Strážkyně antické moudrosti

Golemci

Na Karlově náměstí už si hrají děti. V hlíně, sluníčkem krásně změkla. Probouzejí jaro. Golemci.

Niki. Vyloučený třetí

Má svého Nikiho. „Niki, Niki,“ volá na něj, aby si sedli v metru k sobě. Dává mu smrkat, pootáčí pletenou čepici a může na něm oči nechat. Před rokem přijeli z Dněpropetrovsku, aby tady našli pro svou lásku vlídný kout. Ona už není nejmladší, kam až s takovou plout? A tak si našli malý byt v Libni, kam za nimi každou neděli dochází strýček Boris. Pojí pelmeně, popovídají, projdou další z pražských parků, chlapce dají spát, cinknou si vychlazenými skleničkami a on zůstane. V ložnici nad postelí, hned vedle zlacené ikony, stojí rámeček s fotografií za sklem. Když je Boris za ní, hledí do připitomělé tváře Nikiho. Protože sex má vždy svého svědka, svého vyloučeného třetího.  

Pod oranžovou bání

Ve vedlejším domě ještě svítí jedno okno. Pod ohromnou bání s oranžovým stínítkem musí být hrozné teplo, ti dva jsou celí nazí. A zatímco venku poprchává a Plzeňskou uhánějí auta a tramvaje, oni se k sobě mají beze spěchu. A jak na jejich těla dopadá oranžová barva, je tam vedle v domě k mání odpověď na otázku, jak na svět přicházejí pomeranče. 

Další milion

Vyšly hvězdy. Světelný smog, ta sláva civilizace, jich pár propustil. Maminky by snad měly probudit děti a ukázat jim je, příležitostí bude stále méně. A za tu chvíli, kdy člověk zvedne hlavu k indigovému oceánu noci, v továrnách po celém světě vyrobili další milion žárovek.

Strážkyně antické moudrosti

Ranní tramvaj. Dvě Ukrajinky tiše rozmlouvají, spíše dumají. Na rozdíl od hlučící většiny, ony slyšet nejsou. Ozdobou ženy jest mlčení, řídí se starou maximou, již Sofokles vložil do úst svému hrdinovi. Strážkyně antické moudrosti.