknout nit do jehly. Raději plácám dál, co mi kde zůstalo za ušima z místní historie.
Minuli jsme Napoleona i Zlatou podkovu a kolem Dvou slunců se otevřela cesta Úvozem na Pohořelec, po Radnickejch schodech - kolem Schwarzenberskýho paláce - k Loretě nebo zpětkou vzhůru k hradu.
Přivedl jsem Hanku do šenku Na schodech a Eva mi poslala od pípy oscarovou grimasu s palcem nahoru. To sice zavazovalo, ale kdyby to bylo tak jednoduchý.
"Ahoj Hugo. Dáme šachy?" hulákal ze salónku můj oblíbenej mírně dementní kámoš Hillary.
Expertní týpek, tenhle Hillary. Slušnej matematik, alpskej horolezec a výstřední vypravěč. Ale někdy v 80tejch letech se trochu zbláznil. Mírně zištnej, jak už kluci s věčně děravejme kapsama bejvaj.
Sídlil v jeskynním bytě asi sto metrů daleko. Jednou jsem jeho tmavej svíčkovej kutloch navštívil a bezradná opuštěnost syrově trčela ze všech nahejch stěn. Tam se klepala ve dveřích i tma pod vypínačem.
Zkrátka, dobrej šílenej duch, válející se mezi husákovskou normalizací, malostranskou idylkou a nesmlouvavostí hbitý ruky trhu. Naposledy jsem ho potkal v bohnickym blázinci, kde jsme se náhodou oba kvalifikovali na pozoruhodnou stáž.
"To si piš. Ale nejdřív si cucnem pivka. Dneska mám doping z rádia."
"Nech toho. Nemusí každej vědět odkud ..."
"Neboj a bav se."
Můj vymaštěnej přítel hraje dobře, ale strašně u šachů žvaní.
Ani nevím, kdo partii vyhrál. Byla nekonečná.
Mezitím se dostavili i další významný exoti naší hospodský pospolitosti.
Módně brejlatá tyčka Tamara s párečkem skopovýho v prenatálním stadiu. Na první pohled namyšlená kráva, ovšem naskytla se nutnost u ní přespat, ač zmatlanej, jak zákon káže. Samaritánka nad jiný a má pech na chlapy.
Radek, zručnej pisálek a požírač vší přítomnosti. Vydal knižně pár dobře prodejných rozhovorů.
Taky Emilka, špekatá milá kočka. Asi dvakrát se se mnou rozdělila o svý útočiště vedle Dvou slunců.
A Tomáš. Malíř. Dost dobrej alkáč, zneuznanej malíř a přenašeč vší rozervanosti 19. století na menší plátna dohasínajícího věku dvacátýho. Prostě dobrej chlap. Často jsme spolu rozvíjeli nespoutaný imaginace. Byl z jinýho těsta a přitom jsme divoce poskakovali na stejně vratký lávce. On rukou, já hubou. On štětcem, já tužkou.
Plus pár ukecanejch olizovačů chmelovýho pokušení - zdejších i přeshraničních.
Zpívám u stolu málem operetu a koukám, Hanka nikde.
Už táhlo na jedenáctou.
Nenápadně - jako Růžovej panter - slídím po lokále, včetně záchodků.
Nula bodů.
Eva snadno zblejskla mý nenaplněný úsilí a zašeptala spiklenecky :
"Odešla. Před deseti minutama."
"To vidí i slepej," přitakám nevrle.
Zvolna jsem rozrazil výstupní dveře a skenuju ulici, vlastně schody.
Stála naproti a rozjímala.
Dokud se neobjevil zhrzenej pistolník ve dveřích saloonu.
Pevně opřená o hladovou zeď, zaryla do mě hlasitý oči.
"Stalo se něco?"
"Byla jsem v budce. Zavolat příteli."
Stál jsem před ní, jak levnej použitej vometák, kterejch je večer v centru dycinky habaděj.
"A proč stojíš tady?"
"Protože nevím, co mám dělat."
"Jít domů nebo zůstat?"
"Jo," špitla do tmy.
Přistoupil jsem na dostřel a políbil ji na měkký klidný rty.
Facka nepřilítla.
Pihy ve tváři se na mě usmívaly.
Trapný ticho.
"To nebylo špatný, že jo" strojeně bodře rozrážím ledy na vlastním čele.
"Nebylo."
V tranzu jsem Hanku objal a znovu, tentokrát hluboce, a políbil.
Zabořila nehty do mých vlasů a horkej tep bušil do celýho mýho těla.
Když zavřela oči, mohl jsem všechny ty pihy spočítat.
Mávl jsem na tou malicherností víčky.
Hodiny stály na jedný noze a se zavřenou pusou.
Bafnul jsem ji za ruku a zatáhl zpět do šenku.

O půlnoci jsem připravil rozlučovací drink - nápoj rudýho muže. Recepturu mi předal jeden čechokaliforňan.
Dáš si dvanáctku piva (ležák), usrkneš decku, doleješ rajčatovou šťávou a okořeníš solí a pepřem.
Ale bacha!
Koření motivuje útěk rudýho muže ze sklenice.
... a vysaješ brčkem.
Mrkl jsem na rozhicovanou parťačku.
"Tomasi, dá se u tebe přespat?"
"Jo, ale moc místa tam není."
"My se smrsknem, viď Hančí."
"Nezlob."
Malířskej ateliér vykvetl naproti Tosce. Domovní vrata nám odhalila starobylej vnitřní trakt plnej schodišť a pavlačí. Starej dobrej pražskej činžák.
Ve druhym podlaží se před námi otevřely dveře jednopokojovýho bytu. Stůl, plátna, stojan, postel, křeslo a pár menších kusů nábytku. Skromnej příbytek umělce na volný noze.
Noc byla mladá a tvářila se na dva nedočkavce přívětivě.
Pan domácí - ten dobrý muž - strávil v tichosti celou noc v křesle, zatímco jsem brousil svou favoritku na jeho prostém loži.
Bylo mi kurva trapně. Po aktu.
Křepelka se taky ošívala a styděla se za naše bezohledný dotyky.
Konečně jsme usnuli.

V devět vytáčím agency a beru si volno.
Nutně.
Podobnej hovor proběhl za pět minut na vlně country.
Urvali jsme si ještě pár hodin pro sebe.
"Hodíme do sebe vyprošťováka. Eva bude od deseti v hospodě."
Ucítil jsem její bodavej pohled.
Očima i pihama.
Vina. Vina.
"Tak jo," zašeptala.
Tři piváci a bavorák nám malinko zvedly potlučený sebevědomí.
Šli jsme se projít do prosluněnýho Starýho Města.
Rozloučení.
Pusa.
Už jsem ji nikdy neviděl, páč jsem byl možná vůl ...