Voníčko plážo

Voníčko plážo. Agátko, Janičko, Blážo, měl jsem tě rád se všemi tvými jmény. Paks odešla, zůstaly jen čtyři holé stěny…

Tak takto by mohlo začínat teskné vytí milovníka, jemuž se z horizontu dní ztratila milá. To ale není případ můj. Ne, já jsem s Agátou na samém počátku. Uvažte, teprve včera jsme se tady potkali pixel na pixel, dnes už ale skládám své vyznání. A jak to všechno začalo?

Naše babička mi při jednom nedělním poledni, kdy v jejím domečku jídáme s maminkou, tatínkem, sestřičkou Pestřičkou, bráchou Hlížkem a psem Čulíkem doporučila, abych docházel na Písmáka. Že se tam mohu lecčemus přiučit, mohu rozmlouvat s váženými literáty, neboť samotný náš národ vytvořili právě takoví literáti, a tudíž je to i věc národní cti, že tam mohu nabýt velké zkušenosti a posílit své jazykové dovednosti, které později využiji při přijímacích zkouškách do gymnázia a ještě později u maturity. Státní maturity! Byl jsem tomu doporučení babičky rád, pozorně jsem poslouchal, i když do toho tatínek zrovna obíral kuřecí kost a jak srkal morek, některá babiččina slova v tom zvuku srkaného morku zanikala, ale to byl nakonec i případ českých literátů – buditelů, které také v jejich vážné činnosti rušili nejrůznější hrubci, takže i ta kulisa najednou měla své pevné místo u stolu v domečku babičky a já se cítil už téměř jako Jirásek, a to jsem ještě ani jednou nebyl na Písmáku. No, takže tak nějak jsem poznal Písmák a stal se váš kamarád.

Jenže netrvalo dlouho a já se ocitl v nezáviděníhodné situaci. Narazil jsem na množství zlých lidí, kteří se tady mezi vámi potloukají a vyhledávají šarvátky. Uštědřují si pak rány a sypou do nich sůl. Nejhorší je, že muž proti ženě, bratr proti bratru takto tasí ostrá slova. Ba co víc, i mou babičku takto častují. Nevydržel jsem a zakročil. Jako anděl pomsty, strašlivý Bankgor snesl jsem se sem a slíbil zasáhnout.

Jenže člověk míní, život mění. Namísto ohnivého meče, kterým bych rozťal vedví tváře zlomocníků a neřádů, zavolal si mě k sobě Amor. „Na slovíčko“ ukázal prstem a já nezmohl nic. Mé srdce odlétalo pryč a já se jen slyšel křičet: Ach, babičko, trudná ženo, opouštím tě, odpusť, jdu za štěstím.

Agátko, jsem tady, abychom prošli vodami, lesy a kopci, stráněmi a údolími Písmáka spolu. A napsali o tom všem svou láskou jednu velkou romanci. Voníčko plážo. Agátko, Janičko, Blážo, mám tě rád se všemi tvými jmény…