jednooká panenka

inspirace čistě osobní...

ach, má...

 

putuju po cestách svého těla

v těch zákoutích a křivkách

chceš mě?

cítím tě!

ukousla jsem trochu toho žití

abych došla k závěru

který se dal tušit už od počátku

 

vítej, kamarádko na potkání

vítej, má schizofrenie

snad jsem tě posbírala po té chodbě

a složila jako puzzle

 

složila jsem tě správně?

cítím tě, vidím tě

nedovolím tě stáhnout mě

zpět na dno

 

tak nespěchej, už nejsem ta

kterou mě znáš

 

 

 

jednooká panenka

 

zapálila jsem ji

ať hoří! nevděčnice

tělo ze zažloutlé látky

a místo očí knoflíky

 

pod tou maskou

skrývá se má jednooká panenka

 

a já s nůžkami v ruce

tiše pářu první steh

 

lámu vaz

a tělo se kroutí v plamenech

 

tolik jsem jí věřila

a kdo zklamal

 

ona je mé já, které tolik zkusilo

a konec?

ještě ne....

 

do zrcadel

 

dívám se do zrcadel

tolik očí, když ty své zavřu

vidím zbořené obrysy stínů

slov dávno nevyřčených

 

nemůžu už dál utíkat

cesta náhle končí srázem

a já jsem pořád tím bláznem

 

říkají skoč, jeden krok a ...

chytám ta slova do dlaní

jako déšť

 

bezmyšlenkovitě

řítím se do další propasti

má jediná naděje jsou mé ....

 

pronikavý pohled jejich očí

nutí mne jít, nezastavit se

a hlavou proti zdi

 

má jediná naděje....

(tolikrát rozdaná kolemjdoucím

že zapomínám na sebe)

 

 

 

naruby

 

prošitá zkameněným dnem

opírám se o žulu; chladí

 

když už nelze věřit sobě..

rozfoukej mne, větře

 

jsem na útěku před prázdnotou

ale většinu jí si stejně nosím

uvnitř

 

noc je lupou hvězd a trvá

ach, tak dlouho!

 

přihrál mi do cesty...

a já nevěděla proč

podrazil mne nohy

tolikrát!

 

jen černá barva připomíná to ticho

které jsem oblékla naruby

 

nekřič na mě

prosím, nekřič!

 

 

 

 

 

---